Jdi na obsah Jdi na menu

Hloupý vtip

18. 9. 2011

 Hloupý vtip

 

Seděla jsem takhle ve školní lavici a přemýšlela jsem, a to o čem jsem přemýšlela určitě nebylo nic, co souvisí s matematikou, kterou jsme právě měli. Můj život mi připadal příliš nudný a obyčejný. Dívala jsem se z okna třídy, přemýšlela jsem jak oživit den a pranic jsem nedbala výkladu učitele Hanouzlíka. Ten si toho po chvíli všiml a vyvolal mě k tabuli.

„Tak nám pověz Renato, jak se tohoto trojúhelníku vypočítá úhel alfa!“ ptal se významně učitel ukazujíc na podle něho lehký příklad na tabuli. Ovšem mě to znělo jako diktát v Hatlapatlaštině. Přemýšlela jsem, že zeptat se kde je ten úhel alfa by asi bylo mimo mísu, tak jsem nasadila strategii náhlé a neočekávané napadení virusem zvaným amnézie.

„Ještě včera jsem to po pětihodinovém učení matematiky věděla, pane učiteli, ale dneska mi volala babička, že jí umřel křeček na předávkování konopnými koláčky, které ona tak ráda peče, takže prostě jistě chápete, že po tak velkém šoku jaký jsem utrpěla se prostě logicky a systematicky veškeré mé naučené vědomosti vypařily jako pára nad hrncem  ve kterém vaříte třeba čaj…Teda já čaj nepiju, takže…“

„Počkej Renato, ty jsi rozený politik. Stalé mluvíš a vlastně neřekneš nic.“ kárá mě učitel, který patrně nemá pochopení pro trpící hlodavce.

Takže teď nasadit plán B…Ten zabere asi v 0,1% takže mám pořád šanci… Pokouším se o optimistický přístup a začnu se usmívat a mrkat svýma očima s dokonale nalíčenýma řasama tak rychle jak jen mi to fyzikální zákony dovolují.

Ovšem ani plán B nezabírá, přestože byl tak důkladně propracovaný a ještě než stihnu vymyslet plán C, tak mě posílá ten necita sednout s pětkou. Asi jsem nesvědomitá studentka, protože ani špatná známka, vlastně ta nejhorší mi nezabrání vymýšlet lumpárny. Chci nějakou zábavu! Můj život je tak šíleně stereotypní. Ani kluka nemám… Možná kdybych měla kluka, tak bych se tolik nenudila… Můj život by byl vzrušující jako jízda na horské hráze! Jenomže se momentálně žádný nekoná, Jsem mezi lidmi pověstná svým smyslem pro humor (někdy i krutým smyslem pro humor) a všichni se mnou kámoší, ale že by se do mě nějaký kluk zamiloval to ne. Škoda, že nejsem hloupoučká a miloučká blondýnečka s velkýma modrýma očima a rozkošným hlasem, která chodí v balerínách s tygřím potiskem v růžové barvě…Nosím zásadně boty na extra vysokém podpatku… Vše pod 10 cm je pod mou úroveň a nikdy v životě bych si na sebe nevzala obyčejné pantofle. Teda leda by se honosily značkou Prada.

Ted den jsme seděli s kámoškama u jednoho stolu a já jsem je jako obvykle zahrnovala vtipy a svými vymyšlenými příběhy o svých milostných aférkách, kterým by stejně věřil jen totální pomatenec. Takže já ve své nezdolné víře ve své love story jsem povídala dál a ignorovala jsem posměšné úšklebky kámošek. Vlastně ani nevím, jestli to jsou kámošky… Co je vlastně slovo kámoška? Jaký je jeho pravý význam? Pokud je tím slovem myšlen člověk, kterého znáte a smějete se spolu a kecáte beze smyslu a bez jakéhokoli souznění, tak to mám pravé a nefalšované kámošky. Pokud, ale myslíte, což je v dnešní době celkem naivní představa, že kámoška, je ta která nikdy nezradí, nepomlouvá, chová se vždy fér, rozumíte si beze slov a stále si máte co říct, pak nemám kámošku žádnou. Nepopírám, že je chyba na obou stranách. Já jsem moc povrchní a nestálá a podle toho mám i kámošky. Všechny jsme stejné materialistické. Občas mě to i štve, že nedokážu brát něco opravdu vážně, nebo možná beru, ale nepřijde mi to, nevím… Miluju lidi a zábavu a  nuda všedního dne mě zabíjí. Možná právě proto zkouším rozčeřit hladinu klidné vody života co možná nejvíc i když se mám třeba ztrapnit… Dá se říct, že jsem možná do určité míry závislá na lidech v okolí a vlastně zase v jiném směru na nich nejsem závislá a chci být volná jako sokol.

Pokouším se ignorovat své deprimující myšlenky o svém životě i když to je opravdu jen velmi těžko. Zvlášť při pohledu na ty rádoby kámošky. Když je člověku fajn a směje se tak jsem jejich super best friend, ale běda když jsem smutná nebo mám nějaký problém, to už na mě kašou a to přátelské pouto slabší než pavučina se lehce přetrhne…

Mám strach…Možná když nebudu hýřit vtipem a zábavnými historkami, tak nebudu pro ostatní zajímavá…Třeba mě mají lidi rádi jen kvůli tomu. Pokud ztratím svůj smysl pro humor, tak budu obyčejná, všední a nikoho nebudu zajímat, Každý má něco, kvůli čemu ho mají ostatní rádi, ale co když to moje něco je opravdu jen ta legrace? Skálopevně jsem byla o to přesvědčena čím dál víc a víc. A rozhodla jsem se tu svou pozérskou masku nesundat do smrti. Budu stále ten třídní šašek bez starostí, který ostatní rozesmívá, ale pod maskou možná skrývá slzy…Slzy však nikdo pod klaunskou maskou nevidí. Nikoho nenapadne, že pod povrchem se skrývá možná něco docela jiného než to, co se ukazuje na veřejnosti.

Další den jsme byly s kámoškama v bazénu abychom si udržovaly své štíhlé postavy a tím pádem abychom se vešli do nové kolekce od našeho oblíbeného módného návrháře Dolce&Gabbana. Jak jsem tak plavaly, tak jsem si u toho povídali a já pod vlivem nudy všedního dne nebo možná své rozmazlenosti zasadila do mozku semínko hříšného plánu. Přesnou představu jsem zatím neměla, ale věděla jsem, že se stane něco špatného, ale naštěstí ne pro mě což bude zdrojem zvýšení mé popularity u kamarádek a zároveň koktejl super zábavy alespoň na týden.

„Kerri, mám nápad! Uděláme si z někoho srandu!“ navrhla jsem spiklenecky.

„Super nápad, ale zajímalo by mě, co máš v plánu? Zvýkačka na židli nebo telefony o půlnoci?“ zeptala se kámoška se zájmem.

Spiklenecky jsem se na ni podívala a dodala jsem „Ne, to je úroveň základní školy. Chci něco vážnějšího…nevím něco brutálního a zároveň kreativního. Vtípkům tipu cedulky na bundě se směješ možná tak pět minut, ale chci něco, co bude mít velký dopad…snad na můj doposud nudný život…“

„To je zajímavý, ale netuším, co tím myslíš…“ vyzvídala Kerri.

„Neboj, to se dozvíš…brzy…“ řekla jsem a upřímně jsem sama neměla potuchy o tom, co by ten šíleně dramatický plán měl být? Věděla jsem jen, že to změní můj život… Vím, nemám se špatně, ale v důsledku zhýralé duše nejsem schopna si vážit toho, co mám…Takže musí něco přijít…cítím, že něco přijde…

Kdyby se napětí dalo krájet, tak ten dnešní den mám kompletně ztupení nůž. Stála jsem s Kerri, Bárou a Álou před školou a pozorovaly jsme ty méně šťastné oběti dnešní doby. Třeba takový Adam Dálenský… Neuspěsný hudebník se svou školní kapelou… Baba Jaga je oproti němu „Fashion lady“. Ne opravdu se nebudu obhajovat tím, že nejsem povrchní, protože já jsem ta lepší oběť dnešní doby. Vždy moderně oblečná s perfektním účesem super figurou jako z módního katalogu. Mám všechno a zároveň to moje sladké všechno nenávidím a občas bych si to celé zlaté pozlátko přála vyměnit za trochu upřímné lásky. Já ale na lásku nevěřím, takže je láska pro mě spíš nějaké science-fiction. Je to také trošku zmatené. Ale bohužel jsem musela opustit příjemné přemýšlení o mě a moje ego muselo svou pozornost upřít znovu na Adama. Takový chudáček..Chodí pořád v tom samém oblečení, drogerii se jistě vyhýbá obloukem, nosí velké brýle a to jeho krákání se nedá poslouchat natož považovat za zpěv… jestli on někdy bude s někým chodit tak se picnu svým růžovým kulometem.

„Podívej se Renato na Adama, zase uklouznul po těch svých zamaštěných vlasech!“ směje se Ála.

„Ale no tak holky, neměli bychom si z něho dělat srandu. Copak nevíte jak těžké je vypadat stylově vedle nás?“ řeknu s nezastíraným opovržením vůči jeho osobě.

„To je fakt. On je vlastně tak výjimečný… Řekni mi jediného kluka na škole, který vypadá jako on?“ podotkla Kerri svou sarkastickou připomínku.

„Myslím, že jeho osoba je sama o sobě nový druh onemocnění…Jmenuje se virus hnusus.“ doplnila Bára.

Chvíli se na něho ještě díváme a smějeme se jeho neúspěšnému pokusu o sbírání rozsypaných učebnic.

„Myslím, že dnes už jsem vyčerpala  svůj limit hororové snesitelnosti. To mě Karel pozval do kina na nějaký psycho horor, ale myslím, že mi stačí když si vyfotím Adama!“ poznamenala Kerri.

„Já ho asi natočím na video a udělám super sestřih na youtube…No vlastně mi to stříhání ani moc práce nedá.“ řekla Bára.

Chvíli jsem se ještě s holkama smály a mě najednou došlo, že můj ďábelský plán je na blízku. Blíž než on sám tuší. Vycítila jsem svou kořist jako lev cítí gazelu a už jsem si brousila zuby na královskou hostinu. V tu chvíli jsem si připadala jako dravá šelma bažící po krvi a ovlivněna euforií z právě probíhajících pocitů jsem se rozhodla, že mou obětí pro krvavé hody bude právě školní outsider Adam.

„Holky, víte jak mám ty nové černé šaty od Gucciho?“ zeptala jsem se vesele.

Holky se zarazili…

„Počkej, ty myslíš ty za 200 000 jak ti otec dal k vánocům, jak jsi řekla, že se na ně smíme jen dívat a nesmíme na ně ani sáhnout?“ zeptala se udiveně Bára.

„Ano, přesně ty šaty! Ty jsou pro mě nejvzácnější. Neměla jsem je ještě ani jednou na sobě. Stále si je šetřím na zvláštní příležitost. Povezte, co máte vy nejdražšího a nejvzácnějšího v šatníku.“

„No já určitě ty červené šaty z Paříže…“ odvětila Kerri

„Moje nejlepší šaty jsou modrobílé z Austrálie, které mi otec přivezl, ze své obchodní cesty. řekla Bára.

„Sice to nechápu, ale nejvíc cenné jsou pro mě růžové šaty s New Yorku...jsou tak luxusní..“ poznamenala Ála.

„Fajn, teď známe cenu sázek a ta která vyhraje získává všechno.“ pronesu…

„Počkej! Jak to jako myslíš? Jako, že moje nejlepší šaty mají být nějakou sázkou? To ani náhodou!“ rozčilovala se Bára.

„Přesně tak Renato, ty jsi šílená!“ vyčítala mi Kerri.

„Já vím a jsem na to pyšná. Ale než mě začnete nenávidět, tak si poslechněte o co jde. Úkol je tak snadný, že máte vlastně vyhráno… Která z nás první dostane Adama, ta vyhrává všechny ty drahé šaty. Pravidla nejsou, jen s ním musíte jako oficiálně chodit, tzn. vodit se za ruku po škole aby to všichni viděli. Která z nás čtyř to dokáže první, ta bere vše.“ navrhla jsem.

Holky se na mě chvíli nedůvěřivě dívaly, ale pak všechny souhlasily.

Naše hra právě začíná a ani jedna z nás se nebála použít jakékoli ženské zbraně.

Po škole jsem viděla jak šel Adam se s klopenou hlavou pomalým krokem školní chodbou. Rozhlédla jsem se jestli neuvidím svou konkurenci. Super v dohledu nikde nikdo kromě uklízečky a pár učitelů. Můj prodloužený čas strávený po škole na WC u zrcadla se vyplatil (ostatně jako vždy :D).

„Ahoj Adame.“ Pozdravím ho vesele.

On se otočí, pak se podívá na mě a chvíli na mě kouká s otevřenou pusou dokořán. „Ehm…ahoj…“

Teda, když ho vidím z blízka, tak má celkem pěkné rysy v obličeji…ale to je fuk. Stejně je to šmudla…

Chvíli je takové trapné ticho, které bývá obvykle na prvních rande, ale tohle žádné rande nebylo.

„Jak se máš?“ pokusím se pokračovat v konverzaci.

„Cože? My se spolu bavíme? Já myslel, že se bavíš jen s lidmi jako..“ řekl nejistým hlasem.

No jo, pravda…je to celkem divný..tak se pokusím zamaskovat stávající situaci jen tichým…

„Pššt…takhle nesmíš mluvit…Pro mě to není snadné říct, protože se mi už dlouho líbíš a nevím jak ti to mám povědět…jak jen vyjádřit své city k tobě…“ Sakra já jsem ale dobrá herečka, poplácala jsem se v duchu po rameni. Jestli mi tohle nesežere…

Ovšem Adam se zachoval úplně jinak než jsem čekala.

„Promiň, už musím jít. Čeká mě cesta autobusem, jestli víš co to je…“ řekl a odešel.

Pch, no to snad není možný…Já myslela, že když je tak nemoderně oblečený a neoblíbený, že bude i hloupý. Tak fajn…asi jsem se spletla. Teď jsem si připadala jako idiot spíše já. Po škole jsem proslavená svým povrchním postojem k životu, ale to že mi naši koupili růžový kabriolet  ještě neznamená, že nevím, co je autobus…Náhodou jsem je viděla v jednom seriálu na HBO…

Když jsem se o víkendu sešla s kámoškama na kafe, tak jsem probírali kluky, kdo se nám líbí a oblečení a boty a kde mají zrovna výprodej no a pak jsem tak nějak mimoděk navedla hovor na Adama.

„Holky, ten Adam nebude tak snadný oříšek jak jsem myslela.“ Podotkla jsem.

„To mi povídej!“ dodala Bára. „pořád se na něho směju a kolikrát ho i pozdravím a on nic a dokonce odmítnul, když jsem ho pozvala na kafe…“

„Třeba je teplej nebo tak něco“ poznamenala Ála.

„Jo, to by sice vysvětlovalo, proč ani jednu z nás čtyř koček nechce, ale nemyslím si, že by to byla ta příčina… V tom bude něco jiného…“ dodala Kerri.

„Jak to můžeš vědět prosím tě? Vyplňovala jsi s ním anonymní anketu? zeptám se jízlivě?

„To ne, ale slyšela jsem jeho nové CD, takhle by gay fakt nezpíval?“ odpověděla Kerri.

„Cože? On vydal CD? Jako fakt? A o čem zpívá?“ podivila se Ála.

„Myslím, že jeho romantické vyznání jedné holce bylo dost chlapské a… nádherné.“

Tato informace nás poněkud překvapila. Tak ten blbeček Adam i zpívá něco zajímavého?

„Pch, nějaké romantické cajdáky typu miluji jen tebe lalala… Haha to by mě fakt pobavilo. Snad jste se nám holky to toho truhlíka nezamilovaly. Nezapomeňte na naši sázku!“ řeknu.

„Renato, prosím, ušetři mě tvých obav. Já bych se do někoho jako on nezamilovala nikdy v životě. Ano, uznávám, že jsem slyšela jednu jeho písničku, ale to mi stačí a hodlám vyhrát ty super šaty!“ poznamenala Bára.

„Takže holky nezapomeňte! Vodit se s nim za ruku přede všema! Aby všichni viděli jak moooooc je to vážný…“podotkla Kerri.

„Bude to asi nesnadný, ale já to zmáknu!“ předstírám sebedůvěru, ale uvnitř se cítím nejistě. Adam asi není gazela a já nejsem lev jak jsem si zpočátku myslela.

Dalších pár týdnu je ve znamení lichocení, podlézání a nefér her…každá z nás čtyř udělá vše pro ty předražené a nádherné šaty a pro zábavu. Ovšem k naší smůle Adam je nezdolný. Ani jedné z nás nedá sebemenší naději. To je tak šíleně paradoxní! Na počátku jsme si myslely jak bude šťastný, když my, nejhezčí a nejoblíbenější kočky ze školy ho budeme balit, ale teď je to spíše naopak…jeho nezájem a odmítání mě dohání k šílenství. Proč mě nechce? Copak nejsem dost krásná a oblíbená? Nebo on přes svoje brýle nevidí?

Jak tak plynul čas, tak jsem se pomalu smiřovala s tím, že ho ani jedna z nás nikdy nedostane. Už jsem pomalu uvažovala o tom, že bychom sázku zrušily, protože ztrácet čas s tím troubou se mi fakt nechtělo… Když to najednou se něco stalo…

Byl jednou takhle pátek odpoledne a já jsem jela svým autem ze školy sama a měla jsem tím pádem čas přemýšlet o důležitých věcech jako jaký odstín rtěnky si vybrat na blížící se školní ples a tak. Když tu najednou jsem uviděla v dáli nějakou postavu. Byl leden a brzy se stmívalo, proto jsem nejdříve nepoznala o koho jde. Zpomalila jsem tedy a uviděla Adama! To je moje šance! Teď to musí vyjít. Pokud se do mě nezamiluje teď tak snad nikdy. V rychlosti jsem si ve zpětném zrcátku překontrolovala make-up a vše bylo jako vždy OK. Zastavila jsem tedy svou (tedy máminu) stříbrnou Fabii před Adamem a  otevřela jsem okýnko směrem k němu.

„Ahoj, nechceš svézt někam?“ zeptám se mile.

„Ne, to je dobrý, mám to jen 2 km domů.“ Odvětil nezaujatě, ale já jsem viděla jak se klepe zimou.

„Neblázni, pojď hodím tě domů, stejně to mám při cestě. Bydlíš přece kousek od nás.“ Řekla jsem a pak jsem si uvědomila skutečnost. Ano, Adam bydlel kousek od mého domu a já si ho nikdy nějak zvlášť nevšímala. Matně si vzpomínám, že jsme se jako malé pětileté děti kamarádily, však potom, co jsem šli každý na jinou základní školu jsme se odcizili a vlivem nových přátel a tím, že rodiče začali hodně vydělávat jsem se docela změnila a stala se ze mě povrchní mrcha. Na střední jsem se sice setkali znovu, ale to už jsme po devíti letech byli každý úplně jiný. Možná, kdybych s ním šla na stejnou základku, tak mohlo být všechno dnes úplně jinak… Ani nevím nic o jeho rodině. Ted už je to asi 12 let, co jsme se kamarádili a já na to dočista zapomněla a ani nevím jak… Nechápu, že jsem si na to zrovna teď vzpomněla.

„Ehm…dobře, jestli to nevadí…“ řekl nejistě.

„Jasně, že nevadí. Nasedej!“

Cesta byla kluzká, tak jsem jela fakt hodně pomalu a taky hlavně proto, že jsem chtěla využít šance.

„Poslyš, teď jsem si vzpomněla, že jsme se kamarádili jako malé děti… Co se vůbec stalo s tvojí rodinou za tolik let?“

„To je jako nějaká zpověď nebo co?“ podivil se.

Ano, má pravdu…nikdy jsem si ho nevšímala za ty tři roky na střední a  teď mu dávám takové otázky…

„Ehm, promiň…asi je hloupé se na to ptát…“ poznamenám tiše a poprvé k němu mluvím upřímně. Na okamžik bylo ticho, ale pak mi Adam odpověděl.

„Naši se rozvedli a žiju jen s tátou. Máma bydlí někde v Americe se svým novým manželem a na nás s tátou a bráchou kašle…stačí ti můj životní příběh?“

Páni, to jsem nečekala…To musí být pro něho těžké.

„Promiň, to jsem nechtěla…“ řeknu a pokračuji dál v řízení.

Zase nastalo ticho.

„Ne, to je v pohodě, teda snažím se aby bylo…možná jsem se v tobě spletl a nejsi taková potvora, která využívá kluky, jak všichni říkají…“

Kdybys jen věděl…

„No jasně, že ne.“ Snažím se zachovat si chladnou hlavu a nasadím si znovu svou falešnou masku. Ne, teď to nesmím vzdát. Ne teď, kdy jsem skoro před cílem. Nesmím být sentimentální.

„Tak, tady mi zastav prosím Renčo.“ řekl a já zastavila.

Když otevíral dveře tak se na mě sladce a zároveň tajemně usmál a pak s díky vystoupil. Já jsem pak ještě dlouho seděla v autě a pozorovala jeho mizící siluetu v dáli.

Proč! Prooooooooč?!!! Ne to se nesmí stát. Je to přece jen sázka žádné city do toho nepatří. Ale čím dál víc o tom přemýšlím, tím víc zjišťuju, že je mi s ním fajn. S žádným jiným klukem jsem to necítila. Je to něco zvláštního a krásného. Ach ne, snad jsem se do něho nezamilovala? Tedy je to outsider, ale v obličeji je celkem pěkný a má nádherné oči a ted tajemný úsměv…a když si s ním povídám, tak on je jediný s kým se nebojím být sama sebou… Ale to ne! To přece uškodí mé pověsti a co si o mě pomyslí kámošky a spolužáci a …to ne! V žádném případě si to nesmím dovolit. Dotáhnu sázku do konce a vyhraju ty šaty. Vždyť o to přeci jde. Nebo ne?

Během víkendu jsem přemýšlela jak ho sbalit úplně a tím vyhrát sázku. Možná, kdybych s ním šla do kina na něco romantického, tak by jsme spolu potom oficiálně chodili…

V mém přemýšlení mě vyruší mobil. Přišla mi SMS:

„Ahoj, nešla bys se mnou na školní ples?“

Neznámé číslo…Kdo to tak asi může být?

„Mou odpověď dostaneš až po tom, co se dozvím kdo jsi!“ odepíšu…

„Jsem Adam.“

Wow, takže rybka se chytla do sítě sama.

„Jasně, že půjdu.“

Když jsem ještě ten den obtelefonovala kámošky, abych jim řekla, že se už nemusejí snažit, protože jdu s Adamem na ples, tak jim bylo jasné kdo vede. Však nechtěly se úplně vzdát a tím pádem přijít o své nejkrásnější a nejdražší šaty.

V den plesu jsem se rozhodla vzít si na sebe s pocitem vítězství ty své nejkrásnější černé šaty od Gucciho a tím dostat Adama do svých spárů úplně. Rodiče doma mi můj vzhled chválili a já jsem byla náležitě pyšná na to, co jsem udělala a ještě víc na to co ještě udělám.

Když jsem přišla na ples, kde jsem se měla s Adamem sejít, tak jsem potkala i svoje kámošky. Ony také nechtěly podcenit situaci a také si vzaly na sebe ty své nejlepší šaty. Haha, říkala jsem si, poprvé a naposled. Přesto jsem si s nimi sedla ke stolu a čekala až potkám Adama. Za chvíli skutečně přišel a jak se k němu skoro rozeběhla. Ale kde byl ten šmudla? Adamovi to neuvěřitelně slušelo. Byl ostříhaný, v drahém obleku a nádherně voněl. Celkově vypadal fakt úžasně. Poprvé jsem začala litovat té sázky. Všichni na něho zírali. Nikdo netušil, že je Adam tak hezký a ten oblek mu tak slušel!

„Moc ti to sluší Renčo!“ pochválil mě.

„Ehm…“zakoktala jsem se skoro „Díky, ale tobě víc.“

Dívala jsem se na něho a cítila jsem, že se mi podlamují kolena z jeho krásných očí. Pak jsem si ještě chvíli povídali a já se snažila strašně moc abych se do něho nezamilovala. Bohužel marně… Byl tak milý, vtipný a bezprostřední. Jako bych se vrátila do doby kdy nám bylo pět a byli jsme šťastní. Nepotřebovali jsme nic než svou přítomnost. Vedle něho jsem si připadala v bezpečí. Ale najednou řekl.

„Počkej, musím jít zpívat na pódiu. Když se nám rozpadla naše školní kapela, tak zpívám sólově.“

„Jo, jasně, běž…“ odpověděla jsem trošku smutně.

On se na mě chvíli soucitně díval, ale pak odešel na pódium.

„No to mě podrž, šmudla Adam už není šmudla a ještě bude zpívat. Ha ha, to si poslechnu tu trapárnu.“ poznamenala Bára a ani si nevšimla mého vražedného pohledu směrem k ní.

Když ale Adam vystoupil se svou písní, tak všem přítomným vyrazil dech. Nejen, že to nebylo ani trochu falešné nebo trapné, ale naopak to bylo nádherné a fascinující. Jak je možné, že z kluka, kterého všichni pomlouvali se stalo něco tak super. Zpíval romantickou baladu o lásce, zradě a bolesti anglicky, ale já nejsem negramot, tak si to umím přeložit. Melodie i slova byly nádherné a já si připadala jako v nebi. Byla jsem totálně očarovaná jeho silným a podmanivým hlasem, že jsem na chvíli přestala vnímat realitu. Najednou měl spoustu fanynek a jeho kariéra zpěváka byla také velmi nadějná. Na tom školním plese opravdu všechny uchvátil. Když dozpíval, tak se podíval směrem do publika a snad všechny dívky doufaly, že se dívá právě na ně, ovšem on pak řekl:

„Tuto píseň jsem složil pro mou lásku z dětství, Renatu.“

Já tam seděla s otevřenou pusou a dívala se na něho. Ostatní dívky se rozhlíželi, kdo že je ta Renata… Bylo by jasné, že až se to dozvědí, tak mě budou nenávidět. Kašlu na názor ostatních a šla jsem směrem k pódiu za Adamem a on mi podával ruku. Povívali jsme se na sebe a pak jsme se políbili. Všichni na nás zírali a školní fotograf to fotil, ale mě to bylo šumák. Ať si dělají co chtějí. Já svou lásku našla a ostatní mě nezajímá.

Během večera jsem s Adamem ještě mnohokrát tančila a bylo to fakt super. Po plese jsme odcházeli a viděla jsem ještě Kerri, Báru a Álu jak se na mě s úšklebkem dívají. Ano, to jsou ty super kámošky.

„Gratuluju k výhře, už další důkazy, že jsi ho dostala nepotřebujeme. Vyhráváš všechny naše drahé šaty, ale doufám, že ti nevadí, že musíš na ně počkat do zítra, protože ani jedna z nás tady nemá náhradní!“ prohlásila Bára.

„Co-cože????!!!“ lekl se Adam.“Takže já jsem byl jako sázka nebo co?“

„Ne, tak to není, teda na začátku bylo, ale pak…promiň já...“snažím se vysvětlit nevysvětlitelné.

„Táhni mi z očí. Za těch pár let se z tebe stala stejná potvora jak všichni říkají…A já myslel, že to není pravda, jak jsem se mýlil…“ křičel na mě a pak odešel pryč.

„Adame! Adame! Počkej…“ stála jsem tam před kulturákem a brečela jsem a brečela. Proč sakra takovýho super kluka musím ztratit?? Poprvé v životě poznám, co je to láska a já jí kvůli takové blbosti ztratím! Proč se to všechno muselo stát???

„Reni, počkej, tys…jejda, to jsem nechtěla, já myslela, že jde jen o sázku…fakt sorry…“ omlouvala se Bára. Teď bylo ale pozdě.

„Jo, miluju ho, ale kvůli tomu hloupému vtipu ho teď ztratím! Zatracená sázka. Proč jsem to jen vymýšlela??? Jak jsem mohla být tak pitomá!!“

„Renís, no tak, budou jiný kluci. Víš, že se líbíš Radkovi a Lukášovi z vyššího ročníku?“ snažila se mě povzbuzovat Ála.

„Kašlu na jiný kluky. Jsou to jen povrchní snobi se značkovýma hadrama a s patentem na rozum. Nemají žádný city. Myslíš, že by Radek nebo Lukáš složili tak nádhernou písničku?“

Bylo ticho. Holkám tak nějak docházelo, že to je se mnou vážný a mě zase docházelo, že můj život bez Adama nemá smysl. Taky jsem si všimla toho, že možná moje kámošky nejsou tak strašný a povrchní, jak jsem si vždycky myslela…

Jela jsem domů autem a brečela jsem. Bylo mi všechno tak líto. Jak jsem mohla tak hnusně mluvit o Adamovi, když jsem ho ani pořádně neznala. Co na tom, že se neoblíkal do značkových hadrů. Co na tom, že ho všichni pomlouvali. Byla jsem jen další v řadě, ale radost z rozšiřování nenávisti mi to nepřineslo. Spíš smutek a duševní prázdnotu. Uvědomila jsem si, že od toho dne ať vypadá kdokoli jakkoli, tak nikdy nebudu nikoho pomlouvat nebo se mu vysmívat. Každý si zaslouží respekt i když není nějak kdovíjak super oblečený či oblíbený. Přijela jsem domů a dívala jsem se z okna jak sněží. Bylo mi tak smutno bez Adama. On je jediný kluk, se kterým chci být.

Po víkendu jsem šla do školy a hledala jsem Adama, ale nenašla jsem ho…Pak jsem si všimla nějaké postavy v koutě šatny. Byl to Adam jak vypadal dříve. Neměl oblek ani super parfém. Měl ty svoje brýle a byl smutný…Podle mých starých kritérií vypadal strašně, ale podle mých nových to byl ten Adam, do kterého jsem se zamilovala. Citlivý, vnímavý a milý kluk, co skládá, ty nejkrásnější písničky.

„Adame..?“ pokouším se ho oslovit.

On se pomalu otočí za mým hlasem a mlčí. Snad čeká, co řeknu já…

„Promiň, nechtěla jsem aby to tak skončilo… Vlastně nechtěla jsem aby to vůbec skončilo…“

„Jo aha a to je jako další sázka? Teď jste se vsadily o boty nebo snad o diamantové náušnice?“ odpoví ironicky.

„Já vím, bylo to tak hloupý a stupidní ode mě. Strašně moc mě to mrzí…Zvlášť, když…“ odmlčím se…

„Zvlášť když co?“ nechápe…

Podívala jsem se mu hluboce do jeho krásných očí a odpověděla jsem…

„Zvlášť když jsem se do tebe zamilovala…“

Ticho…dlouhé ticho…Jen jsem se na sebe dívali. Já se na něho dívala a čekala jsem na odpověď a on se na mě tázavě díval, jakoby se snažil vyčíst pravdu v mých očích.

„Promiň, ale nemůžu…už ti nemůžu věřit…Holka jako ty nechodí s klukem jako já! Nechci už aby jste si ze mě s kamarádkami dělaly legraci. Jdi pryč, chci být sám…

Mlčky jsem odešla a přemýšlela jsem, co mám dělat aby mi odpustil a abychom mohli být spolu.

Druhý den ráno, když jsem přemýšlela nad tím, co si obléknu jsem dostala nápad. Nevěděla jsem jestli je to dobrý nápad, ale tak nějak mi to přišlo jako poslední řešení.

Šla jsem do školy ve starých roztrhaných džínách, vytahaným hnusným triku a nenamalovaná! Vlasy jsem si sepla do dvou copů jako nosila Pipi dlouhá punčocha a k tomu jsem si vzala roztrhaný tenisky jako na pole na brambory. Šla jsem hrdě se vztyčenou hlavou do školy a všichni byli samozřejmě v šoku, protože jsem vždy chodila jen ve značkovým drahým oblečení a malovala jsem se a boty jedině vysoké lodičky a teď… Někteří se smáli a někteří jen divně zírali, ale kašlu na to. Prostě jestli je tohle jediná šance jak být s Adamem, tak to beru a na ostatní kašlu. Už z dálky jsem viděla Adama stát vedle schodů ke škole. Běžela jsem k němu. On byl udivený stejně jako ostatní, ale neodsuzoval, jen se trošku pousmál tím svým kouzelným záhadným úsměvem, což mě zcela odzbrojilo.

„Adame, žádám tě teď přede všemi o odpuštění, protože tě miluju a tímto ti vyznávám své city přede všemi, tak jako ty mě na plese. Vím, že nechceš chodit s tou starou povrchní mrchou Renatou, ale s novou obyčejnou holkou, které záleží jen na tom abychom byli my dva spolu snad ano.  A prosím tě řekni něco, hlavně nemlč, protože já jinak…“

Nenechal mě doříct větu a políbil mě. Bylo to krásné romantické a oba jsme byli šťastní. Od té doby spolu chodíme. Ne snad že bych chodila oblečená jako vandrák, ale už mi tolik nezáleží na vzhledu a takových povrchních věcech…Jo a netušila jsem kolik písní mi Adam tajně složil, když jsme spolu chodili na střední. Prý myslel, že mi je nikdy nezazpívá, ale já jsem ráda, že zazpíval, protože jsou všechny táááák krásné.

 

PS: Nesnažte se být někým kým nejste, protože nebudete šťastní a možná přijdete o ty které milujete. Buďte sami sebou a mějte se fajn…Jo a věřte na lásku a romantické písně =)

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Princezny

Komentáře :-)

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ivča - Matia!

21. 9. 2011 13:14

Teeda zni to jak z nějakyho filmu :).. povedlo se ti to :)

Miriam - :)

20. 9. 2011 12:09

povedený příběh, bych chtěla vidět toho Adama před a na plese :D

Klárka - Paní spisovatelko

18. 9. 2011 21:38

Musím pograutlovat , máš vážně talent!!!! Perfektně napsané :) Do příběhu jsem se zažrala jako už dlouho do žádnýho ne ! :)

Marta :-) - Wow..!!!

18. 9. 2011 20:33

Wow...tak to mě dostalo..!!! Super příběh!!! :-) Jsem z něj nehorázně nadšená!!! :-)