Jdi na obsah Jdi na menu

Když fialky přestanou vonět

4. 9. 2014

 Když fialky přestanou vonět

„Život je krásný, miluju svůj život.“ Opakovala jsem si stále dokola tyto motivační věty a snažila se nebrečet na svým životem. Vím, že to nechápete, ale až vám povím, co se mi přihodilo, možná… možná i tak mě nebudete chápat. Teď je asi ta správná chvíle, říct tu omšelou frázi, díky které všichni vytuší začátek příběhu.. Po většinou zajímavého. Ale co, změna je život a taky nemusíte číst jen samé inteligentní příběhy? Nebo ano? Pff, tak si trhněte nohou .. Takže nadešla chvíle pro vyřčení tradiční hlášky… „Tak, ale teď vše od začátku…“ Ty jo to bych asi měla začít vyprávět nějaký strašně dojemný příběh. No tak jo… A upozorňuju, že pokud u tohoto neuvěřitelně napínavého příběhu nevypotřebujete minimálně karton kapesníků, tak jste úplně bezcitní…

„Ježkovy voči už sklapni a vyprávěj!!“

 „No jo furt…“

„Začalo to jedné žhavé noci, kdy don Miguel uviděl seňoru Manuelu….“

„Hééééj, snad to není telenovela, to jako nic nebude nebo co?“

„Ale jo….možná… Ehm a kdo vůbec jsi?“

„Hádej! Hihi…“

„Samara z Kruhu?“

„Ne jsem její sestra, kterou nikdy neměla.“

„A jak se jmenuješ?“

„Spolura“

„Co?“

„To ti jako musim všechno vysvětlovat? Jseš fakt natvrdlá…“

„Nejsem….. Co? Řekni mi to, prosím….“

„Jseš fakt divná, páč tu už dobu máš vyprávět příběh a zatím se tu hádáš s výplodem své fantazie!“

„Ne to není pravda, ty existuješ…. Že jo… haloooo? Proč mi neodpovídáš? Co, to už jsem fakt blázen? Fakt neexistuješ? No jo, tak teď už zmizla, tak můžu vyprávět…“

„To si jen myslíš…“

„Co?“

„Tududůůůů…“

„Sklapni a nech mě vyprávět, to se teď vysílá na HBO a miliony diváků teď čekají na pokračování!!“

„Ale to by muselo něco začít, aby mohlo něco pokračovat.“

„No však se o to furt snažím a někdo mě furt vyrušuje… Nevíš, kdo by to mohl být?“

„Tvoje neschopnost soustředit se?“

„Teď s tebou už nikdy nepromluvím…“

„Už jsi začala?“

„Jo!“

„Vážně?“

„Jo, všimla sis, jak s tebou nemluvím?“

„Ne.“

„No vidíš, tak jestliže ty jsi proto, že jsem si tě vymyslela, tak si dej bacha, abych si nevymyslela i kulomet.“

„Jak si chceš vymyslet kulomet, když se nedokážeš soustředit ani na to, aby sis zavázala tkaničky u bot!“

„Tak koukej!“

(zazněl výstřel)

„Tak a teď už bude pokoj…“

„Haha netrefila..“

„Ty chceš vyprávět se mnou?“

„Proč se ptáš…?“

„Protože, když je někdo tak vlezlej, tak většinou nechce odejít…“

„Ale prosim tě… myslíš, že o mě víš všechno… no tak jsem pouze výtvor tvé fantazie, ale stejně mě neznáš…“

„No jo, tak byla jednou jedna dívka jménem…“

„…Frankfurtýna!“

„Jak tě to napadlo, to je debilní jméno, tak se přece nemůže jmenovat žádná hrdinka!“

„Jestli se tak nebude jmenovat, tak nikdy neodejdu!“

„Ale ty stejně nikam neodejdeš, i když se tak bude jmenovat…“

„Sakra…“

„Byla jednou jedna dívka a ta se jmenovala…“

„…Pablo Picasso!“

„No, taky možnost… ale moje hlavní hrdinka se bude jmenovat Tara….

Byla to dívka na první pohled jako každá druhá, ale na ten druhý jako každá třetí…a na ten třetí jako… Ale víte co, posuďte sami.

Tara měla dlouhé tmavě hnědé vlnité vlasy jako princezna z pohádky, postavu měla štíhlou jako proutek (tedy ne doslova jako proutek, to by byla anorektička) a její oči byly smaragdově zelené a zářily do dálky jako jasné světlo. Byla totiž jako malá na laserové operaci očí. Ale celkově vypadala fakt krásně. Každý kluk se za ní otočil na ulici. Tedy pokud to nebyli cyklisté, protože těm se to mnohokrát nevyplatilo. Chci tím jen zdůraznit, že její krása byla opravdu úchvatná. Chodila na konzervatoř obor zpěv, navštěvovala různé památky, věnovala se gymnastice a atletice a také závodně plavala. Mluvila plynně italštinou, francouzštinou, angličtinou a staročínštinou. Milovala zvířata a ony milovali ji. Ve škole měla vyznamenání již od základní školy a pracovala jako modelka pro významné značky. Nazpívala několik CD z niž se jedno dokonce vyšplhalo na vrchol hitparády… Sice jen v Nepálu, ale to ji od její kariéry neodradilo. Byla taktéž velmi vzdělaná, kultivovaná a inteligentní a není se čemu divit, že byla čestnou členkou Mensy s IQ 168. Napsala taktéž sbírku epických básní a knížku pohádek pro děti, jež se staly téměř přes noc bestselerem. Stala se také členkou několika spolků jako například Spolek šachistů, Spolek záchranářů a Spolek správného obracení palačinek či Spolek kritiků spolků. Jak jste si jistě všimli, Tara byla ve všech ohledech dokonalá. Krásná, inteligentní, šaramantní, okouzlující, talentovaná, oblíbená a každá holka by chtěla být jako ona. Ano, každá, některé to zatím neví, že i ony, ale ano, je to tak… Tak si asi říkáte, jaký asi tato Strepfordská slečinka může mít příběh? Měla vůbec nějaké trápení, starosti, když ji všichni milovali a obdivovali? Ano, měla… Přestože měla ten nejnovější mobilní telefon a  nejužší pas v širokém okolí, tak se někdy cítila nešťastná a osamělá. Jak je to jen možné? Bylo kolem ní stále tolik kluků a výhradně dobré partie. Ale i když bylo vše tak moc super, tak se může něco stát  a veškerý třpyt a pozlátko jsou náhle úplně bezvýznamné…

Bylo sobotní odpoledne a Tara se vracela z focení nové kolekce. Pro běžného člověka by to byla slavnostní událost, ale pro ni to byl běžný den. Další focení, šperky, celebrity, šaty… Nic nenasvědčovala tomu, že by se mělo něco stát, ale asi nějaká vyšší moc tomu chtěla jinak. V půlce cesty jí došel benzín a jako naschvál se jí i vybil mobil a tablet a vůbec všechna technika jakou v budoucnu ještě vymyslí… Tara nikdy nevěřila na nic. Věřila vždy jen v to, co je vidět, co se dá koupit a prodat, v peníze, moc a úspěch. Se svým vysokým IQ si dokázala vše logicky vysvětlit a zanalyzovat. Udělat vždy vše pro to, aby její skládačka zapadla přesně dílek do dílku a pokud nějaký dílek nepasoval, tak ho prostě eliminovala a dále se jím nezabývala. Možná jsem to měla zmínit dříve, ale Tara chodila s velice dobrým a uznávaným fotbalistou. Vím, že vás to nepřekvapí, ale měli toho spoustu společného, třeba společné konto v bance, společný dům na pláži a společnou lásku k penězům. Zdá se vám to moc povrchní? Říkáte, že pravá láska je o něčem jiném než o prestiži a společenském postavení? Možná máte pravdu… Ano, oni tento postoj také znali, vždyť jsou velmi vzdělaní, ale to jestli s ním souhlasili, je věc druhá. Ale my průměrní lidé víme, že láska je skutečně o něčem jiném. Láska je v těch obyčejných věcech, v každodenních maličkostech, nedá se popsat, přesto každý pozná, když to přijde. Ale když jste něco nikdy nepoznali, tak jak můžete vědět, co to je?

Tara přemýšlela, co by měla dělat v této situaci. Domů to bylo ještě asi 30 km, benzín neměla, mobil byl vybitý a široko daleko nikde nic. Ne, nepropadala panice, protože věřila, že podvolit se záchvatům paniky je výraz slabosti osobnosti a to ona nemohla akceptovat. Rozhlížela se všude možně a přemýšlela, probírala si statistické výpočty své situace a fyzikální zákony svého organismu pod vlivem okolního prostředí a situace, ve které se právě nalézala. Přestože byla členem Mensy, v ničem jí to situaci neulehčilo a ona si začala postupně uvědomovat, že je v šílené situaci, která se zdá být téměř bezvýchodná. Téměř proto, že se spoléhala zatím jen na svůj rozum a jak známo, i ten nejdokonalejší člověk je jen člověk a není všemocný… Bylo to jak v nějaké staré kovbojce… Opuštěná dívka na opuštěné cestě, čeká a neví, co dělat.. Samozřejmě musíte přihlédnout ke skutečnost, že Tara nebyla ubohá opuštěná dívka z 18 století, která čeká nečinně na nějakého statečného prince. Byla to silná (duševně) a emancipovaná mladá žena a dokázala si poradit v různých situacích, ale někdy prostě nastane v životě člověka situace, že na ni sám prostě nestačí. Nejbližší zastávka 15 km daleko a o benzíně nebo nějakém domě ani nemluvím. Auta zde jezdila velmi sporadicky, a když, tak takovou rychlostí, že by si nevšimli, ani kdyby bylo napsané SOS na obřím billboardu. Přestože v rámci povinné četby přečetla Tara celou Bibli, tak v Boha ani nevěřila. Nemohla věřit někomu, koho nikdy nikdo neviděl a není jediný důkaz o jeho existenci. To, že nějaká banda týpků napsala nějaký text přece ji, inteligentní MYSLÍCÍ bytost nemohlo přesvědčit. Nicméně, i když si připadala jako naprstý blázen, tak se po několika hodinách rozhodla, že to zkusí… Sice se nikdy nemodlila, ale řekla si, že za zkoušku stejně nic nedá, tak zavřela oči, sepnula ruce, jak to viděla u své katolické babičky a mluvila k Bohu:

„Ahoj Bože, nevim, jestli tam jsi a jestli mě znáš. Možná jsem blázen, že mluvím k někomu v koho ani nevěřím, ale napadlo mě, že stejně žádnou jinou možnost nemám… Víš… Pokud jsi, tak mi prosím pomoz, abych se dostala domů. Fakt nevím, co dělat… tak až budeš mít čas, tak jestli bys mohl… no ehm dík… Jo a ještě jak se to říká na konci…Amen…“

Celkem dlouho se nic nedělo a Tara byla čím dál více přesvědčená o tom, že stejně nic nadpozemského není, a že to všechno ohledně Boha a náboženství jsou jen bludy, které se snaží lidem vnutit církev. Vždyť byla i znalá historie a věděla, jak se církev chovala špatně, tak proč by něco z toho měla být pravda?? Zaplavila ji vlna apatie, kterou střídalo zoufalství. Nedivte se jí, myslím, že snad každý by se zachoval stejně. Jenomže když už v ní téměř zemřela poslední jiskřička naděje, tak vedle ní zastavila motorka a na ni seděl sympatický mladík se slunečními brýlemi a úsměvem od ucha k uchu. Ona se na něj překvapeně podívala. Nebyl v zásadě vůbec perfektní. Jeho motorka nebyl Harlej, ale spíše nějaká předpotopní šunka a ten týpek nevypadal jak z reklamy na opalovací krém, jeho vlasy si jen tak rozcuchaně trčely na hlavě bez jakéhokoli systému uspořádání a jeho džíny patrně pamatovaly bitvu na Bílé hoře. I když je to samozřejmě chronologicky nemožné, tak jen zjev byl velmi zavádějící. Jeho džínska byla moderní v dobách Elvise Presleyho a tričko pod ní patrně zdědil po dědovi natěračovi plotů. Neměl dokonalou manykůru na ruce a ideální tvar obočí. Jak ho tak čím dál více pozorovala, tak na něm neshledávala nic přitažlivého. Tedy nic, co by se dalo definovat. Přestože vypadal fakt děsně, tak na něm bylo něco krásného a přitažlivého, co ji nechávalo klidnou (ano i s přihlédnutí i momentální situaci).  Když by byla v situaci, že se jí líbí nějaký kluk na nějakém večírku, tak by se na něj taky usmála a patrně by uplatnila veškeré svoje balící triky, ale v tu chvíli na něj jen tupě zírala a nebyla schopná slova. Ano, je to ta stejná dívka, kteráž to je členkou Mensy pro lidi s nejvyšším IQ…

Ten krásný neznámy se na ni smál nejdříve pobaveně,  a potom zmateně, protože si nebyl jistý tím, jestli je ta tajemná krásná dívka v pořádku. Ne nebyla. Právě v tuto chvíli poznala takové zvláštní chvění v žaludku a nebylo to tou mexickou stravou, kterou dopoledne jedla. Ano, milé dívky, všechny to známe…. Motýlci v břiše, podlamují se kolena a najednou máte pocit, jako že se vznášíte. Ale bacha, jen jako. Ona se na něho přiblble usmívala a vypadala, jakože neumí ani třetí odmocninu z 8.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se jí po dlouhém zpomaleném záběru.

„Eheeeeem.“ odpověděla hlasem, který byl nějakým mixem mezi předoucí kočkou a husou na louce. A vůbec ne v sexy poměru.

Vítr tomu fešákovi vískal vlasy a on se na ni jen tázavě díval, jakoby se snažil přijít na rovnici o 3 neznámých, která nemá řešení.

Tara se snažila vzpamatovat se a uvažovat logicky. Vždyť je to jen obyčejný kluk… sakra! Co je na něm tak děsně vzrušujícího? Že by jeho hluboký a přesto láskyplný hlas. Vím, to láskyplný zní trošku přitepleně, ale on byl tak mužný a zároveň jemný a ano v tom správném poměru. Nebo jeho veselé oči, které jakoby se smály i když se ten kluk tváří seriózně. Měl v nich možná jiskřičky od hvězdného prachu nebo je to třeba tím, že má krásnou duši. Jeho tmavé oči, které byly skoro černé ji hypnotizovaly i když se o nic podobného jejich majitel pravděpodobně ani nesnažil. Toť úděl kluka s tmavýma očima… Možná to byly i jeho gesta a způsob vystupování. Přestože byla Tara racionální člověk a byla zásadně proti ukvapeným vyznáním čehokoli, především tedy lásky, tak v tu chvíli k němu chtěla jít a políbit ho. Ano připadal si jako 13 puberťačka, která poprvé v životě mluví s klukem a je z toho tak vyplácaná, že nemůže v noci spát a okamžitě tím zahltí 30 stránek svého deníčku. Ale tohle bylo nějak zvláštní, nešlo to definovat, popsat, což ji děsilo snad ještě víc než cokoli jiného.

Nakonec nějak usoudila, že by se hodilo dokázat mu, že nevyrostla v pralese, a že umí mluvit a ne jen vydávat nesrozumitelné zvuky..

„Jo, jasně, jsem v pohodě… Jen mi došel benzín, vybil se mobil a široko daleko není nic, nikdo…“

„Jasně, tak to máš blbý… Tak přeju hodně štěstí..“ odvětil s úsměvem na rtech.

„Eeeeee??“ Sakra, zas je ty zvuky, pokárala se v duchu.

„Dělám si samozřejmě srandu, pojď, nasedni na mojí motorku, odvezu tě, kam budeš potřebovat.“

„Vážně?“ podotkla dojatě.

„Myslíš, že tě tu nechám na pospas osudu? Sice bydlím na vesnici, ale nejsem barbar…“

„Hm, to ne, spíše gentleman…“ začervenala se dívka.

„No, tak toho si v dnešní době považuj!“ poznamenal.

„Budu, neboj…“

Chvíli se na ni díval. Nevypadalo to, že chce něco říct, ale spíše jakoby dokázal číst její myšlenky. Jen se jemně usmíval a díval se jí hluboko do očí, jakoby se tam snažil najít tajemství vesmíru.

Pak se otočil ke své motorce a jakoby se ptal své mašiny, jen jakoby mezi řečí prohlásil…

„Jak se vlastně jmenuješ?“

„Tara..“ řekla a dívala se na jeho záda.

„Já jsem Trevor…“ dodal a otočil se na ni…

„Těší mě, Trevore…“

„Chceš určitě se mnou jet na motorce? Možná jsem psychopat, co je zaveze do lesa a zabije…“

„Myslím, že to risknu. Když bych tu zůstala, tak stejně umřu, tak jako tak…“

Opět se na ni zadíval (všímáte si, jak je to mrtě romantický?)

„To by byla škoda, kdyby taková krásná holka…“

„Co?“

„Kdyby se jí něco stalo…“

Tara se na něj vděčně usmála. Už mnohokrát slyšela od někoho jak je krásná, ale teď poprvé to pro ni něco opravdu znamenalo. Začala si uvědomovat, že je to smutné, že ani od jejího kluka, toho významného fotbalisty, to pro ni tolik neznamená…

„Díky… to je od tebe fakt moc milý…“

„Eeeeh, tak si pober důležitý věci jako mobil a tak a nasedni. Z domu si pak zavoláš odtahovku.“ Tentokrát koktal on, což ji přišlo fakt roztomilý.

Tak Tara nasedla s úplně cizím klukem na motorku a jela vstříc dálkám… Tedy spíše do nejbližšího města, kde bydlela.

Jak tak jeli, byl to super pocit. Připadala si nespoutaná a svobodná. Poprvé po dlouhé době si připadala skutečně vnitřně volná a měla pocit, že může létat…

Tara netušila, že její pocit o létání bude brzy realitou. Někdy lepší nevědět…. Do motorky narazilo auto a Tara vyletěla z motorky na silnici jen pár km od jejího města. Ležela bezvládně na cestě a Trevor byl mrtvý hrůzou. Nečekal na nic a okamžitě ji odvezl do nemocnice, která byla naštěstí velmi blízko.

Tara ležela bezvládně na nemocničním lůžku. Nemocnice podle dokladů v Tařiné kabelce informovala rodiče. Ti nad její postelí plakali. Báli se, že jim jejích jediná dcera umře. Nikdo netušil, co se stalo. Trevor po tom, co ji přivezl, odjel pryč. Nechtěl se s nikým bavit. Sžíral ho pocit viny a trápil se kvůli tomu. Sice za to vůbec nemohl, protože to auto do nich narazilo vinou řidiče v autě, ale stejně. Často chodil kolem nemocnice a díval se do oken. Omlouval se Taře, i když netušil jestli jeho omluvu někdy uslyší a jak to bude brát ona. Možná, říkal si, že ho nebude chtít už nikdy vidět. Možná ho nenávidí… Nevěděl, co si má myslet, jen věděl, že na ni nemůže zapomenout. Mezitím Tara stále bezvládně ležela na lůžku a museli ji krmit umělou stravou. Z dříve veselé a krásné dívky se stávala lidská troska. Někdo, o kom ani doktoři nevěděli, jestli ještě někdy bude tančit, zpívat, smát se…. Žít… 

Po nějaké době se Trevor odhodlal k tomu, že půjde Taru navštívit. Ne jako ten kdo ji přivezl, ale jako neznámý známý.

Několikrát během cesty se otočil a rozmyslel, ale nějak v srdci cítil, že by tam měl jít, tak se tam nakonec nějak dostal.

Když přišel, tak měla Tara stále zavřené oči. On však cítil, že tam je. Nebyla už tou kráskou v nesnázích u silnice, nebyla perfektně upravená a dokonale půvabná, ale na tom mu nezáleželo. Sedl si vedle ní a začal jí vyprávět. O tom, co prožívá, jak mu chybí, i když se vlastně znají jen málo a vlastně o sobě skoro nic nevědí a tak různě, vše co ho napadlo. Položil svou ruku na její. Byla slabá a skoro bez života. Prosil jí, aby se vrátila, aby se uzdravila a začala opět žít. Žádný zázrak se nekonal. Nic ani nenapovídalo tomu, že by se mělo něco zlepšit.

Začal za ní chodit častěji. Stále ji něco vyprávěl a snažil se jí vrátit zpět do života. Nebyl doktor, ale prosil ji, aby se vrátila. Často i plakal, ale nic se nedělo. Každým dnem a každou marně vyplakanou slzou byla jeho naděje menší a menší. Jednoho dne však přišla jedna zdravotní sestra. Podívala se soucitně na oba.  A ve chvíli, když měl Trevor svou ruku na Tařiné a měl opět oči plné slz, dala mu ruku na rameno a řekla:

 „Nepřestávej věřit jen proto, že to vypadá beznadějně.“

 Trevor se za ní chtěl podívat, ale už ji neviděl. Kdo to jen byl? Snad nějaký anděl nebo se mu to jen zdálo? Odpověď neznal, ale v tu chvíli pochopil, že to, kdo to byl, není důležité, ale to co mu ta osoba řekla ano.

Trevor od toho dne chodil každý den a Tary stav se postupně začal zlepšovat. Doktoři žasli. Nedávali jí moc nadějí. Zvláštní, že Tařin kluk, ten super fotbalista za ni nešel ani jednou i když věděl kde Tara je. Vždy měl moc práce a nikdy si na ni neudělal ani pár minut čas. Možná už to bylo společensky nepřijatelné chodit s takovou holkou a možná myslel, že stejně brzo umře, když jí doktoři nedávaly moc velké naděje, takže vlastně o nic nejde. Jenomže ono šlo a o hodně.

Jednoho dne, když ji Travor opět držel soucitně za ruku cítil, jak mu zmáčkla ruku. Doktoři byli nadšení, protože to dokazovalo, že ještě má cenu bojovat. A opravdu, po několika dnech, když byl u ní opět Travor otevřela oči. On se na ní usmál a ona na něj taky.

Byla ještě slabá, ale ze všech sil se podívala vděčně Trevorovi do očí a zašeptala:

„Díky..“

Potom zase zavřela oči a usnula. On ji políbil na čelo a seděl u ní až do rána, když se probudila. 

Tara ještě musela na pár vyšetření, ale bylo vše v pořádku.

Její rodiče byli šťastní, že mají dceru živou a zdravou opět doma a Tara se radovala s nimi.

Ten večer šli s Trevorem na procházku parkem..

„Víš, Trevore, já jsem tě slyšela…“

„Kdy?“ nechápal

„Celou dobu… Jen jsem nemohla mluvit ani se hýbat, ale to jak jsem za mnou pořád chodil, to bylo od tebe tak milý, moc děkuju“

„Pro tebe jsem to chtěl udělat.“

„Vážně?“

Trevor na nic nečekal a políbil Taru. Tím odpověděl lépe než jakoukoli odpovědí.

Není snad ani potřeba dodávat s kým Tara nakonec zůstala….

To je vše přátelé… Ano inteligence, dobré vzdělání atd jsou jistě důležité, ale stejně důležitá je  být člověkem a žít normální život ne jen podle pravidel nebo podle názoru druhých. I když byla Tara perfektní podle názoru lidí, tak ji i tak něco chybělo. Po tom, co poznala Trevora se jí radikálně změnil život i náhled na jisté věci.

PS: Zrcadlo na začátku má symbolizovat seberelexi

 

Komentáře :-)

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář