Jdi na obsah Jdi na menu

Perfektní partie

20. 9. 2011

Perfektní partie
 
   Už jsem vážně unavená z těch všech rozchodů a trápení s klukama. Od svých dvanácti pořád s někým chodím a vlastně jsem ani neměla nikdy čas být sama. Ne, že by mi to někdy vadilo, ale ty rozchody mě vždycky tak zničí a snažím se vtrhat do dalších vztahů abych zapomněla, jenže ty další pak taky skončí, tak jdu do další no atd. Dnes je mi osmnáct let. Ano to je totiž úplně přesný výraz, protože dnes mám osmnácté narozeniny. Hmm hurá…
Ano, mohla jsem na oslavu pozvat všechny svoje bývalé kluky, ale nebydlíme na zámku, tak nevím, jak by se do našeho skromnějšího domu na konci ulice vešli. Pozvala jsem tedy asi deset kámošek. Jenomže ty si přivedly svoje kluky a pár těch kluků si přivedlo nějaký kámoše.  Ach jo, to je fakt strašný, když je někdo tak oblíbenej. Moje narozeninové přání je nebýt populární a místo toho mít jednu trvalou opravdovou lásku, která mi vydrží celý život…
Když jsem tak sfoukávala svíčky na dortu, tak jsem si přála najít tu pravou lásku. Svíčky se mi podařilo sfouknout asi až na pošestý, tak si nejsem úplně jistá jestli se mi to splní. Na oslavě se mi líbilo hodně kluků…možná i nějací zadaní, ale rozhodla jsem se, že nechám kluky na pokoji a budu prostě sama. No tak jako líbit se mi může kde kdo, ale ta pravá láska bude určitě jiná než ty předchozí… Je večer, teda spíše asi 3 hodiny ráno a já nemůžu spát. Oslava se protáhla asi do půl třetí a teď tu všichni někde leží, tedy obvykle na podlaze… Ne snad, že by pohrdali mýma postelema pro hosty, co jsem uchystala, ale alkohol je metla a oni jsou tak nametený, že usli prostě tam kde zrovna byli. Opravdu chci takovej život? Někdo asi jo, ale já o tom začínám pochybovat. Já vím, tak kolem těch čtrnácti, patnácti mi přišlo pomyšlení na párty plnou kluků fakt super, ale teď když jsem nepatrně starší si nějak uvědomuju, že nějak nevidím smysl těhlech akcí. Já vím, asi to bude tím, že tyto akce ani žádný smysl mít nemají, je to jen o tom si tzv. užít život… Mě už to ale fakt nebaví. Jsem teď ve svým pokoji na netu a na svým profilu na jedné nejmenované sociální síti si teď prohlížím fotky z minulých oslav. Všichni včetně mě jsou tam šťastní. Já byla možná čerstvě zamilovaná…Už ani nevím jak se jmenoval, když totiž chodíte s tolika klukama jako já tak se vám všechna jména spojí do jedny velký zamotaniny a nejste schopni jakékoli identifikace. Když tak vzpomínám na kritéria svého výběru kluků dříve…No vlastně jsem ani nebyla moc náročná. Moje jediná podmínka bylo, aby to byl kluka  aby mluvil česky….Teda když nepočítám toho angličana a němce, se kterýma jsem měla jednou úlet, ale to sem nepatří. Tím chci říct, že jsem nebyla moc náročná, spíš vůbec a nikdy jsem neviděla žádné chyby u těch kluků a všem jsem slepě věřila. Teď vím, že to byla chyba. Je to docela paradox, že? Někdo je tak náročný, že třeba celý život nenajde partnera, který by mu vyhovoval a já nebyla vůbec náročná a přesto jsem narazila na samý blbce, který mi nejdříve slibovali hory doly a pak se na mě vykašlali nebo mi dělali ze života peklo. Rozhodla jsem se kartu obrátit. Trošku mě inspiroval jeden film, kterej jsem kdysi viděla, ale už nevim jak se jmenuje. V tom filmu se nějaká ženská nechtěla zamilovat a proto si na papírek napsala vlastnosti ideálního muže. Znáte to s ideály…Vysníte si ideální protějšek, jak by měl vypadat a jak by se měl chovat a tak a pak se stejně zamilujete do někoho úplně jiného, protože zjistíte, že váš ideál neexistuje, poněvadž nároky na něj kladené jsou tak neskromné, že by musel být zázrak kdyby někdo takový existoval. A já udělám přesně tohle: Napíšu si na kousek papíru, jak by měl vypadal ideální kluka a prostě se do nikoho jiného nezamiluju!
Takže ideální kluk:
Vzhled:
Tmavé vlasy, zelené oči, opálený, svalnatý, krásný úsměv, dokonalé držení těla.
Povaha:
Milý, pozorný, chápavý, chytrý, hodný, umělecky založený, veselý.
Jak se seznámíme:
On mě osloví první v kavárně a sedneme si spolu na kafe.
Takže, to by jsme měli. Prostě jen to takového kluka se zamiluju a do žádného jiného ne! Spokojená a rozhodnutá jsem šla spokojeně spát… Zdál se mi sen, že jsem potkala přesně toho kluka jakého jsem si vysnila a jaký nemohl existovat. Samozřejmě mě také oslovil v kavárně.
Snům nebo nějakým věštěním jsem nikdy nevěřila a to, co jsem si napsala nemělo být kouzlo nebo něco, ale prostě jen pokus vytvořit si ochranný štít proti dalším zklamáním. Jak už víte, tak fakt nejsem nějaká čarodějnice, abych zkoušela vykládat, co ten můj sen znamená. Jestli je to nějaké znamení, že ho potkám, nebo že nepotkám…Fakt mě to ani moc nezajímá, je to jen sen. Studovala jsem pár let psychologii, takže vím, že pokud na něco hodně myslíte, tak se vám o tom potom může zdát. Na tom není nic zvláštního.
Další dny a týdny jsem musela snášet netolerantní poznámky od svých zadaných přátel. Nemohli pochopit proč jsem sama a jak to můžu celý měsíc vydržet bez kluka. Popravdě řečeno jsem tomu prvních pár dnů také nemohla uvěřit, hlavně proto, jak už víte, že jsem pořád byla něčí holka. Stále jsem poznávala nové kluky a stále mě někdo někam zval. Teď jak nemám kluka si připadám malinko odstrčená. Sice, kdybych chtěla, tak bych ho mít mohla, ale moje štěstí na tom nezávisí, jak si myslí všichni okolo mě a vlastně jsem si to do ne dávna myslela taky. Ale já v poslední době opravdu hodně přemýšlím a taky mám spoustu času na svoje koníčky. Tady vlastně žádné koníčky pro nezadané asi nemám. Všechno jsem vždy dělala se svými kluky. Plavání, jízda na kole, sledování filmů, nakupování, lyžování,  telefonování…Když o tom teď tak přemýšlím, tak vlastně, co mi brání dělat tyto činnosti sama. Tedy kromě toho telefonování, že? =)
Schválně upozorňuju sama, protože všechny moje kámošky mají kluky a já nestojím o to dělat někomu křena. Sice je fakt, že by šlo v mém životě o zcela zajímavý poznávací proces toho jak se takový člověk cítí, ale tak nějak na to nemám náladu. A hlavně si mě něco došlo… Všimli jste si někdy, že pokud jste příliš často s jinými lidmi, tak se chováte určitým způsobem, podle toho jak chcete aby vás ti druzí vnímali, pokud chcete aby vás měli rádi, tak se snažíte být přátelští, milí a chovat se co nejlépe. Pokud někoho nenávidíte, tak se nesnažíte udělat na něj dobrý dojem a v horším případě se spíš snažíte, dát to tak zvaně tomu člověku sežrat. Prostě u někoho vám záleží, co si o vás myslí a u někoho vám to je jedno. Avšak to vše je když jste v kontaktu s lidmi. Nejlépe však svou povahu poznáte, když jste sami se sebou, když si myslíte, že vás nikdo nevidí nebo neslyší. To potom nemáte důvod se snažit nebo se přetvařovat. Přesně to jsem měla v plánu i já. Chci poznat sama sebe. Jaká vlastně jsem? Kdo jsem? Nebyla jsem si jistá svou identitou, svou povahou a chtěla jsem být nějaký čas sama abych to mohla zjistit.
Zapsala jsem se na kurz plavání a tance. Plavání mělo být vždy v pondělí a čtvrtek a tanec v pátek. Úterý a středu jsem měla volné dny po škole, tak jsem dál hledala jak naplnit časovou mezeru. Projíždím si tak inzeráty, když tu si najednou všimnu pěkného kluka! Jejda, on je tááááák nádhernej. Vypadá jako nějaký slavný herec nebo model. Ne! Nesmím se znovu zamilovat. Vždyť mám mít teď pauzu od vztahů… Znažila jsem se číst inzeráty s opravdovým zaujetím. Ale náhle se mě pak super-krasavec zeptal:
„Prosím tě, nevíš tady ve městě o nějakém volném bytu. Já tu hledám už dlouho a stále jsem nic vhodného nenašel.“
Ale no tak holka…Copak jsi nikdy nemluvila s klukem? S nááádherným klukem, kterému se rýsuje vypracované tělo pod upnutým tričkem a s perfektním úsměvem…Pokouším se peskovat sama sebe a snažím se sklidnit svou náhlou hormonální nerovnováhu způsobenou lehkým okouzlením od týpka, kterého vlastně ani neznám. Prostě, řekni, že ne a rychle ukonči konverzaci aby ses třeba ještě ty trubko nezamilovala (pokud se tak už nestalo).
„Éééé…totiž ehm ne…“ Ano to bylo velice působivé a vůbec si o mě teď nebude myslet, že jsem utekla z blázince…
Chvíli se na mě zadívá, pak se zamyšleně podívá znovu do inzerátů a prohlásí.
„V dnešní době je opravdu těžké najít nějaký slušný pronájem za lidské ceny.“
Co na to říct… Mám snad začít mluvit o hospodářské krizi v našem státě nebo o inflaci? Ano to jsou velice dobré seznamovací metody… Určitě se do mě potom zamiluje, když odpapouškuju nějakou tragickou zprávu o stavu naší státní pokladny, co jsem si přečetla někde na internetu. Zase! Zase myslím, že se do mě zamiluje a něco spolu budeme mít?? Proč mám takový stupidní vir v mozku, který mi kdykoli potkám kluka, který se mi říká vsugerovává…Miluje tě, budete spolu, miluje tě, budete spolu…Ano, po asi 3 minutách našeho rozhovoru, ze kterého jsem já pouze něco nesrozumitelného zablekotala je naprosto jasné, že budeme spolu a že se vezmeme…Ne, to byl pokus o ironii, nikoli mé plány na zbytek života. Tak jsem se rozhodla v zájmu zachování mé touhy po dočasném osamělém životě nějak ukončit rozhovor. Ale v tom okamžiku mě zarazily dvě věci. 1. kde beru tu jistotu, že pokud jsem vlastně nic neřekla, tak on by stál o nějaký další rozhovor se mnou… Takže se ten rozhovor asi ukončil sám. Ale na druhou stranu a to myslím 2. řekla jsem, že chci být na nějakou dobu sama, ale neřekla jsem na jak dlouho, takže třeba je měsíc dost dlouhá doba na to abych si odpočala od vztahů a poznala sama sebe… (Mimochodem, za ten měsíc poznávání sama sebe jsem došla k závěru, že rozhovory já se mnou jsou dost nudné…) V souvislosti s těmito dvěma body mě napadá další bod a zároveň otázka…3. kdo říká, že čeká zrovna na mě. Takový kluk stoprocentně nebude sám… No i když já jsem taky sama… Né, to znělo asi moc namyšleně =D.
Když se na to ale zkusím podívat z druhé strany, tak on tu chudák jen hledá byt a já už pomalu vybírám svatební závoj…  Ale třeba to je jen záminka, aby se se mnou mohl seznámit…A třeba taky ne… Prostě v tu chvíli zapojím všechny (zbylé) logicky myslící mozkové buňky a pokusím se dívat se na danou věc čistě realisticky a neuvažovat o možném nepodloženém významu jeho slov a gest…
„No to máš pravdu, v dnešní době se shání opravdu těžko.“ Podotknu jakoby důležitě, ale v duchu se dětinsky raduju, že jsem dokázala před takovým pěkným klukem dokončit celou větu a já borka ještě vlastně souvětí!
Ten kluk se na mě podívá s nezastíraným překvapením, jakoby nevěřil tomu, že umím česky. Po pár vteřinové odmlce se na mě usměje a dopřeje mi ten požitek slyšet znovu jeho hlas:
„Ty jsi tady z města?“
„Jo, jsem. Bydlím tu od svých deseti let a ty?“ nespokojím se s pouhou odpovědí, ale rovnou přejdu na odpověď zakončenou otázkou abych měla jistotu, že bude konverzace pokračovat.“
„No já tu vlastně hledám ubytování, protože nastupuju od půlky října sem na vysokou. A ty tu studuješ taky?“ Používá koukám stejnou metodu pro konverzaci…Vždy odpověď zakonči otázkou! Toť mé heslo pro rozhovor s pěknými kluky…Teda vlastně i s kámoškama, když se chci dozvědět nějaké novinky ohledně ostatních kámošek (lidově řečeno drby).
„Já sem chodím na Gympl… Do třeťáku teď od září.“ Chlubím se, i když v porovnání s vysokou…
„Tak to ti je 17?“ nenápadně vyzvídá.
„Ne, je mi 18, měla jsem 1. září narozeniny…Tak jsem šla vlastně o rok později.
„Nekecej! Já jsem se narodil 1. října a taky jsem šel o rok později…“ konstatuje nadšeně nad tím, že máme něco společného.
„Tak to je fakt senzační!“ vyjeknu tak nějak automaticky.
Potom se společně chvíli smějeme.
„Počkej, jsem to ale nezdvořák, ani jsem se ti nepředstavil. Jsem Radek.“ Podává mi ruku s úsměvem.
„Těší mě já jsem Tamara, ale všichni mi říkají Tami.“
„Poslyš, nechceš jít někam na kafe?“ zeptá se.
„No jasně, ráda.“ Odpovím a v zápětí se to vyčítám. Proč jen jsem musela kývnout, vždyť už mám dost těch vztahů… Ale co když je on ten pravý?  Ne nebudu o tom uvažovat!! Nesmím…To, že o tom nebudu uvažovat jsem si vsugerovávala celou cestu domů, potom další den ve škole a pak večer v pokoji, když jsem zírala do telefonu na jeho číslo. Následující školní den jsem byla na sebe tak pyšná, že jsem o něm ani minutu NEUVAŽOVALA. Po celou dobu, kdy jsem si nekreslila po sešitě srdíčka a nepsala do nich naše iniciály jsem tak nějak nevnímala realitu. Na štěstí pro mě jsme ten den měli supl a moc jsme se neučili…takže jsem mohla dál neuvažovat o Radkovi. Asi mám nějaké nadpřirozené schopnosti, říkala jsem si, když můj mobil začal asi po 3 hodinách soustavného hypnotizování zvonit. Teda ne že bych zapírala, že jsem během té soustavnosti stihla sníst balíček sušenek a shlédnout film, ale i tak…
„Ahoj Tami, nechceš jít teď na kafe? Jsem ve městě…“
Klid holka…Prostě tě jen zve na kafe…Nic na tom není…S bratrem taky piju kafe…Ale Radek můj bratr není!!! (Ještěže tak) Vždyť jsem chodila se spousty klumama, ale ještě nikdy s klukem, co vypadá jako vystřižený z módního katalogu. Takže nádech, výdech, nádech, výdech, nádech…
„Jo, jasně…“ výdech…
„Tak to je super! Napadla mě taková ta malá kavárna U bílé labutě… Jsem tu autem, mám tě někde vyzvednout?“
„Ne, to je v pohodě, to dojdu…Tak za hodinku jsem tam…“
„OK, budu se těšit!“
Kdyby jen tušil, že ta kavárna je od našeho domu asi 5 minut cesty… Ale, když už se s ním sejít, tak ať mi to sluší a to chvilku zabere. Normálně by mi to trvalo ještě déle, ale je mi trapné nechat ho čekat 2-3 hodiny, tak se pokusím se jen tak v rychlosti upravit.
Tak jsme se sešli v té kavárně…Zjistila jsem o Radkovi jak je úžasný, že nastupuje na práva a chce si v budoucnu založit právnickou firmu. Taky prý rád cestuje a sportuje, ale kvůli jeho zálibám nemá moc čas na vztahy. Já se mu prý zdám sympatická a rád by mě více poznal… Wow! To mě fakt dostalo… Radek se zdál být perfektní, bezchybný, dokonalý a já jsem si připadal jako ve snu. Potom jsem si dlouho povídali a během toho rozhovoru jsme se ještě hodně poznali a když jsme se loučili, tak jsme si slíbili další schůzku….Pak další a další a najednou byl listopad a my spolu chodili a plánovali jsme společný Silvestr na chatě a oba jsme se moc těšili.
Byly Vánoce a já se nemohla dočkat 29. prosince až společně s Radkem odjedeme na chatu do hor. Zpívaly se koledy, všude vonělo cukroví a televizní vánoční pořady běžely naplno. Normálně si tyhle chvíle užívám, ale teď jsem se dívala z okna do tmavé noci a pozorovala jsem vločky sněhu jak se snášejí jedna za druhou do zasněžené krajiny. Jsou tak křehké a malé. Každá sama je ztracená, protože při dotyku roztaje, však spolu jsou silné a tvoří něco krásného a velkolepého.
Konečně nastal den odjezdu já budu sama na horské chatě s Radkem!Teda je pravda, že jen jeden den, protože 30. prosince, přijedou nějací jeho a moji kámoši, takže nás tam pak bude asi 10, ale i tak. Chci aby ta noc byla výjimečná! Podle fotek které jsem viděla se je opravdu na co těšit. Je to nově rekonstruovaná chata se saunou a krbem. Pokoje jsou útulné a teplé. Na chatě je celkem 5 pokojů po čtyřech postelích a taky společenská místnost s kulečníkem, mini barem, televizí, videem, počítačem a samozřejmě spoustu pohodlných křesel a nějaké lenošky. Radek tam jezdí už pátým rokem a vždy je velmi spokojený. Ukazoval mi spoustu fotek, ze všech těch akcí, které tam pořádali a taky mi hodně vyprávěl. Je to vlastně chata jeho strýce, ale on ji vždy ráda půjčí na zimní dovolenou.
Když jsme přijeli autem před chatu, tak byla snad ještě hezčí než na těch fotkách. Dokonalá romantika! A vevnitř… Dokonalá pohádka… Tak tady bych klidně bydlela, prohlásila jsem a Radek jen souhlasně přikývl. Také se mi líbí umístění chaty. Není na úplné samotě, ale blízko je obchod s potravinami, hasičská zbrojnice, hospoda, základní škola a pošta. Je to sice na vesnici, ale je tu tak krásně a nepřipadám si tu ztracená i když jsem zvyklá od narození bydlet ve velkoměstě. Sice jsme se přistěhovali do našeho města, když mi bylo deset, ale předtím jsme také bydleli ve velkoměstě, takže jsem zvyklá na ruch města a akční život. Ne, že bych odsuzovala vesnice, ale na vesnici jsme vždycky jezdili jen za babičkou a dědou na samotu a to byla má představa vesnice… Tohle je ale mnohem lepší!
Radek mě zavedl do našeho pokoje, kde budeme sami dva celý den až do rána!(Ne snad, že by mi to vadilo…)
Celý den jsme si senzačně užili a já byla šíleně zamilovaná. Radek byl perfektní, lepšího kluka jsem si snad ani nemohla přát. Byli milý, chytrý zábavný…Prostě bezchybný… Oživlý plakát! Užívali jsem si svojí přítomnosti a také horské chaty. Den utekl neuvěřitelně rychle a nás napadlo, že by jsme mohli zajít do místní hospůdky. Bylo tam hodně lidí. Všichni popíjeli a dělali děsný rambajs. Dívala jsem se na různé lidi, kteří tam byli a vzpomněla jsem si na svoje bujaré narozeninové oslavy. Radek po chvíli řekl, že ho z toho hluku začíná bolet hlava.
„Mě se ale ještě nechce miláčku. Zůstaneme tu aspoň chvíli.“
„No dobře, Tami…“ řekl a bylo vidět, že se musí přemáhat.
„Víš co Ráďo, já přinesu pití a ty tu zatím zůstaň.“
„Tak dobře, přines mi minerálku, díky.“
Šla jsem k baru a nemohla jsem si nevšimnout kluka, který seděl za barem a něco sepisoval. Nechtěla jsem se na něho dívat, ale nemohla jsem si pomoct…Co to asi píše?
„Co si dáte, slečno?“ vytrhl mě barman z mého zvědavého zkoumání.
„Ehm, dvě minerálky.“
„Já myslel, že dívka jako vy bude pít něco ostřejšího, slyším vedle sebe neznámý hlas.“
Otočím se za hlasem a moje domněnka, že to bude ten pisálek byla pravdivá.
„No, já na něco ostrého teď nemám moc chuť…“ poznamenám neochotně. Když se na něho podívám, tak ne že by byl ošklivý, ale ani hezký…Takový průměrný kluk, možná tak 18-19 let. Nijak zvlášť mě nezaujal, ale trošku mě zajímá, co tam sepisuje. Mám však slušné vychování a nebudu se ho vyptávat.
„No vidíte, to já bych se nejraději dnes spil do němoty…“ odvětí.
„Co se stalo, že máte takovou náladu?“
„Ále…nechala mě holka se kterou jsem byl rok.“
„Jo aha…no tak to vám nezávidím…Ale já už musím jít.“ Vzala jsem minerálky a šla jsem k Radkovi. Zvláštní bylo, že najednou jsme si s Radkem neměli co říct. Jednak ho bolela hlava a jednak jsem musela myslet na toho podivného kluka… Nevím ani proč…Vždyť nebyl nijak zajímavý a mám přece tady perfektního kluka…Fakt nevím…
Najednou do hospody vběhl nějaký starý muž byl vyděšený a křičel:
„Rychle mi pomozte, moje vnučka spadla do řeky a neumí plavat! Pomozte jí někdo!“
Chvíli jsem na toho muže zírala než mi došlo, co se děje.
„Radku, bež tam a pomoz jí!“ nabádala jsem ho.
„Ne, já nemůžu. Byl bych nemocný…Copak nevíš jaká je venku zima? Určitě půjde někdo jiný…Někdo schopnější…a pořád mě bolí hlava.“
„Ale vždyť ty sportuješ a …“ nechápala jsem.
„Ale já sportuju rekreačně. Na takové situace nejsem připravený!“
„To asi nikdo…“ poznamenám tiše a je mi smutno, protože najednou vidím Radka jako někoho úplně jiného. Všichni, ale běží ven a po chvíli nese ten divný týpek od baru tu dívku dovnitř a zabaluje ji do deky a posazuje ji na kamna aby se zahřála. Barman jí nese teplý čaj a ostatní pozorují jak se dívenka vzpamatovává a snaží se jí jakkoli pomoci.
Nedá mi to a jdu taky mezi lidi, abych se přesvědčila, že je dívka v pořádku. Naštěstí je již mimo nebezpečí. Její dědeček vděčně děkuje jejímu zachránci, který je sice taky mokrý a promrzlý, ale očividně mu to nedělá takový problém jako mému příteli. Barman přináší i jemu teplý čaj a vše se zdá být v pořádku….
Kolem půlnoci jsme s Radkem zpět na chatu. Mezi námi je po té příhodě taková napjatá atmosféra a já už se těším až přijedou další lidi. Najednou mi ani nevadí, že spolu nebudeme jen sami dva. Říká se, že v nouzi poznáš přítele a já toho svého tedy poznala. Už ho nevidím jako dokonalého… Naše společná komunikace se skládá z mlčení a zírání na televizi…Jediné slovo jsem na sebe nepromluvili až do 2 ráno, kdy mi Radek řekl, že jde spát a odešel do pokoje. Já jsem se ještě chvíli dívala na televizi a přemýšlela jsem o nás dvou. Jestliže nepomohl někomu v nouzi, tak jak můžu vědět, že by se nevykašlal i na mě, kdyby se mi něco stalo? Mám to nechat být nebo se s ním mám rozejít? Ale zase je to takový divný důvod k rozchodu…Co jen mám dělat. Ale zase by to bylo celkem trapné se s ním rozejít, když mě nechává bydlet těch pár dní na chatě svého strejdy a veze mě autem… Pokud bych s ním, ale zůstávala jen kvůli tomu, tak by to taky nebylo fér…. Šla jsem spát se spoustou myšlenek v hlavě. Spala jsem ve stejném pokoji s Radkem, ale moje postel byla na druhém konci pokoje… Dlouho do noci jsem nemohla spát, Asi je blbost to tolik řešit, ale jak na to mám zapomenout. Pokud jsi s člověkem v kině, v kavárně, doma a tak, kde vlastně nic nehrozí, tak ho nepoznáš. Pokud, ale někoho zažiješ v neočekávaných krizových situacích, tak ho poznáš. Já vím, asi si říkáte, ten můj by to udělal, ale to já si myslela taky, do té doby, než se to stalo doopravdy.
Další den přijeli naši přátelé a atmosféra se malinko rozčeřila. Zase byla legrace a ani jeden z nás dvou to nějak nechtěl rozebírat. Zapomenout však nešlo…
Odpoledne jsem šla do obchodu pro nějaké potraviny a tak jsem potkala toho statečného zachránce.
„Dobrý den, chtěla jsem vám říct, že to bylo od vás moc hezké jak jsem pomohl té holčičce…“ Ani nevím proč si vykáme…asi síla zvyku…
„Nevykej mi, já jsem Petr a to co jsem udělal to nic nebylo…“
Jo aha, já jsem Tami….Ty jsi hasič nebo něco?“
„Ne, já jsem spisovatel, píšu o různých lidských osudech…“
„Skutečně? To je bezvadné a můžu si něco přečíst?“
„No jasně, tady mám svou knihu, klidně si jí nech.“
„Cože? Ale to nejde…“
„Ne, vážně, měla být pro mou holku jako dárek, ale ona mě nechala…Tak snad ti nevadí ten nápis „Pro mou nejdražší, s láskou, Petr.“
Musela jsem se pousmát…Přišlo mi to náhle tak komické…
„Myslím, že to přežiju…“ řekla jsem a najednou jsem se zarazila… „Počkej, ty máš zelené oči?“
„Jo, mám, ale naučil jsem se s tím žít. Proč se ptáš?“
„Ne to nic…Vlastně jsem si uvědomila, že pokud má holka mít perfektního kluka, tak nemusí splňovat všechny její požadavky na dokonalost…Stačí ty důležité…“
„Cože? Jak to myslíš? To mě jako balíš nebo co?“
Začala jsem se smát.
„Nevím, hele aby bylo jasno jsem tu s klukem, ale náš vztah už nějak nefunguje…Nechci tvrdit, že ten náš by fungoval, ale prostě mě to jen tak napadlo…“
On na mě chvíli zíral jako opařenej.
„Teeeda, většina holek by to takhle na férovku neřekla a toho si cením… Ale nevím, jestli jsem na vztah připravejnej. Ten rozhod mě dost sebral.“
„To chápu a já jsem ještě oficiálně zadaná, takže jsem pěkná potvora, ale kdyby sis to rozmyslel a já už neměla kluka, tak by jsme to mohli spolu zkusit, co říkáš?“
„Já jsem pro, ale ani nevím kde bydlíš…“
„Asi 10 km odsud…“ odpovím.
„To není zlý!“ usměje se na mě
„To fakt ne!“opáčím.
Ještě jsme si stihli vyměnit kontakty a pak jsme se rozloučili. Když jsem přišla na chatu, tak jsem viděla Radka, jak se líbá s jednou kámošku. Nehodlala jsem mu dělat scény a ani jsem mu neměla právo cokoli vyčítat. Jen jsem se v klidu domluvili na rozchodu a na tom, že mě pak hodí domů.
Nastal Silvestr a šli jsme ho oslavit do místní hospůdky. Bylo nás asi deset přátel a atmosféra byla super. Kašlala jsem na to, že už jsem nechodila s Radkem. Stejně si myslím, že jsem ho ani ve skutečnosti nemilovala. Viděla jsem ho jen jako moc dokonalého a neviděla jsem jeho chyby a po sundání růžových brýlí se mi pěkně protočily bulvy… To ale s Petrem to bylo něco jiného, není to láska na první pohled, nejsem do něho blázen, vím, že není dokonalej, ale přesto jsem hrozně chtěla aby přišel a mohla jsem se s ním políbit na Nový rok.
Petr kolem desáté hodiny skutečně přišel do hospody, ale k mojí smůle nebyl sám. Šel s nějakou holkou. To snad né, že já mám ale smůlu. On se určitě dal dohromady se svou bývalkou! Já se na to vykašlu. Ach jo… Řekla jsem, že jdu na WC a místo toho jsem šla ven před hospodu na ten mráz a byla jsem smutná. Měla jsem depresi, že už budu navždy sama. Proč mám na kluky takovou smůlu?
Najednou mi někdo zaklepal na rameno.
„Co tu děláš tak sama Tami?“
Otočím se a vidím Petra jak se na mě usmívá.
„Mám smůlu na kluky, to mě štve…“
„Já myslel, že mám smůlu na holky, taky mě to štvalo než…“
„Já vím, než jsi se dal dohromady s bývalkou…“ řeknu znuděně.
„Co?“
„Myslím tu holku jak jsi s ní přišel… Nedělej blbého…“
„No mám ji rád…To nepopírám…“
„Já to věděla...“ zesmutním ještě víc.
„Ale to už tak mezi sourozenci bývá. Je to moje sestra.“
„Co? Děláš si ze mě srandu?“ vyhrknu nadšeně.
„Jo, dělám si srandu, je to můj bratr…“ podotkne a začneme se smát.
„A co ten tvůj princ?“ zeptá se nedůvěřivě.
„Ten se proměnil v žábu, protože mě na pohádky neužije. Už nechci dokonalého kluka, ale obyčejného fajn kluka…třeba spisovatele…“
„Vážně, tak to abych o nás napsal román?“
„A jak se bude jmenovat?“
„Dám mu jméno: Zavři oči a já tě políbím“
„Tak to se těším až si přečtu první stranu.“ dodám a začínám číst.
 
PS1: S Petrem jsme spolu už asi 3 roky a stále nám to klape. Je fakt skvělej a bezvadně si rozumíme. Vím, není to pohádka, ale jen obyčejná láska a tím je to pro nás dva neobyčejné.
 
PS2: Nečekejte na váš ideál, protože se vám může stát, že až ho potkáte, tak možná zjistíte, že až tak úplný ideál to není. Nikdo není dokonalý, ale právě o tom je láska, milovat druhého i přes jeho nedostatky.
 
 

 

Komentáře :-)

Přidat komentář

Přehled komentářů

Marta :-) - jen tak dál!! :-)

20. 9. 2011 19:26

Woooow!!! Marťo, jen tak dál!! :-)