Jdi na obsah Jdi na menu

Navzdory svědomí

17. 7. 2011

 Navzdory svědomí

 

   Jmenuji se Jasmin [čti  žesmin] a vždy jsem se pilně učila, poslouchala rodiče a vůbec jsem se snažila chovat slušně a rozumně. Pokaždé, když jsme s rodiči přijeli někam na návštěvu, jsem slýchávala „No to je ale šikovná holčička a jaká je už ve svém věku rozumná…“ Když je vám kolem osmi let, tak vás tyto řeči dokonce těší a snažíte se je co nejvíce to jde potvrdit a ve strachu ze selhání se snažíte víc a víc zdokonalovat. To je přesně můj případ. Nechtěla jsem zklamat ani rodiče, ani známé, ani nikoho jiného, kdo v mou poslušnost tak skálopevně věřil. Vydrželo mi to do patnácti. To si pamatuji přesně…veškeré mé ideály zbořila, ač možná neúmyslně, střední škola Rooselly wood…

   Lidé na této střední škole byli natolik odlišní od mé malé Základní školy v našem malém městě. Na základce se lidé hodnotili podle vědomostí a dovedností, ale zde zřejmě podle počtu tetování a peircingů. Lidé tu byli tak zkažení a já si hned první den připadala jako Alenka v říši divů. Chtěla jsem zpět na svou základku, ale jelikož nevlastním stroj času, tak se zdálo toto mé přání být poněkud nereálné. Jasně, vím, že nejsou všichni lidi stejní a neměla bych všechny házet do jednoho pytle jen proto, že navštěvují střední školu, ale já byla ten den tak vyděšená a zmatená, že jsem drobné rozdíly v lidech ani nevnímala. Snad na té škole byli i nějací normální lidé, ale já měla po pár minutách všechno v mlze a jen jsem se těšila až pojedu domů…

   Vešla jsem do své budoucí třídy a nevěděla jsem kam si mám sednout. Celá třída se mi jevila jako minové pole a já nevěděla, která mina může vybuchnout a která ne. Skoro celá třída byla už totiž zaplněná a já začala pociťovat počáteční symptomy xenofobie, nebo li strach z lidí. Ačkoli jsem nikdy neměla problémy s lidmi, tak teď se mé zřejmě skryté fobie projevily. Navenek jsem samozřejmě nedávala na sobě nic znát, abych snad nedala ostatním podnět k šikaně. Moc dobře znám tyto případy z filmů a knih, ale osobní zkušenost se šikanou nemám a nemíním to měnit. Nakonec jsem si sedla vedle nějaké dredařky, ovšem bez piercingů a tetování (tety viditelných), což mě trošku uklidnilo.

„Ahoj, máš tu volno?“ řekla jsem trošku rozklepaným hlasem.

„No jasně, já jsem Lotte a mě se bát nemusíš, nejsem masový vrah, který právě utekl z vězení, jako polovina třídy tady…“ odpověděla pobaveně.

„Jé, to se mi ulevilo…ehm já jsem Jasmin...“ dodala jsem poněkud nejistě. Potom jsme se na sebe usmály a hned bylo jasný, že jsem si našla kámošku a za to jsem byla fakt vděčná.

   Další dny probíhaly dosti chaoticky. Nové předměty, učitelé a nakupování sešitů, učebnic a dalších pomůcek…Prostě jsem nevěděla co dřív…

   Když bylo vše nakoupeno a tak nějak se vše už zaběhlo, tak to vlastně nebylo tak strašné. Učitelé mě měli rádi, protože jsem se dobře učila a vždy jsem se chovala slušně. Ovšem někteří spolužáci (zvlášť ti nejvíce označkovaní) si ze mě občas dělali srandu, že jsem prý šprt a tak. Ale z toho jsem si nic nedělala. Moje kámoška Lotte se mě také často zastávala. Ne snad, že bych to neuměla sama, ale když se vás zastane kámoška, má to tak nějak větší efekt.

   Fakt nemůžu pochopit proč, ale ve třídě se mi začal líbit jeden kluk. Ne, počkejte, to není ještě celé. To by samo o sobě, že se mi líbí kluk nebylo nic divného, ale divné bylo to, že to byl přesný opak mého vkusu. Vždy se mi líbili blonďáci s modrýma očima, kteří byli slušní a dobře se učili jako já. Ovšem Ricci [čti  riči] byl tmavovlasý, tmavooký a byl vyloženě frajírek, který se vůbec neučil. Chlastal, kouřil a samozřejmě se honil za holkami a věrnost bylo pro něho asi čínské slovo o jehož existenci ani možná nevěděl. Proč on? Proč se mi nemůže líbit Billy, jen sladký nenápadný blonďáček, jak na mě pořád zírá? Ten vypadá jako….ehm…najednou mi to došlo. Billy vypadá jako moje kopie akorát, že je kluk a mě se Ricci líbí právě pro to, jaký je ode mě odlišný! Ale neříká se, že protiklady se přitahují? Ale no tak, prober se Popelko, tohle není pohádka, to je život a ty nemáš právo snít o Riccim. On se nezmění…Leda bych musela se změnit já, ale to nechci…Nebo ano?

   Další dny u nás ve třídě vznikl úhel o velikosti 64 stupňů. Aby jste to pochopili..Billy koukal na mě, což z matematiky chápu jako polopřímku a já zase na Ricciho…U mě se vlastně ty dvě polopřímky protínají…No možná kdyby Ricci koukal na Billiho, tak by to byl jako trojúhelník, ale to až je mimo téma.

   Celý půlrok jsem kromě učení do školy snila o Riccim. Moje snění bylo samozřejmě tajné, pokud tedy Ricci neuměl číst myšlenky. Předpokládala jsem, že můj idol není věštec. Leda by měl dvojí tvář, jako že přes den byl namachrovaný frajírek a v noci věštil z křišťálové koule a to mi nedávalo moc smysl. Kdyby tak měl dvojče-bráchu, který by byl slušný a milý a ...ach jo zase moc sním. Proč jen jsem taková romantička? Tedy, dříve jsem nebývala, ale když chodíte do třídy a nádherným Riccim, tak to pochopitelně nejde.

   V lednu jsme měli jen na lyžařský výcvik a to byla moje šance ukázat se v celé své slávě, protože v lyžování jsem fakt dobrá. Můj táta je učitel tělocviku a máma doktorka. Takže jsme s našima snad od narození jezdili lyžovat pod vedením táty a když jsem náhodou spadla nebo si něco poranila, tak máma mě zase ošetřila. Ne snad že by mi na sjezdovce operovala nohu, ale takové ty lehčí zranění v pohodě zvládla. No, tím  chci jen říct, že fakt umím dobře lyžovat a proto se těším na ten kurz jak jedeme v lednu.

   Přes Vánoce bych držela dietu abych zhubla, kdybych to potřebovala. Ale nepotřebuji, protože jsem se svými 50 kg na výšku 170 cm spokojená. Takže jsem se mohla ládovat cukrovím, ale zase je tu kdybych chtěla. Na jídlo mě moc neužije a na televizi už vůbec ne. Jen občas se mrknu na nějaký film a to je fakt hodně málo častý. Ráda chodím v zimě na procházky zasněženou přírodou a nebo jezdíme s rodičem bruslit nebo lyžovat. Teda, ne že bych chodila všude jen s rodičema, samozřejmě mám i pár přátel se kterými taky něco podnikám…

   Konečně nastal den, kdy naše třída jela na hory lyžovat. Z celé třídy 30ti lidí nás jelo 25 a to mi přijde celkem slušný počet. Jeli jsme asi dvě hodiny. Naštěstí pro mě jela Lotte a mohla jsem s ní sdílet své zážitky z cesty a pobytu na horské chatě. Snad si o mě nebudete myslet nic špatného, když řeknu, že jsem si na lyžák vezla i svůj deníček… On je na takové číselné heslo, takže jsem neměla strach, že by mi ho někdo četl, pokud ho zavřu… Cestou autobusem jsme s Lotte kecali, ale diskuzi o všem možném jsme si nechali až do chatky. Víte ono není moc dobrý povídat si o klukách, který se vám ve třídě líbí, když sedí zrovna na sedadlech za vámi. Existuje totiž asi jen 99% riziko, že všechno uslyší. Lotte věděla, že se mi líbí Ricci a zcela se mnou souhlasila v tom, že u něho nemám žádnou šanci. Nejsem totiž taková ta zmalovaná fiflenka co se vnucuje klukům. Pro tento typ holek sice existuje i jiné označení, ale to tady nebudu nějak rozvádět. Na jednu stranu se mi hrozně líbil, ale nemínila jsem cokoli dělat pro takovém množství konkurenčních položek. Nechci být jen další nána v seznamu a proto o tom, že se mi Ricci líbí vím jen já a Lotte. Když jsme Přijeli na chatu byli jsme ubytováni v šesti pokojích. V pěti my studenti a v jednom učitelé.

   Lyžování bylo fakt super a nemohla jsem si nevšimnout obdivných pohledů od Ricciho na mou osobu, zvláště proto, že normálně mě ve třídě ignoruje. Jak šťastná jsem byla, když jsem viděla jak na mě se zaujetím kouká. Mohla bych tvrdit, že se nechci chlubit, ale nebudu lhát a proto vám otevřeně přiznám, že jsem na lyžáku byla kromě učitelů nejlepší. Nebyla to jen moje domněnka, ale řeklo mi to i spoustu lidí. Nejvíce mě však potěšilo, když se mě Ricci zeptal, jestli jezdím na nějaké soutěže.

   Třetí den – večer  jsme hráli flašku. Byla to moje premiéra. Nikdy jsem do té doby opravdickou flašku nehrála. Sice jsem četla spoustu zamilovaných románů pro náctileté holky, kde bylo častým tématem hraní flašky, ale na živo jsem to hrála poprvé. Doufala jsem, že to nebude svlíkací flaška, protože to bych asi byla potom stráááášně unavená a musela bych jít na pokoj. Naštěstí to nikdo ani nenavrhnul, takže se mi náramně ulevilo. Na okamžik jsem si připadala trošku úchyně, protože nikoho jiného to určitě ani nenapadlo…To já zase moc koukám na ty americký komedie :D Nebo možná to někoho napadlo…Mám podezření na Billyho, protože ten pohled směrem ke mně tomu jaksi nasvědčoval. Ten pohled mě trošku vyděsil, ale raději jsem to ignorovala. Ricci vzal vítězoslavně lahev od piva a položil ji doprostřed kroužku naší třídy.

 „Takže, vážení, hrajeme otázka a nebo úkol.“ Řekl s komicky vážným výrazem a s nebývalou zručností roztočil tu láhev. Zdálo se, že podle toho roztočení to snad hraje každý den. No ale možná nehraje a je prostě dobrý sám o sobě. Jejda už zase obdivuji jeho úžasnou osobu? Zastavte mě prosím, nerada bych zacházela do detailů… :D Můj zamilovaný úsměv zamrzl ve chvíli, kdy hrdlo lahve se zastavilo přesně naproti mně.

„Takže Jasmin,“ nadzdvihl Ricci významně jedno obočí. „Jakou ti dáme otázku…?“

Jen prosím ať se mi nedívá těma svýma tmavýma očima a neptá se mě kdo se mi ve třídě nejvíc líbí, nebo asi omdlím.

„Zeptej se kdo se jí líbí se třídě?!“ Projevil Billy své doufající srdce. Vrrr… =(

„Fajn, kdo se ti tady ve třídě líbí Jasmin?“ Zeptal se Ricci tajuplně, což by mě ještě více podlomilo kolena, kdybych stála, ale já naštěstí seděla v tureckém sedu, takže jsem měla svoje kolena plně pod kontrolou.

„To si neumíš vymyslet něco sám? To neplatí, když ti to někdo to radí!“ Snažila jsem se vymluvit a nepřímo donutit Ricciho k výběru jiné otázky, ale doufat, že mi dá otázku typu jak se jmenuje tvůj pes, je asi moc naivní.

„Jo aha a tys vymyslela pravidla nebo co?“ Směje se Ricci.

„Ehm…no nechci se chlubit, ale tuhle hru náhodou vymyslel můj strejda, takže jako moc dobře znám pravidla…“

Po tom co jsem to řekla se všichni začali smát a já se smála pak taky a doufala jsem, že to tak nějak přejdeme…

„bezva, takže to by jsme měli a teď točím asi já, že? „ Pokouším se využít situace…

„Tak to ne, mladá dámo. Nejdříve odpověz na danou otázku.“  Nenechá se Ricci oblafnout mým chabým trikem.

„No fajn, nikdo se mi nelíbí.“ Odpovím.

„Vážně nikdo?“ Podívá se na mě Billy s nezastíranou nadějí v hlase i pohledu.

Asi budu zvracet…

„No ve třídě ne. Prostě tady ve třídě nikdo neodpovídá mému vysněnému ideálu.“

Třída se na mě divně dívá. Je mi jasný, že mi nikdo nevěří. Skoro se bojím, že mi buduou chtít dát úkol, ale to se naštěstí nestane.

„No mě se tady ve třídě taky nikdo nelíbí, takže až to padne na mě tak se mě na tuhle otřepanou otázku neptejte, prosím.“ Poznamenala Lotte.

Usoudila jsem, že má odpověď po tomhle dodatku nabyla důvěryhodnosti, tak jsem vzala flašku a roztočila jsem ji.

Flaška padla na Billyho. Ach jo… A to jsem se tak snažila aby to padlo na někoho jiného abych mu mohla oplatit otázku…

„Táááák…“ Přemýšlím znuděně, protože mě v souvislosti s tím otravným Billym vůbec nic nenapadá…

„Můžeš se mě ptát na co chceš Jasmin!“ Vyhrkne nadšeně Billy.

„Páni, Billy se nám zamiloval do Jasmin!“ Vykřikne někdo ze třídy.

Předstírám, že to ignoruji a přemýšlím o otázce pro Billyho, ale zas nesmím moc dlouho, aby to nevypadalo jako se kvůli němu snažím.

„Tak jakou máš nejoblíbenější barvu Billy?“

„To si děláš srandu?“ vykřikne Vincent, ten se mimochodem líbí Lotte…“Dej mu nějakou pořádnou otázku. To je jak otázka pro děti ze školky.“

Mě se ale opravdu nechce vymýšlet nějaká další otázka pro Billyho, vlastně se mi o něm nechce přemýšlet vůbec a chci to mít za sebou.

„Jako Vincente, mě ale fakt zajímá jako má Billy nejoblíbenější barvu. Kdo tady dává otázky? Já, tak sklapni!“

Ani nevím kde se to ve mně vzalo. Snad pomyšlení, že vše co udělám vidí Ricci a možná i ten jeho vliv…nevím…na základce bych tohle nikdy nikomu neřekla, ale tohle už není základka a já si prostě chci prosadit svůj názor.

„No tak mám rád červenou, ale třeba na botách nosím modrou, pokoj mám zelený a…“ No to snad není možný ten by mi snad popsal všechny barvy!

„Jo jasně, díky. Točíš!“

Hra se protáhla si tak do jedné hodiny ráno a jen díky super tolerantním učitelům jsme mohli být tak dlouho vzhůru.

   Druhý den ráno jsem se zase vytáhla. Sjela jsem jako jediná z naší třídy tu nejnebezpečnější trasu na lyžích a i v docela slušném čase. Když jsem přijela dolů, tak jsem jen viděla Ricciho s jednou holkou u nás ze třídy jak se hádají a ona mu pak vlepila facku. To je moje chvíle! A nebo raději ne. Jsem dobrá v učení i v lyžování, ale co se týče kluků jsem totálně ztracený případ a nikdy bych nemohla kluka oslovit. Teda toho, který se mi líbí.

   Tak jsem tak nenápadně projížděla kolem Ricciho a čekala na nějaké zavolání. Jako třeba: „Počkej Jasmin, miliji jen tebe.“ Teda nemůžu být tak náročná a v tu chvíli by mi možná stačilo pouhé „Čus, jak se vede?“ Nebo něco na ten způsob… Nic z toho se ale nekonalo, přestože jsem kolem něho projížděla na lyžích až trapně nápadně pomalu. Na obědě byl ale zase veselý a moje šance na oslovení se ještě snížily. Měli jsme špagety, který normálně miluji , ale jak jsem musela na něho furt myslet, tak jsem toho moc nesnědla… Jen jsem se přiblble usmívala a koukala do blba, občas i nenápadně na něho, ale zase jsem na něho nechtěla zírat, to by bylo blbý!

„Nemysli na něho pořád a raději se najez!“ šťouchla do mě Lotte, což mě probralo z mého snění.

„Ehm…já na něho nemyslím, jen jsem přemýšlela jak se mají asi naši doma, sami…“

„No to určitě a já jsem asi prezidentka země Blbec. Ale chápu, teď se o něm, teda možná o nich nebudeme bavit, když sedí o tři stoly vedle…“ špitla..

„Pššššššššt!“ Okřiknu jí šeptem.

Po obědě jsme měli volno, tak jsme šla na pokoj a rozhodla jsem si připsat pár nezbytných info o Riccim…Pár nezbytných info o jeho úžasných očích, vlasech, chůzi, hlase, oblečení, vtipech…no atd se protáhlo asi na 7 hodin, takže když jsem skončila bylo kolem osmi hodin a najednou se to začalo u nás na pokoji nějak podezřele shlukovat za účelem opětovného hraní flašky jestli jsem správně pochopila to, že znova nesou tu svou láhev od piva.

Jejda Ricci nemá žádný triko! Přišel k nám na pokoj jen v těsných džínách! A pantoflích teda, abych nezapomněla… Jak si to jako představuje? Jsem se zrovna chtěla soustředit na hraní flašky a on mi to tahle překazil. Obvykle moc velkou fantazii nemám, ale při pohledu na Ricciho v těsných tmavých džínách  mě hned políbila múza a napsala bych román nebo alespoň nějakou báseň… Ach ne, plný pokoj lidí a on jde ke mně, k mé posteli kde si píšu svůj pubertálně laděný deníček, co jen bude dělat. To si nemohl vzít nějaký odpudivý rolák aby nebyl tak …wow, jak to jen popsat…. :-P

„Co to píšeš?“ zeptal se mě zvědavě.

„Nic.“

„Jo? A jak dlouho to nic píšeš? Snad ne celý odpoledne?“

„Néééé“ Znažila jsem se o sebevědomé NE a vyznělo to jako… Je na jižním pólu zima? Nééééé, vůůůůbec! „Tedy myslím jako, ne, to píšu jen našim domů dopis…“ snašila jsem se to nějak srovnat…

„Ty jo, ty musíš mít s vašima opravdu zvlášť otevřený vztah, když pouhý dopis píšeš na celý sešit. Můžu se podívat?“

Cože jestli se může podívat jak tam o něm píšu jak je úžasný a jak ho asi miluju???!!

„No, víš raději ne. Je to dost osobní a myslim, že by tě to asi nudilo. To víš takový nudný rodinný věci…“

„Fajn, jdeš hrát s námi zase flašku?“

„Jasně jen si odskočím“ Vykřičet se na WC jak jsem blbá a nemožná a proště jsem z něho úplně vyplácaná. V koupelně jsem si opláchla asi 10 litry studené vody obličej a vrátila jsem se zpět na pokoj. Na pokoji mě však čekala moje nejhorší noční můra. Vincent četl všem můj deníček:

„Jak já toho Ricciho miluji. On je tak sladkej a krásnej a úžasnej a prostě každá vteřina bez něho je jako rok. Ach, jeho tmavé oči jsou pro mě jako magnet a jeho rty přímo svádějí k…“

„Dej to sem ty idiote!! „ Křičím na celý pokoj a celá třída se mi strašně tlemí. Ani se neodvažuji podívat se na Ricciho. Teď už se mnou nikdy nepromluví a …sakra, on mě tak zblbnul, že jsem úplně zapomněla ten svůj blbej deník zamknout. Teď úplně lituju, že jsem si nevymyslela přezdívky. To by pak nikdo nepoznal a vůbec nechápu proč mám ten  blbej deník!!! Vzala jsem si z šatny bundu a šla jsem se projít ven. Cestou potkám Lotte, je celá ubrečená.

„Lotte, co se děje??“

„Teď mi volala máma, že mi umřela babička!“

„To je mi moc líto“ řekla jsem a objala jsem jí. Teď opravdu nebyla vhodná chvíle říct jí o mém trapasu. Jen jsem jí utěšovala a byla jsem smutná s ní. Ani jedna z nás nechtěla ten den hrát nějakou blbou flašku. Já vlastně už nechtěla hrát flašku nikdy v životě. Určitě ne s naší stupidní třídou. Lotte je jediná normální.

   Další den mě chytla nějaká příšerně zákeřná choroba, díky které jsem nemohla vyjít z pokoje, tudíž jsem nemohla lyžovat s naší třídou. Samozřejmě jsem si to vymyslela, ale učitelé mi to věřili, protože jsem přece taková poctivka, která by nikdy nelhala a navíc, stejně se nemám na lyžích co učit.

   Tak jsem se tak celý den poflakovala. Četla jsem si a přemýšlela a koukala jsem se z okna  a pak jsem se hodně nudila tak jsem počítala puntíky na svém povlečení a když jsem se dostala k číslu 1 125, tak vtrhla do pokoje Lotte a vypadala docela spokojeně.

„Ahojík, konečně živá duše. Tak jaký bylo lyžování?“

„No hele ani moc nevim, chvíli jsme lyžovali se skupinou a pak jsme se s Vincentem a Riccim vytratili do místní hospůdky.“

„No počkej  to nebudete mít problémy?“ divím se.

„Ne, protože učitelé jeli na nějakou okružní jízdu a Vincent, protože je hned po tobě nejlepší lyžař na nás dával pozor. No a Tak rozdělil třídu na skupinky a naše skupinka náhodou zajela s lyžemi až do hospůdky. Vincent mě pozval na drink a Skvěle jsme se s klukama bavili. Ty jo, škoda, že jsi nebyla s námi.“

„Hm, škoda no, ale to víš tady jsem se nenudila…měla jsem tady super zábavu!“

„Snad jsi nepočítala kachličky?“

„Pch, náhodou jsem počítala puntíky na povlečení, to je mnohem lepší a je to veliký rozdíl!“

Lotte se jen pobaveně usmála.

„Hele, já si jdu udělat do kuchyňky čaj, chceš taky?“ zeptala se mě Lotte.

„Jo jasně, ale v tomhle patře nefunguje konvice, musíš do druhého!“

„Hm, jasně. To jsou ty horské chaty, věčně je tu něco rozbitého…“ poznamenala suše a odešla s hrnky a krabičkou s instantními čaji.

Po chvíli u nás na pokoji někdo zaklepe.

„Dále..“ řeknu mírně znuděně, protože předpokládám , že je to někdo z učitelů aby se zeptali na můj stav. Moje odhadovací schopnosti nejsou tedy nic moc, protože to žádný učitel není.

„Ahoj, Jasmin. Jak ti je?“ zeptal se Ricci a já jsem byla naprosto v šoku.

„Přišel ses mi posmívat?“ odpovím nasupeně.

„Ne.“ Řekl tiše.

„Tak proč jsi tedy přišel?“ řeknu možná trošku zoufale…

„Je mi líto co se stalo včera. Myslím s tím deníkem…“

„Hm, aha….“ A teď mi určitě řekne, že můžeme být jen kámoši.

Čekám…

Pořád čekám a on pořád mlčí….No jo ono se to říká tak blbě. Vím, že mě miluješ, ale budeme jen kámoši. Bereš…No super…

Po dlouhém mlčení se konečně vyslovil.

„No víš, asi by bylo fajn, kdybychom byli jen kámoši….“ No jasně, přesně jsem to čekala a v duchu si nadávám…Ale on pak ještě dodal…

„Ale to bych pak byl zamilovaný do své kámošky a to by bylo fakt strašný!“

Tak to si dělá srandu?? Proč mi to dělá?? Určitě to myslel úplně jinak než to vyznělo a já si teď dělám zbytečné naděje, ale na druhou stranu jaký jiný význam by to asi tak mohlo mít???

„To myslíš vážně, nebo čeká Vincent za dveřmi s mobilem a natáčí mé srdceryvné vyznání na video, aby se tím pak mohla bavit celá třída?“

„Ne, nikdo za dveřmi není. Klidně se pojď podívat. Jasmin, co mám udělat abys mi uvěřila? Mám si kleknout na kolena nebo ti zazpívat serenádu?“

Když se nad tím tak zamyslím. Ricci mi nikdy neřekl ve třídě nic hnusného ani si ze mě nedělal nikdy srandu, tak nevím, proč bych měla mít pochybnosti. To jen Vincent, nevim, co na něm Lotte vidí…

„No, tak serenáda by byla fajn…“ řeknu s kamenným výrazem ve tváři. On se na mě chvíli vyděšeně dívá a já to po chvíli nevydržím a začnu se smát a on pak se mnou.

Když se vrátí Lotte, tak v pokoji už nikdo není, protože já s Ricci se procházíme po chodbě a držíme se za ruce.

„Jasmin?“ zeptá se Ricci tichým hlasem a zadívá se mi hluboko do očí. „Opravdu jsou moje oči pro tebe jako magnet?“

„Nech toho!“  řeknu jakoby naštvaně, ale neubráním se smíchu. „Já jsem to myslela jako úplně jinak…“ On, ale na nic nečeká a políbí mě. A sakra, teď se mi podlamují kolena a fakt hodně. Ještěže je Ricci tak silný a drží mě pevně ve svém náručí a snad už mě nikdy nepustí…

 

The end

 ♥

 

Náhledy fotografií ze složky Boj o Aleše

Komentáře :-)

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ája - ...

18. 7. 2011 16:07

Celkem zdařilí příbeh. Nechtěla by jsi vydat knihu? :-)

pajka - .....

18. 7. 2011 10:45

Hezký :-), ze začátku jsem měla obavy, že skončí s Billym - pro mé vlastní potěšení to dopadlo dobře :-D