Jdi na obsah Jdi na menu

Něha v tvých očích

6. 11. 2011

 Něha v tvých očích

 

Když to všechno začalo bylo mi čerstvých devět let a já jsem zrovna slavila narozeniny. Napětí v našem domě by se ale dalo krájet… Naši se snažili předstírat, že je vše v pořádku, ale já věděla snad lépe než oni, že už dlouho není. Co je to rozvod jsem sice moc nechápala, ale častokrát jsem o tom slyšela od své spolužačky Sendy, která měla už čtvrtého tatínka. Táta pořád cestoval a byl doma moc málo a to moje mamka nesnesla. Pořád se jen hádali a obviňovali. Kdo za co může? Kde je vina pokažených vztahů? Jako malý špunt jsem si moc přála, aby se naši nehádali, ale postupem času jsem tomu přestávala věřit a vytvořila jsem si svůj imaginární svět. Vždycky jsem se jen zavřela do svého pokoje a představovala jsem si, že jsem princezna, kterou zlá čarodějnice drží ve věži a ona čeká na svého prince, který ji vysvobodí. Ten sice nikdy nepřišel, ale já se stejně dívala z okna a čekala jsem. Věděla jsem, že nikdo nepřijde, ale já stejně čekala… Můj pokoj byl malý a ne moc útulný, ale pro mě to byl hrad a u dveří stáli vojáci, který mě chránili před nebezpečím.

Ten narozeninový den však má armáda vojáku selhala. Nemohli mě uchránit, pře mou rozčílenou matkou, která vtrhla do mého pokoje a začala křičet, že odcházíme pryč k babičce a ještě ten večer. Byla tma, ale matka nedala na mé prosby a nářky. Dovolila mi sbalit si jen to nejnutnější a musela jsem s ní jet k babičce, která bydlela 100 km od našeho bytu. Otec neřekl nic, nepokoušel se ji zastavit a snad ani po mě se mu nebude stýskat. Lhostejnost mých rodičů mě vždy trápila. Copak jim na mě nezáleží? V jednu chvíli slavíte narozeniny, dostáváte dárky a rodiče vám přejí vše nejlepší a za pár hodin vás už vezou pryč. Celou cestu jsem probrečela, až jsem únavou usnula. vlastně jsem u babičky Grendio nebyla nikdy moc dlouho… Krátké návštěvy mi byly vzácné hlavně proto, že byla ke mně vždy moc milá a její slova se zdála být na rozdíl od slov mých rodičů i upřímná. Její tvář ukazovala stáří, ale i laskavost a lásku. Když jsme k ní přijely, tak jsem byla ještě v polospánku, když mě matka nesla v náručí a pamatuju si jen útržky rozhovoru matky s babičkou.

„Kerli, co tu děláte takhle v noci?“ ptala se babička starostlivě.

„Mami, Raul je strašný, nemůžu s ním už déle být. Mnohokrát jsem se pokoušela naše manželství zachránit, ale nejde to…“ odpovídala matka s rozklepaným hlasem.

„Ale Kerli, vždyť jste se tolik milovali a pamatuj na malou Vian…“ oponovala babička.

Dále si nic nepamatuju, usla jsem…

Druhý den jsem se probudila v pokojíku na půdě, kde jsem nikdy předtím nebyla. Byla jsem zmatená a chvíli jsem se bála kde to jsem, než mi došlo, co se minulý den stalo… Rozhlížela jsem se po velikém pokoji. Bylo tam spoustu věcí, ale vše bylo útulné a uklizené. Místností voněla skořice a vanilka a celkový dojem byl velmi příjemný. Zachumlala jsem se ještě na chvíli do prošívané deky s obrázky koček a růží a vychutnávala jsem si vůni, která se linula celou místností. Když mě to po pár minutách přestalo bavit, tak jsem se rozhodla, že půjdu k oknu. Vykročila jsem tedy z postele na zelený koberec a pomalu jsem šla k velkému, starému dřevěnému oknu. Z okna byl krásný výhled na zasněženou louku a stromy. Sníh se třpytil jako stříbrné plátno a já měla na chvilku pocit, že jsem v pohádce, kde existuje jen radost a žádné starosti. Náhle jsem slyšela zavrzání dveří a něčí kroky. otočila jsem se a tam byla babička. Jako vždy elegantní a milá.

„Vian, jak ti je?“ řekla se soucitným úsměvem. Ona jediná se starala o to, že mě není jedno, co se dělo doma.

„Já nevím…Je mi smutno… Naši se rozvedou?“ zeptala jsem se smutně.

Ona se na mě chvíli smutně dívala, ale věděla jsem stejně jako ona, že nemá cenu mi lhát a něco namlouvat. Ona není jako naši…Ti mi v jednom kuse něco nalhávají, ale nezajímají se o to, co doopravdy cítím.

„Ach Vian, ráda bych ti řekla, že ne, ale skutečnost se jeví jako opak…Moc bych si přála zlatíčko, aby zůstali spolu, ale myslím, že to není v mé moci jakkoli pomoct. To si musí vyřešit oni.“ pověděla a pohladila mě po mých dlouhých černých vlasech.

„Babi, je to moje vina viď…měla jsem se ve škole víc učit a netahat Doris za ty její copy…Kdybych to nedělala, tak by byli určitě spolu…“

„Ne, není to tvoje vina. Oni tě oba velmi milují a je jim líto, že to muselo tahle dopadnout.“

„To není pravda. Oni mě nesnášejí. Chovají se ke mně jakobych ani nebyla jejich dcera.“

„Vian, oni tě mají moc a moc rádi, ale nedokážou to říct, nedokážou projevit své city ani sami před sebou. Mají strach z upřímnosti a ze zklamání… Snaž se je pochopit, oni nejsou zlí, jen se občas chovají špatně, protože ještě nenašli svou cestu.“

Dívala jsem se do jejích velkých modrých očích a věděla jsem, že ať řekne má babička cokoli, tak jí vždycky budu věřit. Její laskavý hlas hladil po duši  a cítila jsem se klidná a v bezpečí. Radostně jsem babičku objala a ona mě taky.

„Víš co Vian, půjdeme se dolů nasnídat. Tvoje maminka dělá vafle se šlehačkou a čokoládou…“

„Jé, mňam!“ vykřikla jsem radostně a šla jsem s babičkou po schodech dolů, do kuchyně.

„Vian, běž si umýt ruce před snídaní.“ řekla matka ostrým hlasem. Ostatně jako vždy. Poslechla jsem tedy a těšila jsem se na lahůdku. Když jsem všechny tři usedly ke stolu a začaly jsme jíst, tak začala matka mluvit o tom, že musím jít na novou školu, protože takovou dálku, přece nemůžu dojíždět…

„Ale mami, já nechci jinam na školu. Na té mojí mám kamarády a znám to tam…“

„Samozřejmě, že půjdeš na novou školu. Jak si myslíš, že bys dojížděla 100 km?“

Bylo ticho, bála jsem se něco říct, ale po chvíli jsem sebrala odvahu…

„Já…já myslela, že se vrátíme domů…“ řekla jsem tichounce.

„Tak na to zapomeň Vian, ke tvému otci se už nikdy nevrátím!“

Najednou bylo jedno, že přede mnou byla taková dobrota, protože já jsem už neměla hlad. jen jsem mlčky seděla na židli u stolu a dívala jsem se z okna ven na ulici. Za tři týdny měly být Vánoce a já si nepřipadala ve vánoční náladě ani trochu.

„Mami, můžu jít ven?“ zeptala jsem se nejistě…

„Dobře, ale buď jen tady kolem domu, aby tě nenapadlo jít do města…“

„Jo jasně…“ řeknu a jdu si pro oteplováky, šálu a čepici…

Venku bylo krásně…Sice velká zima, že jsem měla za chvilku červené tváře, ale krásně… Procházela jsem se kolem domu a pozorovala jsem led, sníh, rampouchy na okně a krásné ornamenty na zamrzlých oknech. Viděla jsem taky srnky běžet do lesa. Musela jsem být venku několik hodin, protože jsem pak slyšela jak mě matka volala, že mám jít na oběd…

Jenomže já neměla ani hlad. Zase jsem si vzpomněla na to, že budu muset na novou školu a že už nikdy neuvidím kamarády ze školy a naši nebudou nikdy spolu…

„Ty se v tom jídle nějak nimráš.“ peskovala mě matka.

Mlčela jsem. Co jsem na to měla říct?

„Ale no tak, Kerli, nech jí být.“ snažila se babička zlehčit situaci.

Zase bylo ticho…Napjatá atmosféra…

„Víte co,“ řekla nadšeně babička. „Půjdeme se podívat na vánoční trhy do města!“

„Zase další nákupy zbytečností?“ poznamenala mamka s negativním toném hlasu.

„Vždyť nemusíme nic kupovat Kerli, stačí se jen dívat a navíc…společná procházka bude jistě příjemná…“ odvětila babička.

„No já nevím, snad by to šlo. Tak se obleč Vian, půjdeme po obědě do města.“ Poručila mamka a já šla nahoru, kde jsem měla nějaké teplé oblečení.

Procházka do města na trhy byla skutečně příjemná jak říkala babička. Čerstvý vzduch a pohádkově zasněžená krajina mě velmi uklidňovali. Zdálo se, že i mamku to docela bavilo. Čím déle jsme šly, tím se zdála být klidnější a z toho jsem měla radost. Dokonce se párkrát i pousmála, což mi připadalo jako dobré znamení. Babička byla klidná stále. Měla takovou povahu, že i v těch nejtěžších chvílích dokázala být klidná a měla v sobě takový pokoj, který jsem vždy milovala.

Když jsem přišly na ty vánoční trhy, tak jsme viděly tolik stánků se vším možným. Na některých se prodával teplý grog, na jiných vyřezávané vánoční ozdoby, na dalších třebas oříšky nebo sušené ovoce. Uprostřed náměstí byla nějaká, zřejmě místní, hudební skupina, která zpívala různé klasické vánoční koledy jako Štědrý večer nastal, Nesem Vám noviny, Narodil se Kristus Pán, Vánoce, Vánoce přicházejí, Purpura, Chtíc aby spal atd. Chvíli jsme procházely stánky a chvíli jsme poslouchali koledy s ostatními a pak zase procházeli stánky a tak. A ty obchody jak byly krásně vyzdobené! Samý třpyt a lesk zářil z výloh. V tu chvíli jsem si opravdu připadala jako v pohádce. Zase jsem byla princeznou a ten trh byl můj zámek. Měla jsem dlouhé šaty až na zem ze stříbrných vánočních řetězů, náušnice z modrých vánočních kouliček a korunku jsem měla jako hvězdu na vánočním stromku. Celá jsem se třpytila jako víla a kráčela jsem tím trhem jakoby to byl můj palác a všichni kolem se mě ptají „Princezno Vian, chcete sušená jablka nebo raději sušené hrušky? Princezno Vian, tady Vám přináším dar, jsou to vyřezávané figurky! Princezno Vian, zde máte korále z vánočních světýlek….“ A já jsem jen uctivě poděkovala a kráčela jsem dál, dál ke kapele a poslouchala jsem jejich krásný zpěv…Byla jsem jako ve snu a realitu jsem vnímala jen napůl.

„Vian, Vian…no tak…Copak mě neslyšíš?“ zaslechnu náhle matčin káravý hlas, který mě vytrhne ze snění.

„Ehm, co?...“

„Teď tu na tebe už dobu mluvím a ty mě vůbec neposloucháš!“ vyčítala mi matka.

„Jé aha, promiň…“

„Teď jsem se tě ptala jestli chceš koupit horký citrónový čaj… Jsi celá zmrzlá…“

„Čaj by byl fajn, děkuju.“

Tak mi mamka koupila na trhu citrónový čaj a já ho pomalu pila a u toho jsem s mamkou a babičkou dále procházela trhy. Třebas jsme byly na některých místech už víckrát, ale nám to nevadilo. Byla vážně zima a pohyb bylo to jediné, (v mém případě kromě čaje) co nás chránilo před umrznutím. Navíc nás to i bavilo dívat se na různé vánoční zboží. Byly jsme na trhu několik hodin a pak jsme šly pomalu domů zpět. Když jsme šly pomalu domů, tak se začalo stmívat a nám to jen připomínalo to, že brzy budou Vánoce… Jak jsme přišly domů, tak jsem okamžitě šla nahoru do podkrovního pokoje kde jsem spala a šla jsem tam ke kamnům. Miluju teplo, které z nich sálá a vychutnávala jsem každou sekundu přílivu tepelné energie. Po chvíli ke mně přišla babička a sedla si vedle mě.

„Vzala sis s sebou vůbec nějaké hračky z domu?“

„No, vlastně ne…Bylo to všechno tak rychlé…“

Babička se na mě zamyšleně zadívala a pak mi řekla:

„Tady v podkrovním pokoji je proutěný koš a v něm je pár hraček, tak si s nimi můžeš hrát, pokud chceš.

„Ani nemám moc náladu…na hraní… Bojím se co bude a stýská se mi po kamarádech“

Babička se na mě soucitně usmála a pohladila mě po vlasech.

„Vian, nikdo neví, co ho v životě potká, ale pamatuj, že každý konec je začátek něčeho nového. Něco si myslíš, že v životě ztratíš a něco nalezneš, ale to vše je nám dáno jen po dobu života, proto neztrácej ty chvíle, které jsi dostala. Raduj se z toho co máš teď a netrap se nad věcmi, které jsou již minulostí.“

„Ach babi, ty mi stejně rozumíš ze všech nejlíp…“ rozplakala jsem se a objala jsem babičku. Tato chvíle patří navždy k mým nejvzácnějším vzpomínkám…

Babička později odešla dolů, do pokoje a já jsem šla spát. Když jsem se ráno probudila, tak bylo všude ticho. Protahovala jsem se v posteli a opět jsem si vychutnával tu chvíli, když se člověk probudí do nového dne. Najednou jsem slušela takové tichounké chichotání. Co to asi může být? Podivila jsem se… Zamyslela jsem, ale nic mě nenapadalo. Řekla jsem si, že se mi to možná jenom zdálo a šla jsem znovu k oknu podívat se na krajinu. Ale najednou to slyším zase…Takové podivné tichounké chichotání, jako víla nebo nějaký skřítek…Co to jen může být? Ohlédla jsem se za tím hlasem a všimla jsem si proutěného koše. Možná je to ten koš s hračkami o kterém mi říkala babička… Snad nějaká hračka se rozbila, tak je slyšet nějaké chichotání… Přiznám se, že jsem měla docela strach, ale zvědavost byla silnější. Šla jsem tedy přímo k tomu proutěnému koši a chvíli jsem tak před ním stála a bála jsem se pohnout. Co když na mě vyskočí nějaká ošklivá ropucha? Co když je v tom koši strašidlo? V hlavě malého dítěte se pohybují různé myšlenky… Ale pak…uslyšela jsem tím tichounkým hlasem jak někdo volá mé jméno…

„Vian, Vian…“

„Kdo je to? Já, já, já se nebojím…“

Zase to chichotání… Jakoby mi to snad nevěřilo…ale co to je??

„Ale fakt…“ řeknu už dost rozklepaným hlasem.

Ticho…ale já se po chvíli váhání rozhodla to nevzdat a šla jsem ještě blíž a ještě blíž a pak úplně nejblíž, že jsem dosáhla na proutěný koš. V něm byly staré kostky, míč, kuželky, švihadlo, puzzle, píšťalka, dřevěný vláček a panenka. Ale ta vám byla tak překrásná. Měla blankytně modré šaty lemované stříbrnou krajkou a vyšívané malinkými bílými perličkami. Šatičky byly podle barokní módy, zřejmě. Její oči vypadali jako hluboké modré moře a rty měla světle růžové jako plátky růže. Vzala jsem panenku do rukou. Je možné abych si povídala s panenkou? Vždyť věci přece nejsou živé…A nebo ano? Na okamžik jsem tápala mezi fantazií a skutečností. Kde je pravda? Mohou být takové věci skutečné?

„Zapomněla jsi na můj klobouk!“ slyším opět ten slabý hlásek… Cože? Klobouk? To mluvila ta panenka?

„Tak bude to? Nesluší se nositi šaty bez klobouku.“

„Oh jistě… Promiň…“ omlouvám se panence a hledám v koši klobouk, co by se hodil k šatům. Vlastně jakýkoli klobouk… Zvláštní, ale opravdu jsem jeden našla a současně se i hodil k šatům. Byl modrý se stříbrným lemováním a se třpytivým kouskem závoje. Okamžitě ho nasazuju panence na hlavu.

„Oh, děkuji Vian. Jak vypadám?“

„Myslím, že moc krásně.“

„Děkuji, to jsem ráda, že můj oděv nepostrádá vkusu. Však ještě něčeho se mi nedostává.“

„Máš snad hlad?“ podivím se…

„Ale kdeže, my panenky přeci nejíme ani nepijeme. Někde však jsem ztratila svou kabelku a nevím kde.“

„Jasně, pokusím se jí najít. Ovšem ani po dlouhém hledání jsem nic podobného kabelce nenašla.

„Je mi to líto, ale kabelku jsem nenašla.“

„Dobrá, pokusím se s tím nějak vyrovnat.“ řekla panenka.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala jsem se opatrně.

„Mé jméno zní Viktoria Konsuella Domingé, jsem princezna z království Engiomentie.“

„Takové království neznám. To nemůže existovat…“

„Ovšem, že existuje. Však pro většinu smrtelníků je skryté.“

„Jak to myslíš skryté? Jako v podzemí?“

„Ne, myslím tím skryté lidským očím. I kdybys byla přímo v království Engiomentie, tak o tom nevíš.“

„Jak je to možné?“

Princezna Viktoria se znovu rozesměje.

„Nevidíš ho, protože se neumíš správně dívat. Někdo má něco před očima a přece to nevidí. Lidé často hledají štěstí a nevědí, že možná to pravé štěstí je to, co právě prožívají.“

„A myslíš, že tvé království někdy uvidím?“

„To nevím…“

Najednou náš rozhovor přeruší mamka, která mě volá ze zdola.

„Vian, pojď dolů na snídani.“

„No jo, už jdu..“

„Princezno Viktorie, myslíš, že tě můžu vzít dolů na snídani?“

„Jistě, už dlouhá léta jsem tu zavřená. Změna mi jistě prospěje…“

Tak jsem panenku a zároveň svou novou kamarádku vzala s sebou na snídani.“

Seděly jsme tak všechny čtyři u stolu a jedli jsme.

„Tedy, tady jsem byla naposledy před strašně dlouhou dobou. Myslím, že je to tak čtyřicet let, ale přesně nevím.“ řekla princezna Viktorie.

„Jak můžeš vědět jak je to dlouho, vždyť nemáš kalendář!“

„Roky počítám podle zim. Z krabice bylo krásně vidět ven a já se mohla dlouhé dny, týdny  a roky dívat z okna.“

„To musí být docela nuda ne?“

„Ani ne, za oknem se toho tolik děje. Na jaře rozkvetou první jarní kvítky. Tvoje babička chodila sem do podkrovního pokoje každý den větrat a já cítila tu jarní vůni květin a poslouchala jsem zpěv ptáků. V létě je slyšet smích školáků, kteří si užívají prázdniny. Jejich hry a radování mě vždy rozveselily. Na podzim se všechno zabarví. Koruny stromů jsou červené, oranžové a žluté. Sklízí se ovoce a děcka jdou znovu do školy. A v zimě..To mám nejraději. Třpytivý sníh se snáší za okny.a děti venku stavějí sněhuláky a koulují se. A hlavně… tvoje babička všude rozvěsí skořici a vanilku a všechno to tu tak nádherně voní.“

„A to ti nevadí, že se nemůžeš hýbat a že jsi furt v té hrabici?“ vyzvídám…

„Když nastane noc, všude se zhasne a všichni v domě již spí, tak se otevře prána do mého království a já tam vejdu a tam jsem člověkem, který se normálně hýbe a dělá vše jako lidi. Jsem tam princeznou a když je tady noc, tak tam je den a můžu tam být ve svém království. Přes den se tu dívám z okna a pak také dlouho spím a Engiomentie žiju svůj skutečný život.“

„Jak je to ale možné, že jsi panenka?“

„Vian, co to tam drmolíš? Vypadá jakoby mluvila na tu panenku..“ podiví se mamka.

„Ale vždyť my spolu mluvíme mami, copak ji neslyšíš?“ oponuji.

„Jistě, že neslyším. Je to věc, sice uznávám, že je ta panenka moc krásná, ale není živá, Vian. Z toho důvodu nemůže přece mluvit…“ odvětila mamka káravým tónem.

„Vian, ona mě neslyší. Nemá otevřenou mysl jako ty. Je příliš ponořena do materiálního světa, kde vítězí logika a fantazie v něm nemá místo. Ty jsi ještě dítě a nejsi tolik ovlivněná okolním světem, ale tvoje mamka ano. Ty věříš v moc fantazie a ve sny, proto mě můžeš slyšet.“

„To znamená, že jsme blázen?“ zašeptám panence dotaz do ucha.

„Ne, to nejsi. Je mnoho světů, ne jen ten jeden, na který jste zvyklí z každodenního života. Je jen na tobě kolika světům otevřeš své srdce.“

Po snídani umývám nádobí a princezna Viktoria sedí stále na židli a má pořád ten stejný výraz. Je možné, že existuje víc světů? Co když má mamka pravdu a je to jen výplod mé fantazie. Možná je to tím, že se mi stýská po kamarádech a možná je to tím kouzlem Vánoc, že mám pocit, že hračky ožívají… Mamka šla telefonovat do obýváku, s kým to nám neřekla, ale vypadala celkem spokojeně, takže jsem si nedělala žádné starosti.

„Ty slyšíš princeznu Viktorii?“ zeptá se mě opatrně babička.

Já na ni chvíli překvapivě zírám, když utírám zrovna talíř a pak vyhrknu:

„Ty taky babi?“

„Ne, tedy, teď už ne..“ odpoví babička.

„Jak to myslíš?“

„Když jsem byla stará jako ty, tak jsem tuhle panenku dostala od svojí babičky. Prý jí dostala od anděla a já tomu tenkrát věřila…“

„A opravdu tu panenku dostala od anděla?“ vyzvídala jsem.

„To nevím, nikdy jsem to nezjistila a asi už nikdy nezjistím. Když jsem byla malá, tak jsem si s ní povídala a ona mi odpovídala na všechny moje dotazy. Ale když jsem se jí zeptala odkud se vzala tak vždy mlčela. S panenkou jsem si povídala až do svých dvaceti let, ale potom si na mě lidi začali ukazovat a říkali o mě, že jsem blázen. Dokonce mě potom i na rok zavřeli do blázince, ale nikomu jsem to nikdy neřekla, ani tvoje matka to neví. Já jsem si od té doby řekla, že už nesmím s princeznou Viktorií nikdy mluvit. Dala jsem jí tedy na půdu k ostatním hračkám a vsugerovala jsem si, že to byla jen moje fantazie a nikdy jsem již o tom s nikým nemluvila. Ale, snažila jsem se zacházet s princeznou Viktorií vždy opatrně, když jsem uklízela a utírala prach. Někde v koutku duše jsem si moc přála abych nebyla blázen, aby to byla pravda, ale svět a okolí mě přesvědčilo o tom, že něco takového není možné…Tak jsem se pokoušela zapomenout a žít dál bez mojí kamarádky.“ Řekla babička a sklopila oči. V tu chvíli jsem babičku viděla asi jinýma očima. Ne snad, že by byla horší nebo lepší, ale jiná…Najednou už to nebyla ta vševědoucí dokonalá babička, ale lidská bytost, která je stejně jako my všichni ovlivněná svou dobou a okolím.

„A co bylo dál, tedy, myslím, jako jak jsi žila když jsi se vrátila z toho blázince…?“

„No, pracovala jsem na statku, kde jsem se starala o dobytek asi pět let a potom jsem začala pracovat v jedné kanceláři ve městě na úřadě, díky své sestřenici. Tam jsem poznala svého manžela a tvého dědu Viléma. Byla jsem s ním dlouhých třicet let, ale pak umřel.“

„Škoda, že jsem ho nepoznala. Musel to být jistě úžasný muž.“

„Ano to byl. Zemřel tři roky před tím, než ses narodila. Večer ti ukážu nějaké fotky jestli chceš…“

„Jo, to bych byla moc ráda…A ty opravdu neslyšíš, co princezna Viktorie říká?“

„Ne, neslyší nic“ řekne princezna Viktorie.

„Ne, nic neslyším. Asi jsem opravdu tuto představu vytěsnila z paměti…“

„Vian, zeptej se jí, jestli se pamatuje na Engiomentie?“ nabádala mě princezna Viktorie.

Přikývla jsem.

„Babi, princezna Viktorie se tě ptá, jestli pamatuješ na Engiomentii?“

Babička se chvilku zamyslela a povídá…

„Něco mi to říká, ale je to už tak strašně dávno, skoro čtyřicet let.“ Babička si stále snažila vzpomenout na to, co vlastně tak Engiomentie je…

„Princezno Viktorie, ona si to nepamatuje…“ říkala jsem panence.

„Vian, počkej chvíli, ona si časem vzpomene. Musí najít klíč k dávno zavřené minulosti a vstopit do komnat, o nichž si myslí, že je zub času zbořil, ale ono to tak není. Tvoje babička si vzpomene a časem mě i bude moct znovu slyšet, ale chce to čas a důvěřovat síle fantazie. Vše na co pomyslíš, se může proměnit ve skutečnost, když tomu bude dost dlouho věřit. Vše má svůj čas a u každé věci je to jiné.“

„Ale co když si nevzpomene?“

„Vše má svůj čas, vše přijde v pravý čas, buď trpělivá…“ uklidňovala mě princezna Viktorie.

„Vážně mi to silně něco připomíná, ale nemůžu si vzpomenout, co to jen bylo…Myslím, že to bylo něco s princeznou Viktorií, ale co, to nevím.“ snažila se babička.

„Víš co babi, to je fuk, vše má svůj čas…“ opáčila jsem.

„Jak jsi na to přišla?“ podivila se babička.

„To mi poradila ona.“ řeknu a podívám se na panenku.

Večer mi babička ukazuje fotky mého dědy a její velké lásky Viléma. Je na ní vidět radost, když si ty spoustu let staré podobenky prohlíží. Co je vlastně fotka? Pro někoho jen obrázek a pro někoho spoustu vzpomínek. Když vám je nějaká fotka vzácná, tak o to víc ji milujete.

„Podívej, tady je naše svatební fotka. Byli jsme tehdy tak šťastní. A tady je fotka z naší první společné dovolené u řeky. Pamatuju si, že jsem s sebou zabalila strašně moc svetrů a Vilém se mi smál, že je neupotřebíme a…měl pravdu. Na další společné dovolené jsem už nikdy tolik svetrů nebrala…. A tady se nám narodila tvoje teta Hannah a tady Kerli, tvoje mamka…Na této fotce sedíme s tvým dědou na zahradě…“ Babička mi ukazovala ty krásné vzpomínky a já měla na chvíli pocit, jako bych tam byla taky. Fotek bylo opravdu spoustu. Starých, i novějších a já poznávala víc a víc ze života mé milované babičky.

Pak mě něco napadlo.

„Babi, nechceš spát dnes tady se mnou nahoře? Jsou tu přece dvě postele..“

„Dobře, můžeme si pak povídat.“

„Ale možná budu potřebovat ještě jednu…“

„Jak to?“

„Pro princeznu Viktorii přece. Dnešní noc to snad nějak vydrží, ale ty další už ne. Je to přece princezna a měla by mít svou postel a ne být pohozená mezi ostatními hračkami…“

„Počkej, myslím, že tu pro ni mám někde postýlku, kterou jsem jí sama tenkrát vyrobila. Snad za těch čtyřicet let z ní nevyrostla…“ žertovala babička.

„No vlastně jsem změnila účes, tak nevím..“smála se princezna Viktorie.

Pak jsme si ještě dlouho do noci povídaly s babičkou. Princezna Viktorie ne, ta spala…snad si chtěla odpočinout pro svou cestu do svého království, nevím…

Když jsme se ráno probudily, tak babička radostně vykřikla:

„Už si vzpomínám, Engiomentie je království princezny Viktorie!“

„Ano babi, ty sis vzpomněla!“

„Ano, vzpomněla. Vyprávěla mi o svém království…Kéž bych jí mohla slyšet než…“

Najednou jsem se zarazila…

„Než co?“

„Ale nic Vian, zlatíčko, pojď dolů na snídani.“

„Babi, nevadí, když tu chvilku budu sama s princeznou Viktorií?“

„No ovšem, že ne. Tak pak přijď dolů, až budeš mít hlad.“

„Jistě babi, děkuju.“ Usmála jsem se na ni a ona šla pomalu dolů do kuchyně.

„Jsi vzhůru?“ zeptala jsem se panenky.

„Ano, jsem.“ odpověděla.

„Co se děje s babičkou? Ona mi něco nechce říct! Cítím to…“

„Ale Vian, to není tvá věc. Já něco sama tuším, ale musí ti to povědět sama. Nemám právo mluvit o druhých za jejich zády. Sama ti to poví, až bude připravená. Teď na ni nesmíš spěchat, určitě to pro ni není snadné…“

„Mám strach, co když…ne nechci na to ani pomyslet…“

„Neboj se, ať se stane cokoli, tak musíš být silná, Vian.“

„Dobře… Teď půjdeme na snídani dolů, ano?“

Tak jsem šla se svou panenkou dolů, tedy ví, že nebyla tak docela moje, ale já si to ráda myslela. Připadala mi potom taková bližší.

„Jak to, že nejíš Vian? Jez přece…“ pobízela mě mamka. Ale já nemohla. Stále jsem myslela na babičku a jaké to bude jestli se naplní moje obavy, které jsem se bála vyslovit.

„Promiň mami, ale já nemám hlad…“

„Nejsi nemocná, Vian?“ stará se mamka…

„Ne mami, myslím, že to nic není, ale asi si půjdu lehnout a na chvilku půjdu spát…“

„Ale vždyť je ráno…“ nechápala mamka mé jednání. Nic jiného však nenamítala a já šla s princeznou Viktorií nahoru, zpět do podkrovního pokojíku. Uložila jsem kamarádku do její staré dobré postýlky a sama jsem se také zachumlala do peřin. Tak nějak jsem přemýšlela a přemýšlela až jsem opravdu usnula. Byla jsem asi hodně unavená, sice nevím z čeho, ale probudila jsem se až další den ráno.

„Ahoj babi, co je k snídani?“ zeptám se vesele.

„Tady se nám někdo vyspal do růžova… To jsem ráda. K snídani jsou topinky. Běž pomoct mamce s krájením chleba.“

Tak jsem šla do kuchyně. Mamka brečela.

„Co se děje mami?“ vyděsila jsem se.

„Vian, ty ses už probudila? Nic, nic se neděje…“

„Ale vždyť, vždyť jsi teď brečela…“

„Toho si nevšímej, ano?“

Lidé kolem mě byli čím dál podivnější. Začal se mě zmocňovat podivný strach. Netušila jsem proč, ale bála jsem se…“

Po obědě se babička pokoušela mluvit s princeznou Viktorií. Viktorie na ní mluvila, ale babička to asi neslyšela. Musela jsem být tedy tlumočník. Užily jsme si společně hodně legrace a já i babička jsme byli šťastné.

Další den jsem se probudila a radostně jsem běžela dolů do kuchyně na snídaní, jako každý den. V kuchyni byla však jen mamka a pře sebou měla dvě obálky s dopisy. Mamka brečela a brečela a já už v tu chvíli věděla, že se stalo něco moc smutného. Šla jsem pomalu ke stolu k ní a v krku jsem měla knedlík. Bála jsem se zeptat i když jako bych věděla co asi odpoví.

„Co se stalo? Mami, co se stalo?“ zeptám se rozklepaným hlasem.

Ona se na mě podívá se slzami v očích a poprvé v životě mě obejme.

„Babička dnes ráno zemřela….“

„Ne, to není pravda. Řekni, že to není pravda!!! Nééé!!!“

„Ona byla už dlouho nemocná, ale nechtěla to nikomu říkat. Já sama jsem se to dozvěděla teprve včera, že umírá. Večer, když jsi spala, jí odvezli do nemocnice, ale už ji nedokázali pomoct. Její nemoc byla v pokročilém stádiu, že už se nedalo nic dělat. Napsala, než umřela dva dopisy. Jeden pro mě a jeden pro tebe. V tom pro mě je napsaná poslední vůle. Odkazuje nám všechen majetek i tento dům, ale ten pro tebe jsem nečetla, Vian.“

Vzala jsem pomalu dopis a šla jsem s ním nahoru do podkrovního pokoje. Sedla jsem si na postel, kde spala babička a četla jsem.

 

Drahá Vian!

Chci ti říct, že nic z toho, co přišlo jsem neplánovala a ty také za nic z toho, co se stalo nemůžeš. Každý musí zemřít. To je život. Lidé se rodí a umírají. Vždyť to je zákon přírody, tak nebuď smutná holčičko moje. Doufám, že po smrti uvidím Ježíše. V poslední době se k němu hodně modlím. Myslíš, že mě slyší? Já věřím, že ano. Je mi líto, že jsme spolu nemohly být víc času, ale asi to tak mělo být. Neumím si představit lepší vnučku, než kterou jsi mi byla ty! Prosím, nehádej se s maminkou. Jste jedna rodina a držte vždy spolu. Nemusíš s ní ve všem souhlasit, ale držte spolu a opatrujte se. Věřím, že jednou, za moc a moc let, se znovu shledáme, ale na to teď nemysli. Opatruj také princeznu Viktorii. Ona mě mnoho naučila. Hlavně to, že by člověk měl věřit svým snům a že fantazie nemá hranice. Tvá vlastní fantazie dosáhne až tam, kam ty to dovolíš. Fantazie je dar od Boha a to si pamatuj, proto ji nikdy nepoužívej k ničemu špatnému. Nikdy nevíš, co se může stát, proto jdi životem s vírou nadějí a láskou. Nenech se odradit od svých snů jako já. Věř princezně Viktorii, ona toho ví hodně, je tvou dobrou kamarádkou. Nenech si vzít svůj svět děvče, nedovol ostatním pošlapat tvou víru, neboj se dalších dnů, protože v každém dni vyjde slunce.

PS: Možná princeznu Viktorii vážně tenkrát přinesl anděl, kdo ví…

Budu na tebe dávat pozor

Mám tě ráda

Tvoje

Babička

 

Dopis jsem četla několikrát a stále jsem u něho brečela. Od toho dne se ke mně moje mamka chovala opravdu hezky. Nevím, co jí napsala babička do dopisu, ale muselo to být něco zvláštního, protože se hodně změnila. Dům bez babičky byl hodně prázdný, ale byla jsem ráda, že se shledala se svým milovaným manželem a taky…občas jsem mívala pocit jakoby v domě stále byla. Podkrovní pokoj stále voněl vanilkou a skořicí, přestože jsem tam nic nedávaly s mamkou. Prostě byla tam s námi nějakým způsobem a já se cítila v bezpečí.

Naši se už sice nedali dohromady, ale mamka byla časem i trošku klidnější a milejší. Princezna Viktorie mě do svého království nikdy nevzala. Možná ani neexistuje a možná ano. Myslím, že věci existují nebo neexistují podle toho, zda jim věříte nebo ne. Věříme-li, že někoho milujeme nebo nenávidíme, tak se to stane. Věříme-li, že jseme hloupí, pak se hlupáky staneme a pokud věříte, že něco dokážete, tak je to první krok k vítezství. Počátkem všeho je víra v něco a z víry se potom odvíjejí činy. Pro někoho Engiomentie neexistuje, ale pro mě ano, protože v ní věřím. Mozek prý nedokáže rozlišit rozdíl mezi realitou a snem. Proto si v myšlenkách utvořte svou vysněnou realitu a nechť se promění ve správný čas ve skutečnost. Že jsou vaše sny bláznovství? Vaše sny budou takové, takou jim dáte váhu vy sami a ne jak je posuzuje okolí. Sny jsou přece od toho aby se snily, ne? A ve vašich snech jsou jen vaše pravidla a vaše hranice.

 

Komentáře :-)

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kát'a - Píšeš skvěle ! =)

21. 4. 2013 22:12

Četla jsem už mnoho příběhů, a to jak profesionálních, tak amatérských, hlavně na netu a taky kamarádek. Valná většina těch amatérských nastála za nic, a tvůj blog byl po dlouhé době příjemným překvapením ! Kdybys vydala knížku, s tvýmy příběhy, ráda bych si jí koupila ! =) Taky píšu, hlavně do šuplíku, ale ještě jsem v sobě nenašla odvahu své příběhy zveřejnit,až na slohovku o krásách přírody, a k tomu mě ještě učitelka prakticky donutila. Ale abych uz sklapla - Drzim palce a uz se tesim na novou povidku !

Elyon - :)

3. 11. 2012 21:52

Moc pěkné, myšlenka tohoto příběhu mi připomíná knihu Tajemství, znáš ji?

Aliana Leevi - Re: :)

8. 11. 2012 20:01

Díky, znám film a knihu máme doma, ale ještě jsem ji nečetla =)

Marta :-) - Šikulka!

9. 11. 2011 16:24

Opravdu nádherný příběh! :-)

Ivča - :)

7. 11. 2011 20:10

Snad nejhezčí příběh :) fakt moc krásný:)