Jdi na obsah Jdi na menu

Co se skrývá v srdci

29. 7. 2011

 

Co se skrývá v srdci

 

Pokud půjdete v našem městě jednou ulicí, tak si možná ani nevšimnete jednoho velmi starého velkého domu. Na první pohled vypadá velmi ošuntěle a zanedbaně. Je vidět, že v něm dlouhá léta nikdo nebydlí  a ani ho nikdo příliš neudržuje. Kolem domu roste mnoho zeleně a celkový dojem není příliš moderní a vlastně ani vábný. Když se však na dům zadíváte důkladněji, tak zjistíte, že je ve své podstatě velmi krásný. Jistě, bylo by na něm hodně práce jako posekat trávu, která je velmi vysoká, udělat novou omítku, opravit okna atd., ale ta stavba… Není to obyčejný dům, ale dům z dávné minulosti.

Kolem toho domu jsem se procházela za poslední měsíc téměř každý den. Nikdy v něm nikdo nebyl a ani z minulosti o nikom nevím.Vlastně ani nikdo z mých známých o něm nic neví. Prostě tam vždycky byl a určitě nás i přežije. Ten dům mě však něčím přitahoval. Jistě, nebyl útulný, nebyly u něho krásné květiny, které se nám u domů tolik líbí, byl velmi starý a pro spoustu lidí jistě nezajímavý, ale mě k němu něco táhlo. Snad proto, že pro to byl dům, který skrýval tajemství a já ho chtěla odhalit…

Když jsem se zase jednou procházela kolem toho starého domu, tak mě napadlo, že se podívám dovnitř. Ani jsem nevěděla, jestli bude otevřeno, ale chtěla jsem to zkusit. Vzala jsem za starou kliku, ale dveře byly zamčené. Sice mě to trošku zamrzelo, ale vlastně jsem s tím i tak trochu počítala. Ale nehodlala jsem se vzdát. Zašla jsem na katastrální a městský úřad a chtěla jsem se dozvědět všechno o tom domě.

Na úřadech jsem se dozvěděla, že dům nechal postavit jakýsi Antonín Stendi v roce 1688, ale víc v kronikách nebylo. Přemýšlela jsem teda co dál. Napadlo mě najít něco na internetu, ale tam jsem také nic nenašla. Ale nechtěla jsem to vzdát, prostě jsem si řekla, že asi ještě nenastala ta správná chvíle, ale věřila jsem, že jednoho dne ta pravá chvíle najde. V to chvíli jsem jen věděla, že dům patří městu, ale nikdo z vedení města nemá žádný zájem dům jakkoli  udržovat.

Jednou, bylo to asi dva měsíce po mém neúspěšném hledání informací, jsem se procházela po našem městě a ani nevím proč, nějak mě napadlo podívat se do antikvariátu, kde jsou staré, většinou hodně staré věci jako obrazy, sochy, knihy, vázy,nádobí atd. Když jsem vešla, jakoby na mě dých duch času. Cítila jsem se tak zvláštně. Ani nevím jestli dobře nebo špatně, ale bylo to takové podivné, pro mě zcela nový pocit. Do antikvariátů moc nechodím, abych se přiznala, vlastně mě ve většině případů ani dějiny moc nebaví, ale s tímhle obchodem to bylo stejné jako s domem, bylo to pro mě takové magické a ty věci jakoby mě vábily svým historickým kouzlem. Procházela jsem se po obchodě a dívala jsem se na staré panenky, které byly staré asi 200 let, na plyšové medvědy, jak dříve vypadali. Ty hračky byly tak kouzelné, staré a přesto měli ve tváři jakousi vlídnost se kterou jsem se u dnešních výrobků nesetkala. Ty pečlivé výšivky na šatičkách malých i velkých panenek a jejich zdobené kočárky. Vedle byly různé vázy a sošky, které byly sice nějaké potlučené nebo rozbité, ale také byly velmi krásné. Prodavač tvrdil, že ty vázy jsou staré asi tři sta let, ale nejsou v muzeu, protože prý o ně žádné museum nestojí. Bylo tam spoustu hodně starých věcí a mě celkem bavilo si ty věci prohlížet. Potom jsem si najednou všimla jedné knihy. Zaujala mě svým názvem, protože to byla kniha s historií našeho města.

„Prosím vás, kolik stojí tahle historická kniha?“ zeptám se prodavače.

„Ta je za 100 Kč, ale jsou v ní jen báchorky o našem městě.“ odpověděl nezaujatě.

Nevadí, lepší báchorky než nic. Potřebuji se dozvědět jakékoli informace o tom domě a jestliže je třeba jen 10% šance, tak to beru. Zaplatím a odejdu. Doma si pak v klidu začnu číst tu velkou knihu. Je toho tam vážně hodně. O růžných lidech i domech z našeho města a je tam hodně fotografií a nebo kreseb od různých autorů. Pch, jaképak báchorky, tohle je takový almanach, čili soubor více autorů. Koukám, že tam jsou informace, které sahají až do 15. století.

Konečně najdu i ten dům o který se zajímám. Je to dům Stendiových. Dobová kresba je velmi povedená a já v ní po chvíli poznávám opravdu dům v našem městě. Ovšem na té kresbě vypadá dům velmi hezky a útulně. Je tam velká zahrada s květinami a dům vypadá nově. Podívám se na datum kresby. 1690, aha, tak to už je to jasné, dům byl starý dva roky, když ho podle toho, co tam píšou nechat Antonín Stendi, bohatý obchodník, namalovat. Čtu dál. Antonín Stendi měl dvě dcery Amálii a Františku a manželku Rozárii, ale dcera Františka a jeho manželka Rozárie zemřely a nikdo v okolí nevěděl proč. Také tam psali, že Antonín Stendi, měl chorobný strach, že se někdo vloupe k nim do jejich krásného barokního domu, tak prý klíč zakopával do země. Ale nikdy se nikomu nepodařilo ho najít. Rozhodla jsem se, že ten klíč musím najít, ale jak? Nejdříve jsem šla k domu s krumpáčem a chtěla jsem zkusit něco vykopat. To ale nebylo příliš pohodlné ani úspěšné a po nějaké době jsem to vzdala. Potom mě ale napadlo, že je moderní doba a moderní doba si žádá moderní řešení. Půjčila jsem si od souseda detektor kovů a šla jsem znovu do akce. Zahrada byla vcelku veliká a hledání se zdálo být marné. Hledala jsem už asi 3 hodiny a byla jsem šíleně vysílená. Najednou jsem si všimla velikého kamenu na kraji zahrady. Pokoušela jsem se ho sama odvalit, ale nešlo to. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem byla tak vyčerpaná a nebo snad, že to byl opravdu hodně veliký kámen… Rozhodla jsem se teda, že poprosím souseda, který mi půjčil detektor. On se nejdříve vyptával, proč to chci odsunout a tak, ale já mu pravdu neřekla, ještě by mě měl za blázna. Ale nakonec mi pomohl a já mu byla vděčná. On odešel domů a já použila detektor, abych zjistila jestli opravdu pod kamenem je nějaký kov. Ten signalizoval, že ano, tak jsem kopala a kopala až jsem objevila starou truhličku ze dřeva s kovovým zámkem. Zřejmě ten detektor reagoval na zámek. No bezva, potřebuji další klíč abych to otevřela. Byla jsem si jistá, že uvnitř truhly musí určitě být klíč. Vzala jsem truhlu a šla jsem ke známému kováři aby ten starý rezavý zámek rozbil. Ten ho tedy rozbila a já konečně mohla otevřít tu tajemnou truhličku a vzít si klíč k domu. Ale ouha, když jsem otevřela truhlu, tak v ní žádný klíč nebyl, ale pouze nějaký přeložený papír. Podívám se na něj a koukám, že je to mapa domu. Tak to by mi bylo užitečné, kdybych se do toho domu mohla dostat, ale na zámek v tom domě nějaký kovář nestačí. Dveře byly obrovské a zámek masivní, jakoby snad celý dům skrýval nějaké tajemství. Jdu s truhlou zpět domů  položím ji na noční stolek. Je vcelku  malá, tak se tam v pohodě vejde. Další dny si ji vůbec nevšímám a skoro bych na ni zapomněla, ale pak ke mně přijde kámoška a začne si prohlížet truhlu.

„Co to je?“ zeptá se kámoška.

„Ehm, vlastně ani moc nevím. Myslela jsem, že v ní  bude klíč, ale je v ní nějaká mapa…“

„A na co potřebuješ klíč?“

„Ale na nic, neřeš to…“ řeknu suše

Jdu nám udělat kafe a když se vracím s plnými hrnky, tak uslyším ránu, jakoby něco spadlo na zem.

„Co se děje?“ vyděsím se.

„Jejda, promiň, tak truhlička mi spadla na zem, tak promiň, snad to nevadí, ehm no a jí už stejně musím jít…“ řekne kámoška.

„Hm čau…“ řeknu a znuděně zvedám truhličku. Náhle si ale všimnu že je v ní něco jinak. Mapa je sice na zemi, ale truhlička je uvnitř nějaký jiná... Wow, ona má druhé dno! Odklopím ho a zaraduji se. Je tam opravdu veliký klíč, který by mohl pasovat do toho domu Stendiových. Okamžitě tam běžím s mapou a klíčem. Klíč opravdu pasuje do zámku a mě se otevírají ty velké tajemné dveře do ještě většího a tajemnějšího domu. Je to tak napínavé. Když otevřu ty veliké dveře tak vidím strašlivě starý koberec a spoustu pavučin a staré zaprášené obrazy. Odhrnu velkou vrstvu prachu na obrazech a vidím, že to jsou namalované podobizny původních majitelů, tedy rodiny Stendiových. Antonín Stendi musel být opravdu velmi bohatý, když nechal namalovat celou svojí rodinu, každého zvlášť. Jsou tu naproti sobě čtyři obrazy na kterých jsou vyobrazeny Amálie, Františka, Rozárie a samotný Antonín. Jsou tam napsané i roky narození… Takže podle mapy jdu z haly, kde se právě nacházím dál. Přicházím do veliké místnosti, které se říká salon pro hosty. Vše již pohltil čas a pavučiny. Občas tam proběhla myš nebo nevím co to bylo. Tak před 300 lety to tu muselo žít. Jistě se tu pořádaly večírky a různé oslavy, scházela se tu vybraná společnost a diskutovali o důležitých i obyčejných věcech u šálku čaje. Podle toho domu musel být Antonín Stendi velmi významný obchodník. Vlastně ani nevím s čím obchodoval, ale určitě mu to vynášelo. V knize ještě psali, že měli nějaké služebnictvo, což na tu dobu nebylo nic neobvyklého. Dále jsem pokračovala do kuchyně. Nebylo na ní nic zvláštního, akorát, že byla hodně staromódní… :D

Potom jsem šla po hodně vrzajících schodech do prvního patra. Tam byly tři pokoje a koupelna. První pokoj byl pokoj manželů Stendiových a další dva byly pokoje Amálie a Františky. Pokoje byly uklizené, ale zaprášené a pokryté pavučinami a některé věci byly rozežrané červotoči a moly. Za těch více než tři sta let bylo všechno hodně poznamenané zubem času. Mě to ale bavilo prozkoumávat. Nenašla jsem nic cenného, žádný poklad, staré mince nebo šperky. Nevím, možná to tam snad i někde bylo, ale já po tom nepátrala. Chtěla jsem se dozvědět všechno o původních majitelích a podle knihy i posledních. Ale měla jsem spoustu otázek. Na co zemřely Františka s Rozárií? Proč tam po nich nikdo nebydlel? Co se stalo s Antonínem Stendi, významným obchodníkem své doby? A proč Amálie přežila jako jediná z žen v domě?  Proč se pan Stendi tolik bál o svůj dům? Jaké má tato rodina tajemství? Ve své době muselo být v tomto domě jistě živo, ale dnes je zahalen stínem a ne jen stínem od stromů kolem domu, ale největší stín je stín minulosti a já chtěla tento temný závoj odhalit a poznat pravdu. Jak to skutečně bylo?

Procházela jsem se dál po domě a pozorovala všelijaké detaily, které by mi mohly cokoli povědět o obyvatelích tohoto barokního domu. Viděla jsem na stěnách výšivky, ale to nebylo nic neobvyklého, že ženy na konci 17. století vyšívaly… Dlouho jsem se procházela po tom obrovském starém domě, prohlížela jsem si všechno a občas jsem i nahlédla do několika skříní. Ve skříních byly šaty, které pravděpodobně nosila ta rodina. Ty šaty byly sice už v dost hrozném stavu, ale zase vzhledem k té době, to ještě docela ušlo… Otevírala jsem také různé šuplíky a byly tam většinou nějaké staré hřebeny a spony nebo třeba zrcadlo. Ale v pokoji Amélie jsem mezi různými starými krámy našla dřevěnou truhličku a nebyla kupodivu na zámek jako ta předchozí. Otevřela jsem ji a tam bylo něco velmi pečlivě zabaleno do několika vrstev hedvábné látky. Když to rozbalím, tak vidím něco, v co jsem ani nedoufala, že najdu. Sametová vazba, květinové výšivky…Když ten tlustý sešit otevřu, tak je tam napsáno:

Amélie Stendiová

Deník

Z toho názvu se logicky zaraduji a nejdříve to jen tak letmo prolétnu. Tlustý sešit s tvrdou vazbou popsaný až do konce. Sice je to ve staročeštině, ale to nějak přelouskám… Věřím, že ten deník mi dá odpovědi na všechny moje otázky ohledně této rodiny. Ten deník psala Amélie a kdo jiný než ona, člen rodiny, bude vše vědět. Teď už je sice dávno mrtvá (alespoň doufám  :D), ale ona mi na všechno odpoví….

Jdu domu do pokoje a čtu deník. Je výhoda, že tam jsou i datumy. Koukám, že tam jsou i nějaké obrázky. Nejsou to žádná veledíla. Spíše takové čmáranice, ale jejich význam mě nezajímá tolik jako odpovědi na moje otázky. Chci o té rodině vědět co nejvíc. Já vám teď opíšu vše z deníku, ale převedu to do moderní češtiny. Upozorňuji, že na nějaké výrazy jsem musela použít dokonce slovník, ale nakonec se mi podařilo deník včelku rozluštit.

Tak tedy poslouchejte příběh rodiny Stendiových, jak to bylo tenkrát doopravdy….

 

1. června 1688

Můj milý deníčku. Dnes do tebe píšu úplně poprvé. Jmenuji se Amélie a je mi  14 let. Prý je to nejhorší věk říká otec. Jsem prý vzpurná a neposlušná. Já se snažím doma pomáhat jako jen to jde, ale otci to pořád nestačí. Pořád říká, co jen z nás se setrou vyroste. Mám sestru. Jmenuje se Františka, ale říkáme jí spíše Frantina. Máma se stará o domácnost.Už celý měsíc bydlíme v novém domě. Je fakt krásný, ale je tu spousta práce. Dříve jsme bydleli na vsi, ale otec je opravdu dobrý obchodník a také je dost šetřivý, tak nám nechal postavit tenhle dům ve městě. Sousedi se s námi moc nebaví, nebo my s nimi…Vlastně ani nevím. Pořád si tu připadám nová a cizí i když tu jsme měsíc. Otci to říct nemůžu, ten by mi jednu vrazil, že nic nedělám a přemýšlím o blbostech, ale tobě to deníčku říct můžu. Nelíbí se mi tu ani trochu. Na vsi jsme měli se sestrou Frantinou kamarády, chodili jsme s nimi pást husy a ovce a v zimě jsme se chodili klouzat na led za barákem. Taky hodně dobytka jsme měli. Ale otec všechno prodal a koupit tenhle skoro zámek. Jsou tu však krásné květiny po celé zahradě.. Pro dnešek končím, musím jít dolů. Vážně nechápu na co máme služebnictvo, když stejně toho musíme dělat hodně sami.

 

8. června 1688

Náš král Leopold I. Není moc pohledný. U nás ve městě byla sláva, přijel se na nás podívat náš král, ale mě na něm nic zvláštního nepřijde. Tohle taky nemůžu nikomu říct, ani Frantině ne. Za to by mohli naši rodinu zavřít. To si můžu jen myslet a chválit nebo mlčet. Občas o tom přemýšlím a jsem ráda, že žijeme ve městě. Absolutistická vláda našeho panovníka se dotýká totiž nejvíce vesničanů. Stejně, ale nemůžu uvěřit jak je náš otec schopný zajistit naší rodinu a žít si na celkem slušné úrovni, když většina lidí kolem nás musí do roboty.

 

11. července 1688

Začínáme se celkem seznamovat se sousedy.  Otec zjistil, že v domě vedle nás žije nějaký významný spisovatel, myslím že se jmenuje Balbín a jménem snad Bohuslav nebo tak nějak. Mě číst moc nebaví a když mi dnes na našem rodinném odpoledním čaji četl nějaké své dílo, tak jsem se strašně nudila. Ale před otcem jsem musela dělat, jak je to ohromě zajímavé, nebo by mě dal facku, že neumím uctít hosta.

 

15. srpna 1688

Dneska bylo fakt veliké horko. Slavili jsme v takovém rodinném kruhu moje narozeniny. Služebná Nana upekla veliký dort a otec mi k narozeninám zarecitoval báseň a k tomu ještě koupil jednu knihu od toho jeho kamaráda Albína, nebo jak se jmenuje. To by bylo moc fajn, ale já ty jeho knihy moc nemusím.

 

18. srpna 1688

To mám druhé narozeniny nebo co? Otec řekl, že mu jdou teď obchody obzvlášť dobře, tak najme ještě zahradníka a my ženy budeme mít čas samy pro sebe. Tedy myslel tím vyšívání a takový ty věci. Tedy abys rozuměl můj deníčku, tak štastná jsem hlavně kvůli tomu zahradníkovi. Jmenuje se Čestmír a je tak krásný a vůbec…Vím, že se ve svým věku ještě asi nemůžu zamilovat. Co mám ale dělat. On je přesně ten kluk, který mi nedá spát. Mě je tři dny patnáct a jemu je osmnáct. Zdá se mi to jako ideální věk, ale nevím jestli by o mě on měl zájem a jestli by to dovolil otec.

 

24. srpna 1688

Stále Čestmíra pozoruji z okna. Ty jeho velké svaly. Ach jakou on musí mít sílu. Přemýšlím jako by to bylo s ním chodit. Držel by mě pevně ve svém náručí a políbil by mě…

 

5. září 1688

Otec nám platí soukromého učitele, který nás se sestrou učí psát a číst. Jinak bych byla úplně negramotná a nemohla bych psát tento deník. Učí nás od sedmi let. A ne jen češtinu, ale i matematiku, přírodní vědy  a také naše učitelka nás učí domácím pracím, které nás připraví na úlohu ženy v domácnosti a manželky.  Jsem tedy docela chytrá. Také máme učitele, který nás učí správnému chování ve společnosti. Občas si připadám tak chytrá, že mám pocit, že bych mohla být klidně na zámku krále Leopolda.

 

9. září 1688

Nemůžu si pomoct, ale pořád na něho musím koukat. Mám však strach se osmělit a povídat si s ním nebo ho jen pozdravit i když bych chtěla. Můj učitel etikety mi důrazně klade na srdce, že není vhodné abych jakkoli konverzovala se služebnictvem a důvěrně už vůbec ne. Zdá se to být tedy nemožné…Ještě, že mám tebe můj milý deníčku. Ty jsi můj zpovědník a tobě mohu vše říci. Moje matka mi klade na srdce, že se mám  modlit, ale to mě nebaví. Existuje vůbec Bůh a jestli ano, tak jak poznám, že mě slyší?S matkou o Bohu mluvit nemohu, protože každá má otázka o něm je rouhání a já tomu vůbec nerozumím. Musím s našimi chodit do kostela, ale ani v kostele mě to nebaví. Vždy se těším domů. Proč jsou vlastně kostely? Ještě, že mám tebe můj deníčku. Ty se na nic neptáš. Mohu ti povědět vše a nikdy mi nevynadáš. Měla bych číst tu knihu, kterou mi dal otec a důrazně mi nařídil, že jí musím číst, ale já nechci!

 

10. října 1688

Dnes to budou skoro dva měsíce, co u nás Čestmír pracuje. On mě asi ani nezná, ale já ho pozoruji už dlouho za záclonou mého okna. Matka mi důrazně klade na srdce, že musím vyšívat, ale já nechci, tak vyšívají pouze matka se sestrou Frantinou.  Dny se tak vlečou. Nic se neděje a já tolik chci mluvit s Čestmírem. Ale o čem si s ním mám povídat. Jaký má vůbec hlas a co když by bylo mé chování nevhodné. Nikdy jsem neměla chlapce, ale moc si přeji nějakého mít. Vlastně ne jen tak nějakého, ale Čestmíra. Možná, že jen marně doufám…

 

1. listopadu 1688

Dneska byl opravdu chladný den. Je vidět, že bude brzy zima. Matka začala plést šály a čepice. Já jsem se šla projít do zahrady a chtěla jsem konečně pozdravit Čestmíra, ale on tam nebyl.

 

2. listopadu 1688

Znovu jsem šla do zahrady v naději, že tam bude ON. Byl… Pozdravila jsem ho a on mi můj pozdrav nesměle oplatil. Prý mě zná z obrazu, který nám visí v hale. Oh já zapomněla zmínit ty obrazy. Na konci července letos nás nechal otec vypodobnit na obrazy. Prý se to do našeho domu bude hodit. Tak tam teď  visí a já se musím pořád koukat na ty naše obličeje i když je vidím stejně každý den. A On říkal, že se na naše obrazy díval, když ho můj otec zaměstnával a díval se prý i na můj obraz  a moc si přál mě poznat. To bylo tak milé. Měla jsem z toho velikou radost. Poděkovala jsem mu, což byla slušnost a potom jsem se s ním musela rozloučit, protože přišel můj otec a nelíbilo se mu, že se vybavuji se služebnictvem. Přesně jak jsem čekala.

 

5. prosince 1688

Celé město je zasypané sněhovou nadílkou. Děti se koulují a blbnou ve sněhu. Já sedím doma a čekám až přejde zima aby zase přišel náš zahradník. Mluvila jsem s ním sice jen jednou, ale ten rozhovor ve mně zanechal takovou radost a šťastný pocit, že to do jara snad vydržím.

 

23. prosince 1688

Zítra jsou Vánoce a naše rodina se na to pořádně chystá. Peče se cukroví  a otec byl pro kapra u rybáře. Celý dům voní  a zdobíme okna pentlemi, sušenými jablky a slaměnými ozdobami. Všechno vypadá moc krásně a tak trochu kouzelně. Zpíváme koledy a ráno jsme šli do kostela na mši. Když jsem se šla odpoledne projít sama po městě, tak jsem narazila na Čestmíra. Byla jsem opravdu šťastná a on asi taky. Řekl, že má pro mě vánoční dárek, který vyrobil. Dal mi vyřezávané malé srdce ze dřeva. Byla jsem tak šťastná. Řekla jsem mu, že je to to nejkrásnější, co jsem kdy dostala. On mi na to řekl, že se nemůže dočkat jara až k nám zase přijde a já jsem řekla, že to cítím stejně.

 

24. prosince 1688

Ráno jsme šli opět do kostela na mši. Pořád u sebe teď nosím to srdce. Dala jsem si ho do kapsy u šatů. Večer se zase zpívaly koledy a pak rozbalovaly dárky. Já jsem dostala opravdickou píšťalu a Frantina dostala také knihu od toho Balbína, prý aby jí to nebylo líto. Matka dostala dřevěné korále a nějaké vařečky a otec úplně novou dýmku.

 

2. ledna 1689

To čekání na jaro se strašně vleče. Pořád jsme zavření doma, protože venku je sněhu, že by psa nevyhnal. Jednou za týden otec zajede s povozem taženým koňmi na trh do města. Vím, že bydlíme ve městě, ale nejbližší obchod je asi kilometr daleko a pěšky v tomhle sněhu je to nebezpečné. Dnes nám otec koupil látky a nitě. To abychom se prý nenudily a mohly třeba šít. Pořád u sebe nosím to vyřezané srdce. Mám někdy pocit, jakoby mě chránilo a navíc, vždy, když se na něj podívám, tak si vzpomenu na Čestmíra.

 

24. března 1689

Konečně k nám zase přišel ON. Zase se stará o zahradu a já se na něho můžu dívat z okna mého pokoje. Den je hned hezčí a barevnější. Ale problém je, že otec vidí moc dobře na celou zahradu z oken své pracovny, takže šance, že bychom se mohli s Čestmírem sejít je minimální. Já bych však tak moc chtěla si s ním alespoň promluvit. Být s ním alespoň na chvíli.

 

7. dubna 1689

Mé modlitby byly vyslyšeny!! Můj otec odjel na celý týden pryč na nějakou pracovní cestu. Matka se sestrou vyšívají nebo pletou nebo nevím co… A já, protože mě tyto činnosti nebaví, tak jsem šla za Čestmírem a povídali jsme si. Celé dny jsme byli spolu a povídali jsme  a povídali a smáli jsme se a já byla čím dál víc zamilovaná.

Zítra se má otec vracet, tak dnes bylo naše poslední opravdové setkání, protože pak mě zase bude hlídat jako ostříž. Dnes se ale stalo něco v co jsem ani nedoufala. Čestmír mě políbil a já jsem si připadala  jako v nebi. Bylo to tak nádherné. Moje první opravdická pusa. Nemůžu tomu uvěřit. Čestmír mi dnes řekl, že se do mě zamiloval a že by se mnou chtěl chodit. Ale já jsem uřekla, že nemůžeme, že nás hlídá otec. Ale chci s ním být!

 

8. dubna 1689

Dnes brzo ráno jsem se ještě sešla s Čestmírem. On mi dal přívěšek s našimi iniciály. Já jsem byla tak nadšená, že jsem mu dala svůj prstýnek, který pořád nosím. Bylo to naše malé tajemství. Kdyby se to dozvěděl otec, tak by ho vyhnal a mě by puklo srdce. Takhle se na něho můžu alespoň dívat a občas s ním mluvit. Otec se nesmí nic dozvědět a ani matka nebo setra, protože by to okamžitě řekly otci. Odpoledne pak otec přijel a já, Frantina a matka jsme ho šli přivítat jak se sluší. Otec tento týden byl v zahraničí a uzavřel tam velmi výhodný obchod a vydělalo mu to spoustu peněz. Přivezl nám ze zahraničí nějaké cukrovinky. Byly opravdu výborné a sladké, ale směli jsme si vzít jen dva kousky.

 

11. dubna 1689

Požádala jsem otce aby mi koupil barvy a plátno. Chtěla jsem malovat! Otec souhlasil a koupil mi vše potřebné. Dostala jsem totiž nápad jak být s Čestmírem aniž  by otec zuřil. Řekla jsem otci, že chci namalovat naši zahradu a také zahradníka v ní. Ne, že bych nemohla do zahrady, to můžu, ale nesmím se vybavovat se služebnictvem, jen o práci… Tak jsem tam tak stála se stojanem a malovala Čestmíra a smála jsem se na něho a on na mě a občas jsem i prohodili pár slov, ale nenápadně, aby to otec nezjistil, že spolu něco máme. Dokonce jsme se domluvili na noční procházce po našem městě, ale tajné samozřejmě. Já teď píšu a za chvíli musím jít na tu procházku, tak pro dnešek již dobrou noc.

 

12. dubna 1689

Včerejší procházka byla nádherná. Utekla jsem z domu zadním vchodem pro služebnictvo. Otec nic netuší…doufám. Procházeli jsme se po městě a povídali jsme si a také jsme se líbali. Tak tohle mě snad nikdy neomrzí. Chtěla bych být s ním pořád a chci se za něho provdat! Musím však alespoň 2 roky počkat než mi bude sedmnáct. Věřím, že on na mě počká.

 

15. dubna 1689

Už čtyři dny chodím do zahrady malovat a vždy večer chodíme na procházky. Je to nádhera. Nevěděla jsem, co je láska, dokud jsem nepoznala Čestmíra.

 

19. dubna 1689

Dnes jsem domalovala obraz a už jsem bohužel neměla záminku pro komunikaci s Čestmírem. Tedy vůči otci, já osobně bych s ním mohla být pořád. Ale nechci aby otec něco poznal. Tak se scházíme potají jen v noci.

 

16. srpna 1689

Vím, že jsem do tebe teď dlouho nepsala, ale vlastně se ani nic nezměnilo. Všechno je krásné, ale musíme být hodně opatrní. Mám strach, ale s Čestmírem zvládnu všechno! Vím to.

 

10. prosince 1689

Je zima, všechno je pod sněhem a já se doma šíleně nudím. Nevím, co mám dělat a proto jsem dneska dokonce začala vyšívat s matkou a Frantinou. Pohled z okna je tak smutný! Nikdo tam nezalévá  květiny, nesází zeleninu, neokopává záhony, nestříhá keře…Už chci jaro. Ani nevím jak budu moct zpívat veselé vánoční koledy, když je mi celou zimu tak smutno bez Čestmíra. Za ním domů bych jít nemohla, protože bydlí asi 15 km daleko. K nám domů přijížděl vždy na koni a my koně nemáme a i kdyby ano, tak mi rodiče nedovolí jet tak daleko z domu.

 

2. května 1690

Na dnešek otec objednal toho malíře jak maloval naše obrazy aby namaloval náš dům i se zahradou. Trošku mě to mrzí, to vypadá, že ho moje dílo, které jsem loni malovala nezajímá. Asi se divíš můj milý deníčku, ale s Čestmírem pořád chodím. Sice se už nescházíme každý den, aby to neprasklo, ale pořád ho miluji a on mě. Chci si ho vzít, ale musím počkat do sedmnácti let.

 

5. června 1690

Tak dneska se stalo něco strašného! Můj otec nás načapal spolu s Čestmírem, když jsme se líbali za keřem. Myslela jsem, že není doma a on přišel a strašně na mě a na něj řval. Nemůžu prý milovat obyčejného, chudého zahradníka. Já dcera bohatého obchodníka! Taková hloupost. Já Čestmíra miluji bez ohledu na náš majetek. Je mi úplně jedno kolik má peněz. Vždyť je šikovný zahradník, milý a hodný a má nádherné oči a jeho smích … Ale to můj otec nechce pochopit. Prý má už pro mě nápadníka! Svého dlouholetého přítele. Ach Bože! To není pravda! Nechci nějakého starého dědka za manžela!!!Nechci a nechci!!!To se raději zabiju!! Já chci za manžela jen Čestmíra

 

7. června 1690

Otec vyhnal Čestmíra z domu a já jsem na pokraji zhroucení. Jak to jen mohl udělat. Sice jsem věděla, že se to stane, jestli se o nás dozví, ale takhle jsem to nechtěla. Jediné, co mi po něm zbylo je to dřevěné srdce a přívěšek, který mi vyrobil. Kéž by zase přijel k nám na zahradu na svém koni. Kéž by můj otec odjel a už se nikdy nevrátil!! Jak já ho nenávidím!! Překazil mi mou lásku, mou životní lásku. Nikdy nikoho nemůžu tak milovat jako Čestmíra. Chci umřít a stejně si myslím, že umřu, žalem, který nejde utišit. Stále jen pláču a pláču a jen on by dovedlo utišit mé trápení! Můj Čestmír...

 

10. června 1690

Tak on to otec s tím sňatkem myslel vážně!

Za dva měsíce by bude sedmnáct a otec mě chce v den mých narozenin provdat za toho odporného pana Stokáva. Je prý bohatý, vlastní tři obchody a má dům ještě větší než je ten náš…Ach jo, copak se vše musí točit kolem peněz. Láska je přece důležitější. Zítra si má prý přijít říct o mou ruku a otec mi vyhrožuje, že nezmlátí, jestli ho odmítnu. Takovou ostudu by prý nezažil. Ale pan Stokáv je mi odporný. Je mu asi šedesát a má šedivé fousy! Jak jen otec může? Nechci se provdat za muže, který je mi už od pohledu odporný…

 

11. června 1690

Pana Stokáva   jsem sice neodmítla, ale ani nepřijala. Celou dobu jsem mlčela jako zařezaná. Otec se mu strašně omlouval, uctivě mu děkoval za to, že přišel a  ujišťoval ho, že mi domluví…Když pan Stokáv odešel, tak mě zmlátil, že jsem si pak ani nemohla sednout. Brečela jsem a matka taky vzlykala, když se na mě musela dívat, jak mě otec bije. Já jsem to však přežila a teď ležím na břiše, když píšu tebe můj deníčku. Komu jinému bych se mohla svěřit. Nemám žádné kamarádky  a jediný kluk, kterého jsem kdy milovala je asi 15 km daleko a už ho možná nikdy neuvidím.

 

15. června 1690

Otec mi pořád nadává a když mlčím, tak mě zmlátí. Chce dosáhnout svého za každou cenu, ale já nikdy nesvolím ke sňatku s tím dědkem! To raději skočím do nejhlubší řeky a skončím svůj ubohý život.

 

14. srpna 1690

Zítra nastane peklo! Nechci si ho vzít, ale otec mě prostě pořád strašně nutí a dal mu vlastně moje slovo za mě… Všechno je už připravené. Zítra mi bude sedmnáct let a mám se provdat za takového starého dědka? Nechci ztratit své mládí. Nejhloupější na tom je i to, že jsem se svým nastávajícím ani nikdy nemluvila, ani slovo jsem na něj nepromluvila. To jen on, když mě žádal o ruku. Jak to jen zítra dopadne? Musím něco vymyslet!

 

15. srpna 1690

Všechno bylo připravené na velkou svatbu. Otec se těšil, že se spojí dva bohaté rody, ale to že jsem celou cestu brečela úplně ignoroval. Matka a sestra mě oblékly do krásných bíločervených saténových šatů s kombinování saténu s vlečkou a závojem. Frantina mě udělala překrásný účes a do vlasů mi dala krásné zdobené spony, které otec přivezl někde z daleka. Přijel pro mě a mojí rodinu dokonce kočár. Asi jsem si měla připadat jako princezna, ale nepřipadala jsem…princezna si bere prince a ne nějakého bohatého dědka…Jak já byla nešťastná. Otec rozhlásil pro všech sousedech, jaký udělal skvělý obchod, ten nejlepší obchod svého života! Provdá dceru velmi výhodně. Copak jsem snad nějaký dobytek nebo kus nábytku se kterým se může obchodovat? Mám přece city! Ale to nikoho očividně nezajímá. Vešla jsem do kostela a tam stál pan Stokáva a usmíval se na mě. Chtělo se mi zvracet při pomyšlení, že bych s tímhle člověkem měla žít do konce života! Potom mě něco napadlo. Něco nerozumného a špatného, ale pro mě je to jediná záchrana. Stoupla jsem si před oltář a otočila jsem se k hostům. Viděla jsem tvář matky a sestry. Nesouhlasily s tím, co se měla stát, ale bály se despotického otce. Taky jsem viděla nadmutou tvář svého otce. Byl pyšný a cítil asi nějaké zadostiučinění, že je konečně po jeho vůli. Já jsem ho však poprvé ve svém životě nechtěla poslechnout a proto jsem sebrala veškerou svou sílu a utřela slzy a řekla jsem dost nahlas přede všemi.

„Svatba nebude! Odcházím do kláštera. Nechci si vzít tohoto pána, protože miluji jiného, ale vzdám se své lásky a proto půjdu do kláštera….“  Ještě jsem to nestihla všechno  doříct a otec rozzlobeně vstal a řval na mě, že se rouhám a že jsem jen malá nevděčnice a mlátil mě a mlátil přede všemi hosty až jsem omdlela. Probudila jsem se až v posteli ve svém pokoji. Vedle mě tam seděla matka a plakala. Když viděla, že jsem se probudila, tak se malinko uklidnila, ale stejně vzlykala.

„Proč jsi to udělala. Pan Stokáv není špatný člověk a teď jsi ho urazila a otec zuří a chce tě vyhnat z domu…“

„Proč nikoho nezajímá jak se cítím já? Já ho nechci! Byla bych s ním celý život nešťastná!“

„Ale Amálie, ty musíš poslechnou otce! To se sluší na mladou dívku jako ty:“

Na to jsem jí neodpovídala a otočila jsem se na bok. Asi přijdu do pekla za to, že jsem neposlechla otce. Vím, že je přikázání cti otce svého i matku svou, ale kde je v naší rodině miluj bližního svého?? Můj otec mě vidí jen jako věc!

 

23. srpna 1690

Tyto dny jsem nebyla schopná vstát z postele, tak jsem si jen četla a nebo malovala a teď píšu tebe můj deníčku. Nikdo ze sousedů se s námi nebaví. V kostele si na naši rodinu prý ukazují. Na mě ne, protože ležím v posteli a všechno mě bolí. Po tom, co mě otec zmlátil jsem měla po celém těle modřiny. Teď už je to celkem lepší, ale to, co jsem udělala mi otec nikdy neodpustí a matka asi také ne. Celé město se nám prý teď směje a otcovy obchody se nedaří jak by měly. A za všechno prý  můžu já.

 

4. září 1690

Už jsem se zcela uzdravila a všechno si pořádně promyslela. Jdu hned zítra do kláštera. Sbalím si s sebou pár věcí. Stejně jako jeptiška nebudu nic moc potřebovat. Pořád u sebe nosím to dřevěné srdce a přívěšek od Čestmíra. Stále na něho myslím i když jsem ho už dlouho neviděla. Ale vlastně ani nevím ani kde bydlí. Balila jsem si věci do kláštera rozhodnutá odejít brzy ráno. Rodičům jsem to řekla. Matka mě přemlouvala abych se omluvila a vzala si za manžela pana Stokáva a otec se mnou nemluvil vůbec.

 

5. září 1690

Ráno jsem přišla do kláštera. Vítala mě sestra Klementýna. Ani to nebylo moc vítání jako spíš strohé podání ruky. Procházela jsem se po klášterních studených chodbách a šla jsem se sestrou směrem do mého pokoje. Pokoj byl snad ještě studenější než chodby. Byl malý a velmi skromný. Jedna malá postel, noční stolek, malé okno do zahrady a jedna skříň, rovněž ne moc velká. Na stěně visí veliký kříž. Mám z něho trošku strach. Myslím, že opravdu přijdu do pekla, protože se rouhám. Vlastně v Boha ani tolik nevěřím, nebo nevím a teď jsem v klášteře? Jsem asi hrozně povrchní. Je mi to celkem líto. Jestli Bůh existuje, tak se na mě asi zlobí…

 

15. října 1690

Doma jsem se často nudila, ale tady v klášteře nemám na nějakou nudu čas. Vstává se tu v pět ráno a od rána se pracuje. Děláme tu všechno možné. Zametáme, stíráme podlahu, pečujeme o zahradu, vaříme, umýváme nádobí, myjeme okna a tak dále. Prostě všechno, co je potřeba. Také se pořád modlíme. Modlím se jen z povinnosti. Ani nechápu smysl těch slov. Proč mám za všechno děkovat a vůbec… Nikdo se tu se mnou nebaví. Mám strach se někoho zeptat na jakoukoli otázku ohledně víry. Všichni tu jsou takový vážní.

 

25. prosince 1690

Včera byly Vánoce a mě přišel od matky dopis. Ptá se mě jak se mám a tak. No a taky mi popřála veselé Vánoce. Když jsem četla ten dopis, tak mě to tak dojalo až jsem začala plakat. Poprvé za ty tři měsíce, co tu jsem, jsem si uvědomila jak moc se mi stýská.

 

30. prosince 1690

Taky se tu v klášteře staráme o nemocné a postižené. Pracujeme pro ně, protože je to správné podle Boha, to říká sestra Klementýna. Stejně nevím proč, ale vlastně to dělám ráda. Můj život mi připadá naplněný a smysluplný.

 

15. června 1691

Nemůžu tomu uvěřit. Dnes mi přišel příšerný dopis. Píše mi otec, že matka se sestrou před měsícem zemřely a taky…že se mi omlouvá. Ach ne, jak se to jen mohlo stát a proč mi nenapsal dřív??? Řekla jsem sestře Klementýně, že musím okamžitě jet domů za otcem.

 

16. června 1691

Přijela jsem domů. V jinak hlučném domě bylo hrobové ticho až mě ovládl takový divní tísnivý pocit. Procházela jsem se naším domem. Nejdříve jsem šla do salonku. Nevím proč, asi jsem čekala, že tam zase najdu Frantinu s matkou jak vyšívají…sedla jsem si do křesla, kde sedávaly a začala jsem plakat. Proč jsem si nevážila toho, že jsem je měla blízko sebe? Proč jsem jim nikdy neřekla jak moc je mám ráda? Teď je už pozdě…Pozdě na všechno…Potom jsem uslyšela pomalé kroky. Zvedla jsem hlavu a uviděla otce, tedy to co z něho zbylo. Byl zesláblý, smutný a zanedbaný. Hodně zhubnul a sotva šel…

„Ahoj Amálie. Tak jsi přece přišla…“ řekl tichým smutným hlasem.

„Ano…“ odmlčela jsem se… Chvíli bylo ticho on mě potom položil ruku na rameno a řekl:

„Je mi to tak líto. Teď mám už jen tebe a ty nesmíš odejít.“ Řekl zoufale.

„Jak umřeli?“ pohlédnu na něho smutně?

„Ony…dostaly souchotiny a když jsem přijel ze služební cesty, tak už je měly a pak pořád je kašlaly a kašlaly a byly bělejší a slabší až pak…“ odmlčí se…

„Pak byl konec…“ doplnila jsem ho a začali jsme společně plakat. Poprvé jsem plakala se svým otcem. Prolomily se ledy a my tam plakali a plakali a doufali, že ta bolest ze ztráty jednou přejde.

 

5. července 1691

Byla jsem v našem domě a snažili jsme se žít bez nich…bylo to velmi těžké. Sice jsme o tom moc nemluvili, ale oba jsme se cítili strašně. Dnes odpoledne jsem šla na procházku a potkala jsem Čestmíra. Šla jsem radostně k němu, ale on se choval tak divně. Sdál se mi, že ani není rád, že mě vidí.

„Ty nejsi rád, že mě vidíš?“ nechápala jsem.

„Poslyš Amálie…Já totiž…“

„Ne, mlč! Na tuhle chvíli jsme čekali skoro rok! Nechci si ji teď zkazit, teď už budeme moct být spolu. Můj otec se změnil. Teď to určitě dovolí!“ pošeptala jsem a nakláněla jsem se k němu, abych ho mohla políbit…

Ale on mě k mému překvapení odstrčil.

„Ne, je mi to líto, ale já jsem se už oženil a s mojí manželkou čekáme dítě.“

„Cože? To myslíš vážně?“

Byl to pro mě šok a nemohla jsem uvěřit, že to, co říká je pravda. Myslela jsem, že je to jen zlá noční můra a já čekala na probuzení.

„Tvůj otec mě přece vyhnal a pak jsem u vás jednou byl a tvoje matka mi řekla, že jsi odjela do kláštera. Tak jsem se rozhodl to vzdát. Netušil jsem, že by ses někdy vrátila a potom jsem poznal Ester…“

Mlčela jsem. Tolik neštěstí? Proč já? Proč!? Smysl mého života zemřel! Čestmír byl jediný důvod, proč jsem chtěla žít. On pak odešel a já tam stála sama na mostě a myslela jsem, že umřu žalem. Pak jsem šla k zábradlí a dívala jsem se do té hluboké řeky. Byla prudká a nebezpečná… Ovlivněna mými temnými myšlenkami jsem se rozhodla skončit svůj hloupý život v té řece. Až skočím, tak všechno pomine. Všechna bolest a trápení! Přelezla jsem zábradlí na druhou stranu, držela jsem se ho a dívala jsem se dolů. Jak jsem se dívala do té řeky, tak jsem cítila strach. Obrovský strach, jaký jsem dosud nepocítila, ale věděla jsem, že tu musím udělat… Nevnímala jsem nic okolo, jen tu hlubokou řeku a byla jsem odhodlaná každou chvílí skočit.

Najednou mě někdo prudce chytil za ruku. Opatrně jsem se podívala na toho, kdo mě to chytnul. Byla to jeptiška!

„Co tě to napadlo děvče?“ zeptá se vyděšeně.

„Já, ehm…totiž…nevím, ale musím skončit můj život!“ řeknu.

„Ne, nikdo nemusí skončit svůj život ať je jakýkoli. Každý živý tvor má právo na život a ty taky! Pojď, pomůžu ti přelézt zábradlí zase zpět.“ řekla ustaraně.

Ani nevím proč jsem jí poslechla. Najednou už sebevražda nebylo to nejdůležitější rozhodnutí v mém životě.

Jeptiška se na mě soucitně usmála a zeptala se mě:

„Co tě vedlo k tomuto strašlivému činu?“

„Já…totiž…zemřela mi matka a sestra a teď když jsem upínala veškeré naděje ke klukovi, kterého miluji, tak se dozvím, že je ženatý s jinou a čekají dítě.“

„Ano, to jsou hrozné události, ale Bůh chce abys to překonala. Ty to zvládneš.“

„Ale vždyť žádný Bůh není!“

„Proč myslíš, že není?“

 „Jak by mohl být když se mi tohle stává?“

„Vím, že to možná teď nepochopíš, ale Bůh existuje a nevýslovně tě miluje. Ano, život je těžký, pro každého z nás, ale ty to musíš vydržet.“

„Ale proč? Proč se to děje?“

„To, proč se dějí různé věci nevím. To ví Bůh a na nás je abychom mu důvěřovali. Vždyť on je náš Pán, on všechno řídí, všechno ví a všechno stvořil. On ví proč se co děje, ale my jsme jen lidé, nám přísluší vědět jen velmi málo a s tím musíme žít.“

„Už odmalička slyším uctívejte Boha, ale vždyť ani nevím jak vypadá! Jak mám mít ráda někoho, o kom vlastně nic nevím!“

„Tomu se říká víra. Nevidíme ho a přesto ho milujeme.“

„Asi tomu nerozumím“

„Pokud ti teď řeknu, že se mi dnes zdál sen o tom jak jsem se procházela rozkvetlou loukou, tak mi budeš věřit?“

„Ano.“

A proč?“

„Vždyť nemám důvod pochybovat!“

„Ale žádný důkaz nemáš ani nevíš proč se mi to zdálo a odkud sen pochází a přesto věříš, že se mi zdál sen.“

„To je pravda.“

„Takové je to s vírou. Nemáš důkaz a přesto věříš. To, že mě tu vidíš není víra, protože mě vidíš. To, že mě slyšíš není víra, protože mě slyšíš. Máš ty důkazy. Víra je vždy v našem srdci a ne v našich smyslech.“

„Ale proč mám věřit Bohu?“

„Lidé do našeho života přicházejí a odcházejí, ale Bůh může být v našem životě pořád, pokud mu to dovolíme. On zná naše duše nejlépe, zná nás lépe než my sami a vždy pro nás chce jen to dobré. To neznamená, že když uvěříš, tak nikdy nepocítíš bolest, ale tvůj život bude naplněný, smysluplný a hlavně a to je nejdůležitější, bude se ubírat správným směrem.“

„A to jako znamená, že se musím pořád modlit a nemít žádné kamarády a že se nesmím normálně bavit?“

„Když skutečně uvěříš, tak se nemusíš modlit, ale chceš a kamarádů můžeš mít kolik chceš a co se týče té zábavy…Co je podle tebe normální zábava?“

„Nevím, jít jen tak ven, tančit, malovat a tak…“

„Na těchto věcech není nic špatného. Bůh má umění rád, ale pokud někdo považuje za zábavu alkohol, obžerství, pomlouvání, lhaní a jakékoli ubližování, tak to je vždy špatné! On nás nechce omezovat, ale chce naši duši uchránit věcí, které škodí nám a nebo někomu jinému. Svět je obrovský a tolik krásných věcí na něm je, že je podle mě sobecké myslet si, že jsme nějak omezeni svou vírou. Naopak víra dává svobodu a lásku do duše člověka. On toho pro nás tolik stvořil a my lidé si toho nevážíme…. Stále si myslíme, že všechny rostliny a zvířata jsou tu jen tak a domy ve kterých můžeme bydlet, krásné dny, které můžeme prožít, to vše a mnohem víc je od něho.

On pro nás chce vždy jen to dobré a je na nás jak to přijmeme. Vím, nejsou všechny dny hezké, ale vytrvej v domě smutku, protože potom přijde doba radosti.“

„Chtěla bych poznat Boha, ale nevím, kde začít…“

„Teď jsi začala. Chtít něco je první krok, ale zdaleka ne poslední. Abys mohla rozvíjet svou víru, tak musíš číst Bibli!“

„Já jsem jí ale četla a nějak tomu nerozumím.“

„Spoustu knih můžeš číst jen tak, že se na to nesoustředíš, ale Bibli ne. Bible není jen tak obyčejná kniha. Pokud něčemu nerozumíš, tak je potřeba se zeptat, aby ti bylo vše jasné. Jedině tak to má smysl. Také je důležité modlit se za to aby ti Bůh pomohl pochopit to, co se v knize knih píše.“

„Nikdy jsem si nemohla s nikým o Bohu promluvit. Vždy jsme jen tak chodili do kostela a ani jsem nechápala proč. Byla to jen povinnost, ale teď začínám cítit, že chci Boha poznat. Poprvé ve svém životě…“

 

20. července 1691

Se sestrou Agnes (tak se jmenuje ta jeptiška) chodím teď každý den číst Bibli. Čteme pomalu, není to závod nebo nějaká hra. Chceme se na text opravdu soustředit a všechno, čemu nerozumím mi sestra Agnes vysvětluje. Je toho opravdu hodně a já jsem jí za to opravdu vděčná. Ona je velmi trpělivá a milá. Ne nebydlím v klášteře, jestli tě to zajímá můj deníčku. Bydlím stále u otce. Je hodně slabý a nemocný a já se proto o něho starám. Máme také ještě nějaké služebnictvo, takže se s nimi střídám, když jdu třeba do kláštera za sestrou Agnes číst Bibli.

 

8. srpna 1691

Otcův stav se zhoršuje, ale já se za něho pořád modlím. Nevím, jestli mé modlitby budou vyslyšeny, ale snažím se. Také se modlím se setrou Agnes. Moc si přeju aby se jeho stav zlepšil, ale upřímně v to moc nevěřím. Je tolik slabý a nemocný a žádný doktor mu nedokáže pomoci.

12. září 1691

Dnes brzy ráno otec zemřel. Bylo to strašné. I když jsem to sice předpokládala, tak to, že se má obava stala skutečností je horší než jsem myslela. Otec mi pár dní před smrtí kladl na srdce, abych, až dům nadobro opustím, tak abych zamkla náš dům a zakopala truhlu s klíčem někam na zahradu aby ho nikdo nenašel. Bál se totiž, že když už není silný a zdravý, že by toho mohl někdo zneužít a pokusit se náš dům vykrást a taky nechtěl aby v domě žil kdokoli cizí. V jeho domě!

 

15. září 1691

Dnes byl otcův pohřeb. Díky tomu, že si šetřil na pohřeb jsem mu mohla vystrojit důstojný obřad. Na pohřeb přišlo kupodivu hodně lidí. Otec měl asi hodně přátel. Kondolence se jen množili a já byla velmi smutná, ale snažila jsem se ovládat kvůli lidem. Najednou jsem mezi lidmi zahlédla Čestmíra. Šel přímo ke mně a připojil se k zástupu kondolentů. Měla jsem strach, že se mi třeba rozklepe ruka nebo něco, ale bylo to v pohodě. Čestmír byl velmi slušný a soucitně mi popřál upřímnou soustrast.

 

17. září 1691

Služebná Matylda se ptala jestli nemám hlad, ale já nemůžu nic jíst. Všechno je mi tak líto. Celý náš dům je tak tichý. Žádné návštěvy jako kdysi, žádný smích nezní domem, ani služebnictvo raději nemluví. Obrovský dům a já jsem v něm tak sama. Nikoho tu nemám, nikoho není slyšet. Rozhodla jsem se odejít do kláštera nadobro! Propustila jsem služebnictvo a dala jsem jim peníze na 3 měsíce dopředu aby měli z čeho žít, než najdou něco nového. Zbytek peněz jsem si vzala a teď si balím věci do kláštera. Ještě musím zakopat klíč v truhličce! Nyní jdu do kláštera proto, že chci a ne proto, že musím. Mám to domluvené se setrou Agnes, budu žít v klášteře. Už nikdy nechci poznat žádného kluka. Nikdy nebudu milovat žádného kluka tak, jako jsme milovala Čestmíra, ale on z mého života odešel. Však něco je silnějšího než tato pozemská láska. Ježíš se teď skrývá v mém srdci, jen toho chci přijmout do své duše a chci ho mít v duši navždy. Myslím, že v duši každého člověka se skrývá on, jen ne každý o tom ví. Já to nevěděla. Nevěřila jsem. Nechápala…ale díky Bohu a sestře Agnes jsem pochopila, že je to to nejlepší, co mě mohlo potkat. Věci hmotné nejsou důležité tolik jako Ježíš. Podívej se na mě můj deníčku. Měla jsem veliký dům, spoustu krásných šatů, a spoustu věcí, prostě vše na co jsem si vzpomněla jsem měla. Byli jsme bohatí, ale pokud v mém životě chyběl Ježíš, tak jsem nemohla být nikdy šťastná. Teď je odpoledne a já za chvilku půjdu do kláštera. Tebe, můj milý deníčku tu nechám, snad tě jednou najde ten, kdo také bloudí světem jako jsem bloudila já…    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Tváře (nikdo konkrétní) barevné

Komentáře :-)

Přidat komentář

Přehled komentářů

Andy - Re: diskuse

17. 3. 2013 17:36

Nazdar bazar! Mám pro Vás tip, je to revoluční metoda výdělku peněz, perfektní na jarní večery.. Vydělávám si takto už od půlky ledna a je to perfektní :-) Stamiliony tím nevydělám, ale i tak, dokud můžu, tak se mi hodí každá snadno vydělaná kačka :-) Přečtěte si to taky na www.CervenaCerna.cz