Jdi na obsah Jdi na menu

Boty jsou klíč

22. 7. 2011

 Boty jsou klíč

 

Právě jsem dočetla poslední stránku historického románu a spokojena s koncem příběhu jsem pomalu s blaženým výrazem ve tváři zaklapla velkou modrou knihu se sametovým povrchem. Super, láska dvou se naplnila, on ji požádal o ruku a jestli neumřeli,tak žijí na zámku dodnes. Ovšem tedy jelikož je ten román asi z roku 1830, tak jestli ještě žijí, tak je to podivná představa… To by jim teď bylo asi 200 let a no…nechci si ani představovat jak by asi vypadali :D Byla sobota odpoledne, venku lilo jako z konve a byl pěkný říjnový den. Prázdninové lásky byly letos za mnou…no spíše jen já si myslela, že nějaká příležitost k letním láskám bude, ale opět se nic extra nekonalo. Byla jsem je s jedním klukem jednou v kině a koukali jsme na nějaký stupidní akční film a stejně jsme spolu pak ani nechodili, ne snad, že by mi to nějak extra vadilo. Ne s nim, ale spíše obecně, že jsem nic extra nezažila.    Když jsme se pak s kámoškama sešly v naší oblíbené kavárně a všechny vyprávěly o svých super zážitcích, tak já jsem mohla jen blbě koukat a tiše závidět, nebo dělat chytrou a něco si vymyslet, ale něco reálného.

„Takže Viki, co prázky?“ zeptala se mě přímo kámoška Suzzie a já tušila, že se přímé odpovědi asi nevyhnu ačkoli jsem ještě nestihla nic věrohodného vymyslet… =(

„Ehm…super, fakt bomba…“ odpovím fakt hodně konkrétně.

„A to v překladu zní?" Nenechá se Suzzie odbýt.

„No někoho jsem potkala…“ začnu.

„A…?!“ přeruší mě Rendy zvědavě.

„Snad to není celý?“ vyzvídá Suzzie.

Její otázka mě teda zaskočí, ona má doma snad křišťálovou kouli ve které věští nebo co…

„Ne, to fakt není celý. Jmenuje se Luk a je fakt sladkej… no a chodíme spolu celý prázky!“

„Jé tak to je fakt bezva, to ti přeju! A kdy nám ho ukážeš?“ zeptá se Rendy

A sakra…

„Brzo, ale teď je na pracovní cestě v Peru…“

Holky nedůvěřivě vytáhnou obočí a propalují mě pohledem.

„Co je?“ dělám jakože nic a nacpu si pusu jahodovou zmrzlinou, která mi znemožňovala jakkoli komunikovat.

Holky, když viděly, že už ze mě asi žádné důležité info nedostanou, tak se bavily zase spolu.

„No to já jsem byla s Harrym u moře 14 dní a bylo to fakt grandiózní.“ podotkla Suzzie.

„Teda ty se máš, my byly se Stenem celý měsíc na naší horský chatě. Ale zase ta romantika, když jsem se v noci bála a on mě držel pevně v náručí aby zahnal můj strach.“ Dodala triumfálně Rendy.

Ne snad, že bych jim to nepřála, ale potom jsem si dala ještě jednu porci zmrzlinového poháhu i když jsem vůbec neměla na něj chuť. Měla jsem ale depku.

To se odehrálo na konci prázdnin. Celé září byl Luk na služební cestě a pak když přijel, tak se se mnou oficiálně rozešel a holkám jsem o něm zakázala mluvit, kvůli tomu aby nekřísili mé veliké trápení z rozchodu…Oh jaká bolest…

Od té doby se nic nestalo. Žádná změna…Ne počkat jedna radikální změna by tu byla…Nalakovala jsem si nehty na modro. Hold změna je život.

Ale teď fakt… Opravdu se nic nedělo. Teď skoro končí říjen a já nikoho nemám a nikoho ani nezajímám. Jen rodiče, když mám umýt nádobí nebo vyluxovat. Tak tu tak sedím doma zavřená zatímco venku prší a můj jediný citový zážitek teď byl, že jsem na straně 182 brečela ze strachu, že se ztratí osudová láska těch dvou. Ale naštěstí navzdory osudu a všem překážkám byli spolu…

Ne snad, že bych vám chtěla popisovat veškeré detaily mého nudného života, ale šla jsem pak spát. Tedy po tom, co jsem asi hodinu pozorovala déšť za oknem a propadala do propasti s názvem deprese. Ono takové stavy je lepší zaspat.

Další den byla neděle a počasí se o hodně vyjasnilo. Nějak nejsem moc pohybově aktivní, tak jsem opět pro změnu seděla doma a koukala na televizní program.

V tu chvíli mi přišla SMS od neznámého čísla. Stálo tam:

„Tohle je moje nový číslo tak si ho ulož, Lucas Stoven.“

Co? Jakej Lucas? Žádného neznám! Nebo jo? Přemýšlela jsem…Jejda, že by to byl ten Luk, kterého jsem si vymyslela? Že by opravdu existoval? Haha. To určitě! Taková blbost!

Zahodila jsem mobil a rozhodla to neřešit…

Asi po třech minutách ignorace, pře přepadla strašná zvědavost a proto jsem se rozhodla neznámému číslu odepsat.

„Promiň, ale asi tě neznám. Já jsem Viki.“

Do minuty mi přišla odpověď:

„Já vím.“

Cože?! Tak na to musím odpovědět:

„Cože? Já vůbec nevím, že bych tě znala.“

Opět ten neznámý odpoví velmi rychle:

„Chodili jsme spolu do třídy na základku! Jen si vzpomeň XD.“

Vzpomínám….a vzpomínám, ale chodila jsem na základku na malém městě, kde nás bylo ve třídě asi dvacet děcek a všechny si pamatuji.

„Je mi líto, ale s žádným Lucasem jsem na základku nechodila“

Tentokrát to trvá asi deset minut než odepíše.

„Počkat, tak já mám asi špatné číslo… Ty nejsi příjmením Vetordi?“

„Ne to fakt nejsem :D.“ odpovím.

„Jejda,tak to je fakt trapas, červenám se.“

„A od koho máš vůbec moje číslo :D“

„Od jednoho kámoše, kterej to má od kámoše. Chtěl jsem číslo na Viki a asi jsme každý myslel jinou Viki.“

Musím se tomu začít smát. To je ale blbá náhoda :D

„No hele asi jo :D a kterej je to kámoš?“

„To ti nemůžu říct, to je děsně tajný :D“

„Ale no tak, já mu to neřeknu, fakt :D.

„Hele raději ne… :D Myslím, že bude lepší, když uchováme naše pravé identity v tajnosti. Stejně se neznáme. Tak se nezlob, ahoj.“

Hm bezva moje šance na seznámení se rozpustily jako vločky sněhu na rozpáleném těle černocha.

Ach jo… Teď už začínám věřit na kletbu, kterou vyřkla moje matka: „Pokud se nenaučíš segedínský guláš, tak se nikdy nevdáš!“

To, že nemám ani žádného kluka bude určo jen tím gulášem.

„Mamííí…“ zavolám co nejvíc roztomile.

Ovšem moje máti se nenechá nějak snadno oblafnout a ví, že sem na ní milá jen když něco potřebuji, ostatně jako většina puberťáku, že jo…

„Co chceš Viki?“ odpoví nezaujatě.

Prej co chci? :D Takže….chci vlastní barák, super kluka, nový hadry, zhubnout asi 150 kg  :D ne kecám, tak tlustá fakt nejsem. Jsem ještě tak nějak v normě…zatím :D

Ale předpokládám, že mamka mi asi jen tak novej barák nekoupí, jen proto, že ho chci, tak musím sdělit své původní záměry.

„Naučíš mě segedínském guláš?“

Ona se na mě tak nechápavě podívala jako bych jí právě oznámila, že …. že jsem se rozhodla já Lenochod vařit. Aha, takže měla vlastně správný pohled, tak nevím, co zase řeším.

„Prosííím…“ usměji se mile.

„Dobře, tak ho uděláme dnes k obědu!“

„Super!“ podotknu nadšeně a dám se s mamkou do přípravy. Takže cibule, zelí maso, knedlíky…no to by bylo… Když s mamkou ten guláš doděláme, tak nemůžu uvěřit, že je opravdu tak snadný. Myslela jsem jak to bude složité, ale ono není.

Takže…segedínský guláš už umím a žádné žádosti od potencionálních partnerů o ruku?? Jakto?? Popadá mě podezření, že to asi nebude jen ve vaření…Ale zase je fajn něco umět. V příští lekci se naučím vařit čaj.. :D

Po výborném obědě mě něco napadlo..

Samozřejmě nesmím zapomenout podotknout výborném protože je to částečně i moje zásluha. Taťka můj výtvor taky ocení, ale malý čtyřletý bráška se v tom nějak podezřele nimrá. Pch, neví co je dobrý, ušklíbnu se.

Napadlo mě, že vlastně znám celé jméno toho Lucase, takže si ho prostě jen vyhledám na netu. Facebook se zdál pro tento účel nejvhodnější. Takže zadala jsem Lucas Stoven. No vida, našlo to hned 10 lidí. Ale který z nich je on? Je tu jeden bez fotky. Co když je hrozně ošklivý a já tu vlastně hledám někoho koho ani nechci znát…No, to je sice možný, ale zvědavost mi nedá. Ale jak ho mám najít když o něm nic nevím. Vůbec nic. Snad jen, že máme nějakého společnýho známého, ale nikdo tu není kdo by měl se mnou alespoň jednoho společného přítele. Jak ho jen najdu… Pak mě napadlo zkusit vyhledat tu Viki, kterou hledal. Hm, ale kdoví jestli je pod svým jménem nebo pod nějakou skomoleninou  jména nebo přezdívkou…

Pár minut jsem zkoušela hledat, ale pak jsem to vzdala. Žádné výsledky, které by mi byly k něčemu prospěšné.

Tak jsem si řekla, že to vážně nemá cenu. Vnucovat se mu nebudu. Když on nemá zájem se se mnou seznámit, tak proč já bych měla cokoli dělat. Taková blbá náhoda, že se jmenuje stejně jako můj imaginární přítel je dosti zavádějící a já teď jen zbytečně doufám.

Další den mi volala Suzzie, aby mi oznámila, že se rozešla s tím svým klukem a, že má teď nového objeva. Prý se jmenuje Lucas a chtěla se mě zeptat, jestli to není ten můj bývalý.

No tak to by byla ostuda, kdybych ho nepoznala, že jo…

Další den jsem se tedy sešla se Suzzie a její Lucasem.

„Takže vy dva se neznáte?“ zeptala se jakoby mimochodem.

„Ne, já ho neznám.“

„Uf, to se mi ulevilo, víš já se bála aby to nebyl on, to by bylo fakt hloupý…“

Já se na ni jen s pobaveným úsměvem podívala a ona ještě dodala:¨

„Výborně, tak půjdeme všichni na čaj!“

Tak jsme šli  a já se musela v duchu pobaveně smát, když jsem nenápadně pozorovala Lucase. Tak takhle by měl vypadat můj kluk? Zrzavé  vlasy, brýle a neustálé intelektuální připomínky…No, ještě, že jsme se rozešli :D

Končil pomalu říjen a já si uvědomila, že bych si mohla sehnat nějakou brigádu.

Začala jsem tedy volat na různé inzeráty, které jsem objevila různě po novinách nebo na různých letákách nebo internetu. Dlouho se mi nepodařilo nic sehnat. Buď měli plno nebo chtěli někoho se zkušenostmi a to jsem potom měla smůlu. Na začátku prosince jsem svoje úsilí definitivně vzdala. Brigádu přece nepotřebuji, ale nechtěla jsem se cítit tolik sama a nudit se doma. Brigádu jsem chtěla spíše pro ukrácení chvíle a peníze by byl jen takový bonus.

Nějak veprostřed prosince, když už všechno kolem nasvědčovalo, že budou Vánoce se mi stalo něco fakt divného. Celé město bylo přezdobené vánočními řetězy, barevnými světýlky a různými figurkami s vánočním motivem.

Procházela jsem se po městě a hledala jsem vhodné dárky na vánoce pro rodinu a kámošky.

Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si až po chvíli všimla, že se výrazně ochladilo a zvednul se velký vítr. No to je děsný! Skoro jsem neviděla na krok. Mohlo to trvat snad 5 minut a bylo to mých nejdelších 5 minut v životě. Mráz zalézal za nehty a mě se začala malinko točit hlava, potom víc a víc až si nepamatuji nic…

„Héj, jsi v pořádku? Vstávej! No tak..“ oživuje mě nějaký kluk.

Když se po chvíli proberu a začnu plně vnímat, tak si všimnu kromě toho, že není žádná bouře, tak že je u mě nádherný kluk s nádherně zelenýma očima, že bych se v nich mohla ztratit.

„Ehm…Jo v pohodě, díky.“ Pokusím se o úsměv, ale díky mým rozpakům je poněkud křečovitý.

„Tak to je fajn. Já už musím, tak na sebe dávej pozor.“ Řekne, ale ani si možná nevšimne, že jsme na zmrzlé kaluži, protože uklouzne a je zase zpět u mě a musíme se tomu začít smát.

„Hele, víš co... Teď zkusíme vstát společně, ano?“ řeknu a tak nějak společnými silami se snažíme vstát a nespadnout znovu na tom ledě. Po chvilkovém snažení se nám to opravdu podaří a my opět stojíme na nohou.

„Ehm,“ řekne nejistě ten zelenoočko. „ Tak já ti děkuji za pomoc a už fakt musím, ahoj…“

„Ahoj..“ řeknu trošku smutně.

Pak si uvědomím jak jsem pitomá, pitomá, pitomá! Ani nevím jak se jmenuje a nic. No, ale to by bylo dost trapný ptát se ho v takové situaci ještě na jméno. Tak jak jsem tam tak na místě přemýšlela a dívala se na jeho mizející siluetu a když úplně zmizel někde v nenávratnu, tak jsem se smutně podívala dolů na zem a chtěla jsem truchlit.

Ovšem co to je na zemi?

Zvedla jsem to a podívala se lépe z blízka. Tedy ne, že bych byla poloslepá, ale o víte, sníh všechno dost zkresluje.

Byla to peněženka toho kluka. Jé super, konečně se dozvím jak se jmenuje! Ale ne…Žádné doklady v ní nejsou. Jen adresa na nějaké obuvnictví ve městě…

Rozhodnu se tam teda zajít…

V obchodě je nějaký starý pán. Hm, tak sem chodí možná ten kluk nakupovat boty. Kéž bych ho potkala. Ale půjdu za prodavačem a zkusím se ho jen zeptat.

„Promiňte, já dnes našla na ulici peněženku a jediné, co v ní bylo je tahle adresa, na váš obchod…Tak jsem myslela, že mi třeba poradíte.“

„Ukažte mi tu peněženku slečno.“ Řekne prodavač celkem milým hlasem.

Vlastně, proč ne..

„Prosím..“ podávám mu ji.

On si ji chvilku prohlédne a podívá se dovnitř a pak vykřikne:

„No to snad není možné!“

„Co se děje?“ vyděsila jsem se.

„Ten můj syn zase ztratit svou peněženku! Ještě, že jste ji našla. Moc vám děkuji.“

Wow, tak to je jeho syn?? Asi by bylo hodně blbý se ho zeptat jestli má jeho syn holku…

„Oh, není zač. A můžu se na něco zeptat?“

„No jistě.“ Odpoví prodavač s úsměvem.

„Já sháním už dlouho brigádu. Nemáte u vás volno?“

„Teď před Vánocemi ne, ale po Vánocích přijď. To by snad šlo…“

„Jo, jasně, díky…“

To si pište, že přijdu!

Obvykle se na Vánoce těším a jsem naštvaná, když utečou, ale ten rok se neobvykle vlekly…

Když byl konečně leden, tak jsem byla štěstím bez sebe. Okamžitě jsem běžela do obuvnictví a šla jsem si zařizovat brigádu. Mohla jsem nastoupit téměř ihned.

Už měsíc jsem pracovala v obuvi a ten jeho super syn se nemínil ukázat. Občas mě přepadaly myšlenky, že možná ta peněženka byla někoho úplně jiného. Mezi tím jsem poznala otce mého asi idola a zjistila jsem, že je to správný chlap. Hodný a je s ním sranda. Občas přišla i jeho manželka a s tou jsem si taky rozuměla. Prostě taková hustá náhoda. Rozuměla jsem si skvěle s rodiči svého idola, ale vlastně jsem ani nevěděla jak se jmenuje…LOL

Jednou mi šéf radostně oznámil, že jeho syn se bude ženit! Cože! Ženit?!! Jak to??!! Já myslela, že jsme si osudově určeni nebo tak něco, prostě, že on je ten pravý. Ach jo.. Proč se to musí stát zrovna mě. Tedy jako je mi jasné, že takový fešák, jak ten zelenoočko nebude sám, ale stejně… =( Občas jsem se na jeho syna ptala, ale hlavně nenápadně.

Další měsíc jsem pracovala v obchodě celá smutná, ale snažila jsem se to maskovat a už vůbec bych to nemohla nikomu říct. To by se mi vysmáli…

Byla půlka března, když jsem šla jako obvykle z brigády domů a chtěla jsem si jít lehnout. Ale máma mě nenechala.

„Viki, pojď do obýváku. Něco ti přišlo.“

„Coooo?“

„Pojď sem. Přišel ti dopis…“

Hm, tak jsem šla. To mi zase píše asi sestřenka nebo kámoši z letního tábora, kde jsem byla asi před 3 lety a občas si napíšeme…

Ale odesílací adresa chyběla a ani žádné razítko tam nebylo…

„Mami, jak to, že tam není ani známka, ani odesílatel?“

„No, myslím, že byl někdo u našeho bytu a dal dopis osobně do schránky…“

„Pch, kdo by to dělal?“ nechápu.

Ale raději jdu s dopisem do svého pokoje a čtu…

 

Milá Viki, ty mé jméno neznáš doposud,

však brzy se to změní,

musíme naplnit náš osud,

a vytvořit to, co zatím není.

 

Cože???? Vůbec to nechápu!! A celý další týden jsem z toho úplně vedle.

Ale další týden mi přijde další dopis.

 

Milá Viki, moje identita je zahalena v mlze,

však jen ty můžeš rozehnat ty mraky,

zatím o mě zjistit nic nelze,

to až budu vědět, že to co já, ty cítíš taky.

 

Jejda. To snad není možný. Tak buď si ze mě dělá někdo rafinovaně legraci a nebo mám opravdického tajného ctitele! Srdce mi buší jako školačce….Počkat, já vlastně ještě chodím do školy :D

Když jsem zase měla směnu v obchodě, tak se mě vedoucí ptal, jestli jdu na ten ples, který bude teď v sobotu večer v kulturáku u nás ve městě.

„No, já nemůžu, já ani nemám partnera a ani boty…no šaty bych možná nějaký našla, ale fakt to nejde no… A vy s manželkou jdete?“

„Jo aha, no tak to je škoda. Jo my s Evelin jdeme určitě a snad i syn s manželkou.“

Tak ráda bych šla, opravdu, ale když nemám žádného kluka a boty mám jen dvoje tenisky, ani žádný společenský…

Za dva dny byl pátek a já měla pro tento týden po šichtě. Spěchala jsem domů a těšila jsem se, že mi zase napíše můj tajný ctitel, jako každý týden. Tedy doufám, že je to tajný ctitel. Jestli si ze mě dělá srandu Stefan od vedle, kterému je asi 11 let, tak mě asi švihne. Ten se mi posmívá za všechno možný a tohle by byla poslední kapka. Máma mě provokuje tím, že je to prý můj nápadník, ale jako 6 letý rozdíl je alespoň pro mě víc než podstatný! Ale zase pochybuji, že ten blbeček Stefan by něco vůbec složil…Ale co když to někde opsal!! No to snad…

„Mamíí, přišel mi zase dopis?“

„Dnes ne Viki…“

Ach ne, možná to opravdu píše Stefan a už další básně nenašel. Až ho potkám, tak ho pěkně seřvu! To už fakt přehnal!

„Vážně?“ řeknu smutně.

„Ale přišel ti balíček.“

„Vážně?“řeknu nadšeně a okamžitě si beru balíček, který mi mamka podává.

Roztrhám vrchní obal a tam krabice od bot… Ehm? Cože? Jako co to znamená?

Tak mi došlo, že to asi nezjistím, když to neotevřu, tak jsem to otevřela.

Nemůžu uvěřit svým očím! V Krabici jsou ty nejdražší a nejkrásnější boty z našeho obchodu! Tedy z obchodu, kde jsem na brigádě. Jejda, snad mi to neposlal šéf, to by bylo strašný! Vždyť má manželku! Ale najednou si v jedné botě všimnu červeného ozdobného lístečku, kde je napsáno.  

 

Prý ti na ples chyběly boty, tak ti je posílám, snad se ti budou líbit.

PS: A pokud ti stále ještě chybí partner na ples, tak mi zavolej na tohle číslo … ********** (číslo bylo skryté kvůli ochraně osobních dat)

 

Wow, tak to tedy zavolám!

Vytočila jsem číslo a tam se ozval celkem povědomý hlas.

„Prosím.“

Jejda, to mě malinko znejistilo. Co když to není to správné číslo…

„Ehm, tady je Viky a já volám kvůli…“ odmlčím se, možná jsem neměla volat peskuju se …

„Kvůli plesu?“ řekne nejistě klučičí hlas na druhé straně.

„Ano, ty jsi mi posílal ty dopisy?“ zeptám se.

„Jo, to jsem byl já. Snad ti to nevadí…“

„Děláš si legraci? To bylo moc milý a co ty boty? Jak tě napadlo koupit mi boty a ještě tak drahý?  Samozřejmě ti strašně moc děkuji.“

„Rád jsem to udělal.“

„Ale proč? Vždyť se neznáme…“ nechápu..

„A jsi si tím jistá?“

Najednou jsem si nebyla jistá ničím.

„Ne, vlastně nejsem. Ale nevím odkud bych tě měla znát?“

„Tak pojď na ples a uvidíš!“

„Ale já nevím, je to tak divný.“

„Viki, jestli chceš rozehnat mlžné mraky, tak přijď na ples. Budu na tebe čekat u vchodu a budu mít v ruce rudou růži jako poznávací znamení.“ Řekl a pak zavěsil!

Tak to je teda úlet. To se mi v životě nestalo. Musím přijít, ale co když je to opravdu jen nějaký vtípek. Zdálo se to být až moc dokonalé. Šéfův syn to nebude, ten má manželku, ale jestli to není ten nádherný zelenoočko, tak kdo tedy?

Z pátku na sobotu jsem nemohla dospat a strašně jsem se těšila na ples. Přemluvila jsem rodiče aby šli se mnou. To jen pro případ, kdyby nepřišel, tak abych měla na plese co dělat. Být sama na plese, je dosti trapné.

Konečně bylo sedm hodin a my jsme jeli na ples. Bráchu jsme dali na hlídání k tetě, takže v pohodě. Jeli jsme tedy v sedm na ten ples do kulturáku, který začínal v osm.

Z auta jsem viděla, že opravdu nějaký kluk čeká u vchodu s rudou růží.

Řekla jsem rodičům ať jdou napřed a zaberou nějaká místa k sezení a já jsem šla za nimi asi 20 metrů.

Šla jsem směrem k tomu klukovi a jak jsem se k němu blížila víc a víc, tak jsem zjistila, že je to ON, ten zelenoočko a usmíval se na mě.

„Tady je růže pro tebe Viki.“

„Díky, ale ty jsi ten kluk, jak mě zachránil před Vánocemi v té sněhové vánici.“

„Že by?“ řekl na oko nevinně a smál se.

„Ale proč to všechno, já to nechápu. Ty jsi syn vedoucího obuvi?“

„Jo, to jsem…“ opět se usmál.

„Ale ty jsi ženatý. Vedoucí říkal, že se jeho syn oženil!“

„To je pravda, že se jeho syn oženil.“

„Ale proč mi posíláš ty dopisy a ty boty a vůbec! Co na to řekne tvoje manželka? To je strašně hnusný vůči ní!“

„Nic…“ řekl klidně.

„Jak to, že nic? Já se odmítám podílet na podvádění tvé manželky!“ řekla jsem naštvaně.

„Tak počkej Viki. Já jsem sice syn tvého šéfa, ale ten mladší. Můj starší brácha Peter se oženil, to je pravda, ale já jsem svobodný!“

„Cože, tak on má dva syny? Tak to jsem netušila.“

„Jo, jsme s bráchou dva no…“

„Ale jak jsi o mě toho tolik věděl? Jak víš kde bydlím a jak se jmenuji a že nemám boty na ples a ani partnera? To nechápu“

„Víš, bylo to takhle… Od té srážky s tebou jsem na tebe musel pořád myslet, ale nevěděl jsem jak tě najít. A když jsem tě pak po Vánocích zahlédl u táty v práci, jak tak vybaluješ zboží, tak jsem se zaradoval, ale zároveň jsem měl strach, že bys mě třeba nechtěla a nebo bys nechtěla urazit šéfa, kdybys odmítla jeho syna. No a taky jsem chtěl o tobě zjistit pár informací. Vím, že jsem to neměla dělat, ale nahlédl jsem do tvé smlouvy a zjistil si adresu. Jméno mi řekl otec. No a tenhle ples jsem si řekl, že to prostě risknu a zkusím to… Navedl jsem tátu aby se tě zeptal nenápadně na ten ples a abych zjistil jestli třeba nemáš kluka…No a teď jsem tady a rád bych tě požádal o první tanec a doufám, že neodmítneš.“

Chvilku jsem tam před ním stála jako idiot s otevřenou pusou, ale pak mi došlo, že bych mu měla odpovědět…

„Něco tak úžasného pro mě ještě nikdo neudělal. Já jsem na tebe taky pořád myslela a začala jsem pracovat u vás v obchodě v naději, že tě uvidím, ale ty jsi nepřišel a pak když jsem se dozvěděla, že jsi se oženit, tak to bylo strašný…“

„Vážně? To je fakt super, že i ty to cítíš stejně…Já vím je to asi divný, protože se moc neznáme, ale ty se mi moc líbíš a musím se přiznat, že jsem tě i párkrát pozoroval z venku abys nic nezjistila.“

„Ale počkej já ani nevím jak se jmenuješ?“

„Jejda, promiň, máš pravdu. Já se ti ještě ani nepředstavil… Jmenuji se Lucas Stoven.“

„Cože?“ vytřeštím oči

„No já vim, není to nic moc jméno, ale už ho asi nezměním…“začal se smát.

„Ale vždyť my si psali SMS někdy v říjnu! Pamatuješ?“

„Cože? A nespletla sis to s někým?“

„Doufám, že to jsi ty. Sháněl jsi číslo na nějakou Viki ze základky…“

Lucas se zamyslí…

„Jo, počkej, už si vzpomínám! No nekecej, že to jsi ty?? Ty jsi ta Viki?? Vážně??“

„Jo, jsem to já. No vidíš, kdybych si tvoje číslo tenkrát uložila, tak bych už dávno věděla tvoje jméno.“ začnu se smát a on se pak směje taky.

„Tak to je fakt hustá náhoda.“ řekne.

„No vidíš to a já se dlouho snažila přijít na to kdo je vlastně ten Lucas Stoven a teď to vím.“

On se na mě usměje a pošeptá mi:

„Tak to vidíš Viki. Ty boty jsou klíč…“

 

Potom jsme vešli společně do sálu a tam jsem uviděla Suzzie s nějakým novým klukem. Představila mi ho jako Buggie, ale to byla asi přezdívka.

„Smím prosit?“ zeptal se mě Luk galantně a já samozřejmě souhlasila.

Během tance, mimochodem byl to ploužák, jsem Lukovi podrobně popsala to jak jsem si vymyslela, že chodím s jakým si Lukem a pak jsme se jakoby rozešli a on se tomu smál.

„Hele zlato, není těch náhod už trošku moc?“ zeptal se mě.

„Možná…“ začnu se smát.

Po tanci jsme si šli sednou ke stolu k Lukově rodině.

„Ty jsi přijela sama Viki?“ Zeptala se mě Lukova maminka.

„Ne, jsem tu vlastně s rodiči.“ Odpověděla jsem jí.

„Vážně? Tak je pozvi k nám ke stolu. Bude to báječné sedět u jednoho stolu.“ řekla a já jsem jim to šla říct. Oni samozřejmě souhlasili a rádi si k nim přisedli. Takže se mohli všichni seznámit a povídat si.

Pak jsme se šli s Lukem projít k baru a cestou jsme potkali Suzzie s tím jejím Buggiem nebo jak mu říkala.

„Jé Viki, představíš náš? To je tvůj nový objev?“ zeptala se Suzzie

„Ehm, no jasně…To je Luk!“

Suzzie se na nás dva chvíli zkoumavě podívala a pak se zeptala:

„To je ten Luk, jak jste se na konci léta rozešli?“

A než stačím cokoli odpovědět, tak se na mě Luk podívá a řekne:

„No, víš, my jsme se dali zase dohromady….“

 

The end

 

 

 

Komentáře :-)

Přidat komentář

Přehled komentářů

pajka - ...

22. 7. 2011 20:29

Myslela jsem si že v tom bude bratr :-D - další povedená povídka, jen tak dál!