Jdi na obsah Jdi na menu

Malá vánoční pohádka

Malá vánoční pohádka

 

Ten den jsem seděla za oknem pokoje  a pozorovala vločky sněhu, jak dopadají na mu okenní římsu. Do štědrého dne zbýval přesně týden a já se ani trošku netěšila. Chtěla jsem tolik věcí a věděla jsem, že ani jednu nedostanu. Jistě, nemluvím jen o dárkách v krabičce. Nejvíce jsem chtěla Ronalda, kluka, který se mi líbil už dva roky. Přísahám, že jsem dělal všechno proto, abychom spolu začali chodit. Snažila jsem se ho okouzlit svým šarmem a samozřejmě jsem i zkoušela všelijaké dívčí triky na sbalení kluka. Občas to vypadalo i celkem  nadějně a já stále doufala, že se něco stane, ale on nakonec začal chodit s Evou, mojí bývalou kamarádkou. Ona moc dobře věděla, co k němu cítím… Tedy co jsem k němu cítila a naprosto neomaleně mi ho přebrala. On o ní ani zprvu nejevil zájem a vlastně ani ona o něj, ale když jsem jí konečně po dvou letech mé tajemství prozradila, tak dělal, jak mi strašně rozumí a pak s ním za týden začala chodit a navíc ho objímá schválně přede mnou. No to je teda fakt super kámoška.. Kašlu na ni i na mou rodinu… Mám mladšího brášku, kterému jsou 3 roky a je to nejrostomilejší a nejsladší dítě na světě… Nebo to alespoň tvrdí naši a všechny babičky a tetičky. Pořád kolem něho poskakují a mě si ani nevšimnou. To je samý: „V tomhle snad nechceš jít ven?“ „Umej nádobí..“ „Netvař se jak, kdybys jedla citron.“ „Nepleť se tu!“ „Nepouštěj to hudbu tak nahlas..“ „Nemluv, když se baví dospělí..“

No jo, na uklízení jsem dost stará, ale když chci vyjádřit názor v době, kdy je u nás nějaká návštěva našich nesmím nic říkat. Maximálně tak… Nedáte si ještě trošku cukru do kafe?

Ve filmech bývají Vánoce krásné, sejde se rodina, lidi dostanou krásné dárky a všude vládne pohoda. Proč to tak není i u nás? Já dostanu nějakou blbost, kterou vůbec nepotřebuju, hlavně aby za mě rodiče moc neutratili. Takže očekávám dárek typu pravítko do školy nebo propisku. Ono se není čemu divit, že mi kupují levné dárky, když všechny peníze utratily za luxusní dárky pro brášku. Jakoby ve 3 letech z toho měl rozum… Ale abych zase našim nekřivdila, tak občas jsou i celkem fajn. Nevím, možná to je syndrom staršího dítěte. Ale jen mi prostě připadá, že jsem v naší rodině zbytečná a nikdo mě nemá rád. Když za někým jdu z rodičů, tak nikdy na mě nemají čas nebo mě neberou vážně. Tak někdy tak sedím u okna a brečím. Nejsem zrovna moc komunikativní a těžko si nacházím nové kamarády a pak když mě někdo zradí jako teď Eva, tak je to pro mě vždy dost těžké. Nějací lidé, by si řekli, že jim to za to nestojí a mávli by nad tím rukou, ale já to neumím. Vždy o takových věcech ještě dlouho přemýšlím a je mi z toho na nic.

Najednou mi zvoní telefon. Volá mi Eva. Nejistě to zvednu. Nechápu, co ještě může chtít. Dostala kluka, do kterého jsem byla 2 roky blázen.

„Samantho?“ ozve se na druhém konci nejistý hlas.

„Jo, jsem u telefonu. Co chceš?“

„Můžeš mi půjčit ty modré šaty? Jdu na vánoční večírek s Ronaldem a chtěla jsem vypadat krásně.“

A ledvinu bys nechtěla?

Chvíli se odmlčím… Přemýšlím, co říct, nechci být zlá, ale na druhou stranu… Ona taky nebrala na mě ohledy.

„Nemyslíš, že jsi mi toho vzala dost?“

„Co? Jako Samantho, měla bys pochopit, že tě Ronald nechce a ani nikdy ses mu nelíbila. Prostě nejsi jeho typ..“

„Na rozdíl od tebe?“

„Jo, moc ho miluju a on mě taky. Mezi námi je něco výjimečného.“

„Hlavně, že jsem ještě před měsícem básnila o Robinovi ze třeťáku.“

„To je minulost, prostě jsem si uvědomila, že jsi měla pravdu, když jsi říkala jak je Ronald krásnej. A navíc jsem přesně jeho typ…“

„Nevěděla jsem, že Ronald letí na povrchní krávy!“ řekla jsem v maximálním klidu a vypla hovor…

Vážně mám ráda lidi, co se ozvou, jen když něco potřebují..

Po nějaké chvíli uslyším jak mamka na mě volá z obýváku. Možná, že chce, abych uklidila ve sklepě nebo si uvědomila, že mi dnes zapomněla zkritizovat účes…

„Samantho, neuhodneš kdo mi právě volal.“  Řekl mi nadšeně taťka.

„Netuším, ale podle tvého výrazu, asi Santa Claus….“

„Těsně vedle. Volali mi z práce a pojedu na 5 dní na služební cestu do New Yorku a uzavřeme tam smlouvu na několik milionů, z čehož mi jde vysoká provize. Budeme mít spoustu peněz. Koupím pak všem, co jen budete chtít!“

Moje první reakce byla jen vykulené oči a otevřená pusa. A moje druhá reakce: Co???? Když jsem se malinko vzpamatovala, začala jsem se v duchu zajímat, jestli tím pojmem „koupím vám co budete chtít“ myslel doslova, co budeme chtít nebo to bude tak, že sami si nakoupí pro sebe luxusní věci, bráškovi luxusní hračky a mě koupí bublifuk, aby se neřeklo…

„Ale tati, jak je to možné, že tak na poslední chvíli a takhle před Vánoci?“ nechápala jsem.

Ne snad, že bych si malovala idylické Vánoce v naší rodině, ty byli tak pro brášku, ale stejnak, zdá se mi to divný.

„Je to právě mimořádný obchod a šéf potřeboval někoho, kdo by mohl. Harris a Vernoni nemohli a tak zavolal mě a když jsem se dozvěděl o co se jedná, tak jsem neváhal ani minutu. Navíc na štědrý den budu doma. Vrátím se 23. prosince, nebojte se o mě.“ utěšoval nás táta.

„Dobře miláčku… Když se jedná o ten obchod. Jinak bych tě nepustila, takhle před Vánoci do New Yorku…“ objala mamka taťku a mě v tu chvíli připadalo moc krásně, jak jsou po tolika letech stále zamilovaní. Kéž bych i já poznala takovou lásku.

Ten večer před usnutím mě napadli, že bych možná mohla na ten večírek jít. Ronald přece není tak povrchní. Eva ho určitě očarovala nebo ho vydírala nebo nevím, čím to je, že s ní chodí, když ho podle mě ani nemá ráda. Je strašně povrchní. Nechápu, jak jsem s ní mohla kamarádit. Jak jsem tak přemýšlela, uvědomila jsem si, že Ronalda pořád … ne, nechtěla jsem na něj myslet, ale když jsem si vybavila všechny ty úsměvy, letmé nesmělé doteky našich rukou a ty dlouhé rozhovory o všem možném, jak jsme se smáli stejným věcem a jak mě vždy doprovázel domů přes celé město, vždy jsme si měli o čem povídat. Od té doby jsem s ním nemluvila, zakázala mu to Eva nebo se mnou nechce mluvit… Kdo ví jak to všechno je…. Vzpomínala jsem na všechno, až mi vhrkly slzy do očí. On byl jediný kluk, koho jsem měla kdy ráda, tak jak jen dívka může mít ráda kluka. Teď je se vším konec. Kdybych mohla mít jedno, jen jedno přání, chtěla bych být s Ronaldem. Jenomže on o mě asi nestojí a v tu chvíli víc než kdy jindy jsem měla pocit, že všechny ty moje pocity a to všechno, co jsme spolu prožili, byla jen jedna velká  a hloupá lež. Začala jsem opravdu věřit, že by měl být s Evou, i když to bylo velmi těžké a bolestivé. Každý člověk, který někdy ztratit člověka, do kterého byl zamilovaný a bez kterého si neuměl představit svůj život ví, jak mi bylo. Druhý den taťka odjel a já šla na dlouhou procházku po okolí. Chtěla jsem se nadýchat čerstvého vzduchu a hlavně si urovnat myšlenky. Když jsem šla asi hodinu, tak jsem potkala nějakou paní v roztrhaných šatech. Neznala jsem jí a řekla jsem si, že to možná bude nějaká tulačka. Šla jsem tedy dál a nevšímala si jí. Ona však na mě zavolala.

„Nemáš něco k jídlu děvče? Už 2 dny jsem nic nejela…“

„Ah, jistě paní..“ řekla jsem jí soucitně a dala jí svojí svačinu. Bylo mi jí opravdu líto. Já si sice namazala svačinu na cestu, ale nic mi to neudělá, když budu mít chvíli hlad. Ona tu chudák musí hladovět dva dny…. To si ani neumím představit.

„Děkuji.“ Odvětila a oči se jí tak zvláštně zaleskly.

Zakousla se do namazaného chleba se sýrem a vychutnávala si každé sousto, jakoby to obyčejné jídlo bylo to nejlepší jídlo na světě. Možná to je tím, že člověk si váží toho, čeho má málo. Byla jsem ráda, že jsem jí mohla pomoci.

„Máš smutné oči děvče…Copak ti v životě chybí? Kdopak ti ublížil?“ zeptala se mě starostlivě.

Sklopila jsem oči a mlčela.

„Brzy budou Vánoce a ty budeš opravdu potřebovat splnit jedno konkrétní přání. Daruji ti přívěšek se vzácným modrým safírem. Modrá je barva naděje a ty budeš potřebovat naději víc než kdy jindy. Tento přívěšek ti splní jedno přání. Je jedno, tak si to pořádně rozmysli. Ve chvíli, kdy vyslovíš své přání a budeš mít na sobě safírový přívěšek, tak se tvé přání splní. Pak svůj přívěšek věnuj někomu, komu by mohl pomoci a kdo si ho zaslouží nesobeckým činem.“

Ta žebračka mi podávala ten tajemný šperk. Brala jsem ho opatrně do rukou. Moc jsem tomu nevěřila, ale považovala jsem to spíše za milé gesto. Ani jsem netušila jestli je to pravý safír, vždyť ten by měl obrovskou hodnotu…. Kde by asi žebračka vzala takový klenot? Nějak jsem to nebrala vážně, poděkovala jsem a odcházela.

„Veselé Vánoce Samantho! Opatruj se a neztrácej naději v dobré věci.“

Vylekaně jsem se za ní otočila. Jak jen může znát moje jméno? Jenomže nikdo tam nebyl. Daleko, široko nikdo.

Držela jsem v ruce safírový přívěšek a srdce mi bušilo jako splašené. Co když je to vážně pravda! Co když si opravdu můžu přát cokoli! Byla jsem zmatená a zároveň mě pohltil takový zvláštní radostný pocit.

To znamená, že pokud si můžu přát cokoli… Chci být s Ronaldem. Moje přání bylo jasné. Myslela jsem, že není, co rozmýšlet. Ovšem, pak jsem si vzpomněla, že ta žebračka říkala, že si mám své přání pořádně rozmyslet. Pokud se může splnit cokoli…. To je přece hrozně moc věcí na výběr. Na jednu stranu jsem věděla, že vše, co potřebuji ke štěstí by bylo být s Ronaldem. Jenomže, pokud mě nemá rád, tak nechci si jeho lásku získat kouzlem. Rozhodla jsem se, že budu ještě přemýšlet a počkám.

Napadlo mě, že přeci jen půjdu na ten Vánoční večírek. Chci mluvit s Ronaldem… S Evou mluvit nechci, ale asi mi nic jiného nezbyde.

Seděla jsem na křesle v obýváku a sledovala nějaké pohádky… Jenomže jsem se ani nemohla soustředit na děj, protože jsem pořád přemýšlela o tom, jak mě naštvala Eva.

„Co se děje, Samantho?“ zeptala se mě mamka.

„Tebe to zajímá?“ divím se

„Myslím, co se děje v té pohádce..“ odpoví..

„Ehm… aha… no…“ blekotám.

„Dělám si srandu, opravdu mě to zajímá, jestli tě něco trápí.“

„Co tak najednou?“ nechápu.

„No tak promiň, že se zajímám o dceru…“

„Já tomu jen nerozumím. Vždyť na mě nikdy nemáš čas a ani nevím, jestli mě máš vůbec ráda…“

Mamka se na mě udiveně podívá.

„Jak tě to napadlo?“

„Vždycky máš moc práce a lítáš jen kolem bráchy…“

„Mrzí mě, jestli tě někdy zanedbávám, ale mám tě ráda stejně jako tvého brášku. On jen potřebuje více pozornosti. Je ještě maličký. Ty už jsi velká holka, dokážeš se o sebe postarat sama.“

„Jo, je mi 15, jsem už velká holka, ale i velký holky potřebují někdy vědět, že je má někdo rád a že jsou pro svou rodinu důležité.“

Co se to stalo? S mamkou jsem se takhle snad nikdy nebavila. Myslím tak upřímně. Možná to byl vánoční zázrak a možná má mamka jen dobrou náladu proto, že taťka vydělá hodně moc peněz. Nevím, ale je to jedno hlavně když se to děje.

Ten den jsem byla opravdu pevně rozhodnutá jít na vánoční večírek, který byl 22. prosince. Napadlo mě, že použiju přívěšek na to, abych byla s Ronaldem. Mám pocit, že máme být spolu, bez něj můj život nemá smysl.

V den večírku jsem si opravdu dala záležet na tom, aby mi to slušelo. Asi to bylo ode mě podlé, ale chtěla jsem Evě přebrat Ronalda. Vždyť ona rok básnila o Paulovi a pak, když jí nechtěl, sbalila Ronalda? Copak ho chce jen proto, aby Paulo žárlil? Netuším jak to je, ale mám pocit, že ho prostě nemá ráda upřímně. Ale já jo…

Jenomže, co když má Eva pravdu…. Možná mě nikdy neměl rád a jen jsem si něco nalhávala. Možná si i namlouvám, že ho nemiluje. Snad doufám, že to, co jsem kdy cítila k Ronaldovi cítil i on ke mně a nemůžu přijmout, že někdo jiný se k němu hodí opravdu více než já. S někým jiným bude šťastnější. Bude to láska, když bych ho ovlivnila kouzlem? Asi ne… Ale z podivného důvodu jsem si chtěla vzít ten kouzelný přívěšek na večírek.

Nastal večer a já šla do kuturáku, který je asi 1 km od našeho domu na ten slavný večírek, kde se sešla půlka města. Samozřejmě nechyběla ani Eva s Ronaldem. Když mě uviděla, okamžitě začala Ronalda, kterého si předtím skoro ani nevšimla, vášnivě líbat. I když jsem to mohla předpokládat byla jsem vzteky bez sebe. Ovšem jen uvnitř. Na povrchu jsem předstírala, že je mi to jedno.

Ale nebylo….

Tančila s ním nějaké kreace, které asi okoukala z filmu Hříšný tanec. Ona si to očividně užívala, ale on (čehož jsem si později všimla) nebyl z toho kdovíjak odvařený… Spíše mi připadalo, že tancuje jen z donucení. Hypnotizovala jsem je pohledem. Bývalá kámoška s mým vysněným budoucím klukem? Hm, kéž by….

Eva mu pak cosi pošeptala a on odešel. Ona tam stála šokovaná a pak odešla taky. Co to do háje…????

Ona se potom vrátila sama. Zdálo se, že se trápí. Najednou mi jí bylo líto. Byla jsem na ní sice naštvaná, ale ani netuším proč, chtěla jsem vědět, co se děje…. Přeci jen jsme byly kámošky dost dlouho. Chtěla jsem si s ní promluvit. O všem, co se stalo a proč se to všechno stalo.

Přišla jsem k jejímu stolu. Vypadalo to, že bude každou chvíli brečet.

„Promluvíme si?“ zeptala jsem se jí opatrně.

„Nemám s tebou o čem mluvit. Ronald je můj a ty ho nikdy nedostaneš.“

Nic jsem na to neřekla. Nebylo co… Odešla jsem ven na čerstvý vzduch.

Venku se bavily nějaké dvě holky. Ve tmě mě asi moc neviděly…Probírali nějaké drby, které by mě pravděpodobně až tolik nezajímaly, ale až na jednu věc….

„Stejnak je ta Eva trapná jak sbalila Ronalda jen kvůli tomu, aby Paul žárlil.“

„No to jo, docela by mě zajímalo, co mu nakecala, že spolu začali hodit. Já myslela, že bude chodit se Samanthou. Vypadali spolu tak šťastně.“

Cože? Takže jako to jsou moje problémy veřejným tajemstvím? Ale zase je divný, že má více lidí podobný myšlenky jako já. Já jsem si taky myslela, že to dělá, kvůli Paulovi.

Neslyšně jsem se vplížila dovnitř.

Viděla jsem opět Evu a Ronalda, jak se spolu baví a jsou opět šťastní. Proč mi to jen dělá? Chtěla bych, aby bylo všechno jako dřív, aby viděl Evu jaká opravdu že. Musí vědět, že mu lže! Moc si to přeju…

Počkat, já mám vlastně kouzelný přívěšek. Možná by to pomohlo… Vlastně tím, že by se ukázala pravda, nikoho nenutím k ničemu. Nevynutím si jeho lásku kouzlem. Možná se ukáže, že mě nemá rád. Pokud je to pravda, tak to budu respektovat, ale nesnesu, aby ho někdo obelhával a využíval ke kdo ví čemu.

Byla jsem pevně rozhodnutá, že uplatním to jediné kouzlo, co jsem měla, když v tu chvíli mi zazvonil telefon. Volá mamka… Proč mi volá? Zapomněla jsem umýt nádobí?

Zvedla jsem telefon a slyšela, jak mamka brečela. Nebylo jí pořádně rozumět. Musela to několikrát zopakovat.

„Táta měl vážnou autonehodu. Leží v nemocnici a umírá. Doktoři už nedoufají v zázrak. Prý mu zbývá jen pár hodin života… Samantho, on umírá!“

Najednou se mi zatmělo před očima a uprostřed poloprázdného tanečního parketu jsem omdlela.

Okamžitě se seběhli lidi a oživovali mě. Ronald byl mezi nimi. Držel mě v náručí a mluvil na mě, abych se probrala. Po chvíli jsem se opravdu probrala a viděla jsem vyděšené výrazy všech lidí kolem. Dokonce i Eva se na mě ustrašeně dívala. Patrně není tak zlá, jak se poslední dobou dělala.

Ronald mě držel v náručí a já myslela, že jsem v nebi a umřela jsem štěstím. Jenomže byl to kluk Evy  a on mě jen oživoval. Patrně proto, že měl kurz první pomoci.

„Samantho, jsi v pořádku?“ zeptal se mě Ronald a já si okamžitě uvědomila realitu

„Nevím, asi jo, ale dozvěděla jsem se, že můj taťka měl vážnou autonehodu a umírá..“ rozbrečela jsem se

„To je mi líto…“ řekla Eva..

„Sami, možná je ještě nějaká naděje…“

Pohladil mě po vlasech Ronald a já si uvědomila dvě věci. Ronald je tak super kluk, který se mě vždy snaží podpořit a dodat naději do života a ta druhá věc byla to, co mi řekla ta žebračka… Řekla mi přece, že budu potřebovat naději do života, nesmím ztrácet víru v to, že se může stát zázrak… Nějak mi to hlava moc nebrala a celkem jsem o tom i dost pochybovala, ale jinou možnost jsem neměla. Odešla jsem na chodbu a vzala safírový přívěšek a vyslovila přání.

„Kéž by můj taťka ve zdraví přežil tu autonehodu!“

Vyslovila jsem to přání a nic se nestalo. Žádné hvězdičky a třpytky na obloze, ani nepřiletěla žádná víla. Vlastně jsem ani netušila, jestli se něco stalo, ale já chtěla doufat. Chtěla jsem věřit, že můj taťka bude žít. Nic jiného než naději jsem neměla a já doufala celým svým srdcem.

Po nějaké chvíli za mnou šla Eva. Byla celkem dost nesmělá a zdálo se jako by hledala ta správná slova. Mlčela jsem a čekala, co řekne.

„Promiň Samantho…“ řekla tiše

„Ty se mi omlouváš?“ divila jsem se…

„Jo, omlouvám se….. Moc se ti omlouvám… Byla jsem tak blbá a sobecká a neviděla jsem věci, jaké jsou, ale jaké se zdají být…“

„Co tím myslíš? Jak jako věci jaké se zdají být?“

„No prostě tak…Myslela jsem, že máš dokonalý život, že se ti vše daří a mě odmínul Paul… Ty jsi tak hezká a Ronald tě má vážně rád a kdo má rád mě? Myslela jsem, že když ti seberu Ronalda, že prostě nebudeš mít všechno a já ho donutím časem aby se do mě třeba zamiloval a teď, když vidím, co se stalo tvému taťkovi jsem si uvědomila jak jsem byla sobecká a zlá.“

„Jak tě napadlo, že mám dokonalý život? Můj život je hroznej… A hezká nejsem, mám na sobě tolik chyb… Asi jako každá holka o sobě pochybuju… Byla jsi na mě fakt hnusná, ale zase byly jsme tak dlouho kamarádky…Dej tomu čas, ale bude to dobrý…“

„Děkuju ti, ani si nezasloužím být tvou kamarádkou… Je mi moc líto, co se stalo tvýmu taťkovi.“

„Já věřím, že se uzdraví…“ snažím se doufat i když je to těžké….

Eva se na mě usmála a objala mě. To jsem nečekala, ale potěšilo mě to tak jsem ji taky objala a brečely jsme. Ze všeho co se dělo. Z navráceného přátelství, z toho jak jsou Vánoce a i kvůli taťkovi.

A mě najednou napadlo, že to jsou až na to, co se děje taťkovi krásné Vánoce. Když jsme odhodily přetvářku, zbyla jen upřímnost a to bylo krásné.

„Půjdu říct Ronaldovi pravdu o mých lžích. Myslím, že patříte k sobě.“ řekla Eva a odešla do sálu…

V tu chvíli jsem byla plná smíšených pocitů. Doufala jsem, že se dáme s Ronaldem dohromady, ale zase jsem se bála toho, jak bude bez Evy, tak  se ukáže, že mě vlastně nechce i když s nikým nechodí. Střídali se ve mně pocity štěstí a beznaděje, radosti i deprese….

„Sami?“ uslyšela jsem známý hlas. Otočila jsem se a tam stál Ronald. Mlčeli jsme a dívali se na sebe. Jako bychom mohli mluvit beze slov. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Přistoupil ke mně blíž a zeptal se:

„Smím prosit o tanec tento večer?“

Jeho otázka mě potěšila a já samozřejmě souhlasila.

Zrovna hráli nádherný ploužák a my dva jsme pomalu tančili a dívali se jeden druhému do očí. Byli to kouzelné chvíle a já ani nepotřebovala kouzlo. Prostě se to stalo….

Od toho večera jsme spolu začali chodit a já nebyla nikdy šťastnější.

Druhý den jsem dostala ten nejkrásnější vánoční dárek. I když nebyl ještě štědrý den, tak nám dali vědět o taťkovi.  Opravdu se uzdravil, jak jsem doufala a na štědrý den bude doma. Lékaři to nechápali, ale brali to jako vánoční zázrak, což jim vymlouvat určitě nebudu. Mamka brečela dojetím a když pak taťka konečně přijel málem ho umačkala radostí..

Tak nakonec to byly přeci jen krásné Vánoce, splnilo se to, co jsem si nejvíce přála a i kdybych dostala jen blbý ponožky, tak hlavně, že jsme spolu živí a zdraví.

A kam putoval ten safír? Dala jsem ho Evě, doufám, že si bude přát něco rozumného. No, ale to už je vlastně na ní, ona jistě ví, co je pro ní v životě opravdu důležité….

 

 

 

 

 

 

Komentáře :-)

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář