Jdi na obsah Jdi na menu

Sonáta pro Sněhurku

29. 2. 2012

 Sonáta pro Sněhurku

 

Kámoši mi říkají Sněhurka. Mám totiž tmavé černé dlouhé rovné vlasy, zářivě modré oči a bledou až skoro průsvitnou pleť. Ti, co mě znají dlouho mi tak říkají, ale ostatní mi říkají jen Eriko a to se mi moc nelíbí, protože je to takové obyčejné jméno…

Jela jsem na návštěvu ke kamarádce do nedalekého města. Je to asi 20 km. Kámoška se jmenuje Adéla a má o rok staršího, vysokého, tmavovlasého bratra Jonáše. Nejprve mi nepřišel nějak zvlášť zajímavý. Bavili jsme se spolu my tři a já se seznamovala postupně s Jonášem. S Adélou chodím do třídy na zdrávku a je to asi moje nejlepší kámoška ve třídě.

Jonáše jsem poznala až první den příjezdu. Byly to jarní prázdniny a my dvě s Áďou jsme si to plánovaly už od Vánoc. Měl to být pohodový čas bez starostí a stresů se školou, ale to jsem si jen myslela…

Jonáš nevypadal jako klasický lamač dívčích srdcí, alespoň ne na začátku… Byl tichý, ale kdykoli něco pronesl, tak to bylo zajímavé a promyšlené. Nemluvil zbytečně nebo hloupě a jeho hlas byl milý a veselý. Ten první den jsem se tak nějak jen seznamovala s okolím a tak, ale druhý den jsem se šla s Áďou a Jonášem projít. Bylo to fajn a užili jsme si spoustu srandy: Jonáš byl vážně vtipný. Často jsem se smála až jsem se za břicho popadala. Ačkoli to, co říkal by od někoho jiného možná neznělo tak vtipně, ale způsob jakým to říkal a ty gesta, co u všeho dělal vypadaly v jeho podání vážně komicky. Adéla se také smála, ale ne tolik jako já. Zřejmě je na komické projevy svého bratra zvyklá.

Už druhý den jsem Adéle začala jejího bratra šíleně závidět. Vím, není to moc loajální někomu něco závidět, ale já si prostě nemohla pomoct. Jonáš byl tak zajímavý a já měla strach ze dne odjezdu, protože Jonáše už neuvidím tak často, a kdoví jestli vůbec…

Společné obědy s jejich rodinou se proměnily v dietní proceduru. On totiž dělal pro obědě xichty a nebo měl takové vtipné hlášky, že jsem se pořád jenom smála a nemohla jsem ani jíst. Rodiče mu sice dávali pohlavky za nevhodné chování před návštěvou, ale on si z toho nic nedělal.

Už po třech dnech v jeho přítomnosti jsme v noci nemohla spát. Byla jsem ráda, že to není můj bratr, neboť jsem se do něho asi zamilovala. Nemohla jsem to však nikomu říct. Vždyť Adéla je jeho sestra a nikdo jiný tam už nebyl. Na jednu stranu jsem se chtěla někomu svěřit, ale na druhou nechci být terčem posměchu Jonáše nebo Adély… Sice si myslím, že by se mi ona asi nesmála, ale stejnak jsem to nemohla riskovat. A vyznat Jonášovi své city? Ani omylem. Na to jsem až moc velikém srab. Nikdy bych to nemohla udělat, když netuším, co on ke mně cítí. Fakt dlouhou dobu jsem nemohla usnout, tak jsem se šla projít v pyžamu ven na zahradu. Bylo kolem půlnoci a měsíc krásně svítil. Sedla jsem si na houpačku a přemýšlela jsem o Jonášovi. Musím na něho zapomenout. Takový kluk by jistě o mě nestál. A stejnak…známe se jen pár dní…pravděpodobně mě to brzy přejde… Co asi teď Jonáš dělá? No pravděpodobně bude spát…nebo ne? Možná taky nemůže usnout jako já… No a nebo jsem mu úplně ukradená… Ach jo… Náhle jsem za sebou uslyšela něčí kroky. Kdo jen to může být? Trhla jsem sebou a rychle jsem se otočila. Ve tmě nejprve nebylo moc vidět, ale pak jsem už poznala kdo se ke mně blíží… Byla to Adéla – škoda…

„Co tu děláš Sněhurko? Čekáš na prince až tě probudí?“ zeptala se .

„Možná…“ odvětila jsem.

Bylo ticho, ale ne takové to trapné ticho, ale takové to krásné ticho. Měla jsem pocit, že Adéla cosi tuší, jen to nechce vyslovit nahlas. Ovšem na základech pouhého podezření jsem nemohla stavět. Nocí se linula vůně svěžího jarního vzduchu. Jaro toho roku bylo obzvlášť teplé a proto nám jen v pyžamu nebyla velká zima.

Adéla prolomila několika minutové mlčení.

„Nechceš se vrátit do hradu, Sněhurko?“

Tak přece ví, že se mi líbí její bratr. Nahlas to však jasně nikdy nevysloví. Takové narážky jsou víc než jasné. Šly jsme teda do jejího pokoje a usnuly jsme. 

Další den ráno u snídaně bylo vše zcela normální, ale já byla podezřela zamrklá.

„Je ti dobře Eriko?“ Ptala se mě Ádina maminka.

Já se na ni utrápeně podívala, potom jsem proti své vůli instinktivně pohlédla na Jonáše a pak zase na ni a jen jsem tiše poznamenala:

„Jo, vše je fajn, díky….“

Ona se na mě nedůvěřivě podívala, ale dál to nekomentovala. Asi proto, že netušila o mé hloupé zamilovanosti do Jonáše, který seděl přímo naproti mně. Byli jsme od sebe jeden metr! Jeden stupidní metr a já bych se na něho nejraději vrhla a dala mu pusu, ale nemohla jsem. Jednak by to nebylo slušné při rodinném obědě a taky bych ho tím asi šíleně vyděsila a už by se se mnou nikdy nebavil. Adéla věděla, ač to přímo nevyslovila, co se se mnou děla a proto seriózně mlčela, čímž mi celkem pomohla.

Po snídani jsem se šla sama ven projít. Chtěla jsem Jonáše vyhnat z hlavy a opakovala jsem si stále dokola, že se mi ani trochu nelíbí a hledala jsem negativní stránky jeho osobnosti. Strávili jsme spolu 3 dny prakticky 24 hodin denně a já jsme v tom až po uši. Procházela jsem se tak 2 hodiny stále jsem si vsugerovávala cokoli, co by mi pomohlo se od něho odpoutat. Po dvou hodinách jsem byla pevně přesvědčená o mé apatii směrem k jeho osobě. Byla jsem si tak jistá se, že se mi už ani trošku nelíbí a že mě pohled na něho zanechá zcela klidnou a vůbec mě to nerozhodí. Tak jsem si tak sebevědomě vykračovala směrem k domku Adély a s úsměvem na rtech jsem si představovala jak si ho ani nevšimnu a vůbec mu to nebude slušet a jak se mi nebude ani trošku líbit atd.. Jen co jsem došla k bráně, tak jsem si nemohla nevšimnout, že tam Jonáš s nějakými kluky hrajou vedle baráku fotbal…Bez triček!!!! Chvíli jsem stála u plotu s otevřenou pusou abych se kochala pohledem na nádherně vypracované obložení na domě. Hmm to dřevo vypadalo na domě vážně skvěle… No dobře, přiznám se bez mučení, že obložení domu mě až tolik nezaujalo, i když to je skutečně hezký dům, ale Jonáš má tělo atleta a já si připadala jako Alenka v říši divů. Nevšimli si mě. Byli až moc zabraní do hry. OK, to se mi hodí. Kéž bych teď měla šátek abych si zavázala oči a neviděla Jonáše. Jenže šátky většinou po kapsách nenosím, tak jsem instinktivně musela stále pohledem sklouzávat na Jonáše. Ach ne! On se směje a plácá si s klukama..Asi dali gól.. Proč ten blbej gól nedali až když už ho neuvidím… Jonáše a jeho okouzlující úsměv. To mi moc neusnadňuje v tom na něj zapomenout. No nic jdu pomalu domů a pokouším se zmobilizovat všechny své síly a vzpomenout si na něco fakt hnusného abych na něj nemyslela. Třeba ta hnusná celerová polévka, co dělají u nás ve škole. Nebo ta přejetá kočka u silnice. Ble, to je dost hnusný… Nebo ta odporná kolínská našeho fyzikáte… Super, zabírá to a na Jonáše už nemyslím. Snad teď nebudu muset myslet na tu přejetou kočku u silnice celý zbytek týdne…

Najednou mi někdo zaťuká na rameno. Otočím se a Jonáš se na mě rubí svým zářivě vyběleným a dokonalým úsměvem.

„Ségra jela s našima do města, nechceš si s námi zahrát fotbal? Kámoš musí odjet, takže nám chybí jeden hráč.“

„Ehm…“ Sakra vykoktej ze sebe něco!!!Nadávám si v duchu. „Ehm, no fotbal nepatří k mým silným stránkám.“

Jonáš se zasměje. Zase!

„To vůbec neřeš. Já taky nejsem žádnej Beckham…“

No o tom bych se hádala, pomyslela jsem si…

„Tak jo, když se na mě nebude nikdy zlobit, když prohraje.“

„Pojď ty kecko jedna.“

Tak jsem teda šla. Ne snad že by mi to kdovíjak šlo, ale nikdo nic neříkal a celkem v pohodě jsme si zahráli.

Po hře když všichni odcházeli mě Jonáš přátelsky objal jedou rukou kolem ramen a pronesl:

„No vidíš Sněhurko. Byla to fajn hra viď.“ Řekl vesele a já si přála aby ta chvíle nikdy neskončila. Ale skončila, což se dalo předpokládat, asi za minutu.

„Jejda, už musím letět, teď jsem měl být už u kámoše!“ vykřikl Jonáš a běžel pryč.

Jak mi tohle může dělat? Takhle na něho nikdy nezapomenu. Ani ty nejhnusnější věci, co znám mě neodradily od toho, abych na něho myslela. Šla jsem se tedy dívat na televizi a čekala jsem až přijede Adéla s mamkou a taťkou z nákupu. Přijeli kolem poledne a já jsem byla ráda, že nebudu doma sama. Když to vlastně nebyl ani můj dům. Zvláštní pocit.

„Kde je bratr?“ zeptala se mě Adéla hned jak přijeli.

„Nevím, hrála jsem s jeho kámoši fotbal a pak řekl, že už musí jít, protože měl být už u nějakého kámoše…“

„No to snad není možný.“ Zasmála se rozzářeně Áďa.

„Co?“ vyděsím se.

„Ale nic…“ odvětí nezaujatě.

„Co!?“¨

„Neřeš to…“

„To je ta nejhorší odpověď, co mi můžeš říct! Uvědomuješ si to? Okamžitě mi odpověz!!!“

„Už jsem ti odpověděla a nevyšiluj.“

„Fajn…“řeknu uraženě.

Tak moje nejlepší kámoška mi nechce něco důležitého říct.. No bezva. Nestalo se něco? Najednou mě to trklo. Jonáš má určitě holku a říkal, že musí za kámošem, jen proto aby to nevyznělo blbě. To je teda pech. Kvůli čemu jinýmu by tak rychle zdrhnul. Fajn, teď si můžu z deníčku vyškrtnout „a pak mě Jonáš krásně objal…“ Né, kecám, nemám deníček. Jenomže z deníčku bych si to mohla smazat snadno. Vytrhla bych si stránku nebo to začmárala tlustou černou fixou… Jak to mám ale vymazat ze svých vzpomínek. Vím, že to nebylo žádné znamení. Vždyť on je takový přátelský a když má dobrou náladu tak někoho třeba poplácá po zádech nebo obejme, ale stejnak mi to nedá přemýšlet a trápit se. Taková blbost. On na to už jistě zapomněl a já se tím budu užírat ještě dlouho.

U večeře byl zamlklý Jonáš. To bylo celkem dost divné a zarážející.

„Snad tu nevypukla choroba mlčení.“ vtipkoval jejich taťka.

Jenomže na otázku se mu nedostalo, žádné odpovědi. Tomu se ještě více podivil, ale nic na to neříkal. Tak u večeře bylo ticho a tohle ticho bylo trapné. Na chvíli jsem zvedla hlavu od talíře s krupicovou kaší a viděla jsem nenápadné pohledy Adély a Jonáše. Dívali se na sebe a jakoby spolu mluvili beze slov. Vidím to jen já nebo si toho všimli i jejich rodiče? Možná jsem blázen a něco si jen namlouvám. Už jsem se na ně raději nedívala, šíleně mě to znervózňovalo.

Po večeři jsem seděla na schodech a čekala jsem až se uvolní koupelna ve které byla Adéla. Přemýšlela jsem, co asi mohl znamenat ten sourozenecký tajný rozhovor. Po chvíli přemýšlení si ke mně přisedl Jonáš.

„Fronta, co? To bude na dlouho. Ségra je v koupelně vždycky aspoň hodinu.“

„To máme štěstí teda…“ řeknu ironicky.

„Tak můžeme ten čas nějak využít, ne?“ zeptal se mě spiklenecky.

Co?? No ne, já žasnu, co se to s ním děje?

„Jak to myslíš?“ Sice mě napadá pouze jeden způsob jak toho využít, ale dělám nechápavou, protože člověk nikdy neví, že.

„Třeba mi řekni něco o sobě.“

Aha, tak jsem měla poněkud pokrokovější myšlení, ale neva. Stejnak ty moje představy jsou dosti praštěné a nereálné.

„Ok. Něco o mě.. říkají mi Sněhurka… Sice mi to občas připadá dost infantilní…“

„Myslím, že je to dobrá přezdívka,“ přeruší mě. „A jak si k ní přišla?“ směje se a prohrabuje se mýma vlasama.

„Nějakej vtipnej..“ řeknu a směju se.

Chvíli se na mě dívá a usmívá se a pak pronese.

„Sluší ti to, když se směješ.“

Samozřejmě mě tím uvede do rozpaků. Teda kdyby mi to řekl kdokoli jiný, tak jen poděkuju a dále se tím nezabývám, ale Jonáš je prostě formát a když vám něco takového řekne muž vašich snů, tak se vám logicky musí prolomit kolena. Ještě, že jsem seděla…

„Ty se červenáš… Promiň, nechtěl jsem tě uvést do rozpaků…“ omlouvá se mi Jonáš.

Ááááá!!! Proč teď?

„Ne, já jen… já jsem červená pořád.“

„Ne, to nejsi. Většinou jsi bledá.“

„Ehmmm.. To je to teplo tady na chodbě…“

„Vážně? Mě je docela zima..“

Podívám se na něj na oko naštvaně.

„Hele, víš, že mi to vůbec neulehčuješ?“

„Proč myslíš, že ti to chci ulehčovat?“

„Aha, takže ty se tím bavíš?“

„Jo, je to celkem zábava.“

Já jsem taková blbá. On si tady se mnou hraje jako kočka s myší a já mu to ještě žeru.

„Chápu, je to k popukání. Promiň, že jsem se zapomněla smát tomu jak jsem hloupá.“

Řekla jsem a naštvaně odešla do pokoje. Lehla jsem si na postel. Přijde za mnou? Omluví se mi? Ne, Jonáš nepřišel ani nezaťukal. Přemýšlela jsem o tom, že jsem se asi zachovala hloupě. Neměla jsem se urážet. Vyšla jsem z pokoje, ale nikdo už na schodech neseděl. Proč všechno zkazím? Možná by jsme se mohli bavit dál, ale zase nechci aby si o mě myslel, že sem hloupá myš, se kterou si může hrát. Hm bezva, teď si o mě myslí, že jsem jen urážlivá princeznička. Co jsem teda měla dělat?

Ve čtvrtek ráno navrhla Adéla, že bychom se šli s Jonášem společně projít k řece. Zase my tři jako na začátku prázdnin. Možná na to moje chování zapomněl jako na to pofotbalové objetí. Měli jsme sraz ráno před domem v 8 ráno. V 7.55 přiběhla Adéla a omlouvala se, že musí jet nutně pryč.

Co? Jako já sama jít k řece s Jonášem? Vždyť jsou to asi 3 km… Dělala jsem jakože nic, ale v srdci jsem měla smíšené pocity. Možná to tak nemyslel a možná jo. Líbím se mu? Proč by mi jen tak prohraboval moje dlouhé černé vlasy? Jen proto, že si se mnou hraje? Vždyť vážně nevím jestli má nějakou holku nebo jestli je nezadaný. Ptát se ho na to nebudu a ani Adély jsem se neptala. Vždyť by mi to mohlo být jedno ne?

„Proč jsi včera utekla?“ zeptal se s nechápavým výrazem ve tváři.

Proč? Jak může být někdo tak nechápavý? Asi jen kluk…

Podívala jsem se mu do očí, zda položenou otázku myslel vážně a zdálo se, že ano.

To mu mám jako vysvětlovat, že mě zcela očaroval a nechci aby si se mnou hrál, protože mé city k němu nejsou povrchní?

„To je fuk…“ odpovím.

„Aha, jasně…“ řekl znuděně.

No to snad! Jak může být takový ignorant? On vážně není tak dokonalý jak jsem myslela. Tedy možná je. Je to jen tou jazykovou bariérou mezi dvěma pohlavími. Jistě, kluci jsou drsňáci, co nedávají najevo své city. A mají vůbec nějaké city? To ho to vůbec nezajímá? Copak mu nedošlo jak jsem se cítila? Ne, kluci neumí číst myšlenky. Ale co se svou sestrou? To najednou uměl? Tady je něco moc divného. Jediné vysvětlení je, že neumí, protože nechce. Jistěže, sestru má rád, ale mě? Známe se jen pár dní a i když jsme ty dny spolu skoro pořád, tak stejnak jsem ta cizí holka… Já už nevím, co si mám myslet. Podívala jsem se na něho, ale on si mě vůbec nevšímal. Byl zaujatý svým mobilem. Ve výru svých depresivních myšlenek jsem začala tiše plakat. Proč mě jen musel tak okouzlit a teď si mě nevšímá. Tvář jsem si schovala pod svými hustými vlasy, takže mi nebylo vidět do tváře. Najednou s někým Jonáš začal volat:

„Ahoj, jak se máš? … Hm ty taky…. Jo v pohodě….Jo tak posílám pusu a těším se až přijedeš. Ahoj.“ Položil sluchátko a mlčel.

Samozřejmě, přeci mi nebude vypravovat detailní info o své přítelkyni. Po tomto telefonátu jsem si už nedělala žádné naděje.

Cestou jsem se snažila si osušit slzy. Nechci aby si Jonáš něčeho všiml. Tedy i když vezmu-li v potaz, že je to kluk a ti jsou velmi nevšímaví, tak se ani snažit nemusím. Když jsme došli k řece, tak se na mě Jonáš usmál a řekl.

„Tohle je kouzelná řeka.“

„No jistě, to ti tak určitě věřím…“ odpověděla jsem skepticky.

„Ne, vážně. Hoď do řeky kamínek a přej si něco.“

Podívala jsem se na něho jakoby byl blázen. Takovým věcem o kouzelné řece přece nemůže věřit nikdo normální…

„No, Sněhurko, vezmi oblázek a přej si něco. Neříkej mi, že nemáš žádné přání. Každý člověk si něco přeje.“

Vzala jsem kamínek ze země a podívala jsem se na Jonáše. Vypadal tak krásně a já jsem náhle ještě víc zesmutněla.

„Na, vezmi si ten oblázek  ty, protože moje přání je příliš troufalé na to aby se mohlo splnit.“ řekla jsem a dal jsem mu ten malý kamínek do dlaně.

On si mě chvíli tázavě prohlížel jakoby chtěl umět číst moje myšlenky. Promiň Jonáši, ty moje myšlenky nikdy nezjistíš. Nikdy se nedozvíš jak moc jsem do tebe zamilovaná.

„Já ve splněná přání věřím.“ řekl, hodil kamínek a řeka ho pohltila.

„Jak můžeš věřit, že ti nějaký kamínek splní přání? To je hloupost.“ namítala jsem.

„Kamínek má tu moc, protože tomu věříš.“

„Tak to k tomu ten šutr ani nepotřebuješ. Můžeš si jen tak říct přeji si… a ono se to stane…“

„Nevím, možná je řeka kouzelná a možná ne, ale já miluju pohádky. A když věřím v kouzlo řeky, tak si trošku připadám jako v pohádce, Sněhurko…“

A moji přezdívku uvedl za tím, že miluje pohádky protože…..? Kdo mi odpoví? Protože jestli jsem to pochopila správně, tak je to teda pěkný sukničkář.

„Já jsem z pohádek vyrostla, Jonáši.“

„Nikdo není dost starý na pohádky.“

„To je fuk, tahle diskuze mě už nebaví.“ Odsekla jsem, protože vím, že by to pokračovalo dál a rozhodně nemíním něco mít se zadaným klukem.

Zpět jsem jen mlčky šli domů. Musím na něj zapomenout i když je to dost těžké.  V jeho přítomnosti je mi nádherně a mám pocit že létám, ale vždy se objeví stožár v podobě jeho přítelkyně a já narazím a bolestivě. Během cesty se na něho občas dívám. Vypadá fantasticky. I když mlčí, tak mám pocit, že je úžasně inteligentní a omdlévám při představě, že by mě chtěl vzít do náručí a zašeptat mi něžná slůvka. Každý rys jeho obličeje je souměrný a jeho tělo je umělecké dílo. Najednou mi začíná docházet význam vějíře v historii. Když se na mě jen podívá tak potřebuju alespoň pět větráků jak je mi horko. A že on se na mě během cesty párkrát podívá… Předstírám nezájem a doufám, že se na mě nebude dívat moc často, protože netuším jak dlouhu budu schopná ten nezájem předstírat. Pokud na mě jen promluví slovo, tak asi dlouho ne. Konečně jsme došli k jejich domu. Uf.. Teď na něj nebudu muset pořád myslet, ale už teď 5 metrů pře domem mi začíná chybět za každou vteřinu kdy budu bez něj.

„Sněhurko…“ řekne.

„Co je?“ zeptám se.

„Já vážně věřím na splněná přání a ty bys měla taky.“

„Proč?“

„Protože se sen můžou stát skutečností.“

Dívala jsem se na něho tázavým pohledem a nevěděla co mám říct.

„Promiň, už musím jít, teď jsem měl být už u kámoše….“

„Ehm, jasně..“ odpovím smutně. 

Jonáš odejde pryč a já tam stojím před domem jako solný sloup. Po chvíli přijde Adéla.

„Co tu tak stojíš?“ směje se.

„Teď jsme přišli s Jonášem od řeky a on musel za kámošem…“

„No to snad….“ Řekne užasle.

„Co je zase?“

„Ale nic…“

„Tohle mi už nedělej. Co se tu děje? Měla bych něco vědět?“

„Nevím, jestli bych ti to měla říkat já. Myslím, že bude lepší, když ti to řekne někdo jiný…“

„Adélo! Ty seš hrozná. Copak nevíš jak jsem zvědavá?“

„Promiň Sněhurko, jsem zavázaná slibem mlčenlivosti.“

„A komu jsi ten slib dala? Snad ne Jonášovi…“

„Ne.“

Aha, tak teď už to vůbec nechápu. Komu dala ten slib??

„Řekni mi to prosím…“

„Nemůžu…“

„Ach jo. Tady se něco děje a já jsem úplně mimo!“

„To se někdy stává.“

„Poslyš, já vím, že má Jonáš holku, takže si žádné naděje nedávám! Tak nevím, co řešíš!“

„Ty tu furt něco řešíš…“ smála se mi Adéla.

„Nech toho…“

„Takže tobě se můj bratr vážně líbí?“

„Děláš jakobys to nevěděla…“

„No, něco jsem tušila, ale jistotu mám až teď.“

„Hm bezva. Hlavně mu nic neříkej. Nechci těch posledních pár dní u vás chodit s papírovým pytlem na hlavě.“

„Neboj, nebudeš tu chodit s papírovým pytlem na hlavě, to ti slibuju.“

„Díky…“

„Máme totiž jen igelitový pytlíky.“

Už jsem jí na to chtěla něco říct, ale šel kolem Jonáš. Všichni tři jsme mlčeli. Jen významné pohledy nás doprovázely. Jonáš zašel dovnitř a já mohla dokončit myšlenku, i když značně rozhozená Jonášovým kouzlem.

„Vážně nic neříkej, NIKOMU!“

„No jistě hned teď poběžím na místní rozhlas a řeknu aby tam vyhlásili – Pozor hlášení, Sněhurka je šíleně zamilovaná do Jonáše..“

„Ty jseš taky komediantka, viď…“ směju se.

Po obědě jdu ven abych si sedla před dům na houpačku. Tohle je vážně úlet. Jsem s Jonášem pod jednou střechou už skoro týden. Potkávám ho někde každou chvíli a přesto na něho musím zapomenout. Jak tak přemýšlím, tak uslyším tichounkou melodii. Zní to jako nějaký klasická melodie od Mozarta nebo někoho podobného. Kdo to hraje? Jdu do domu a tam potkám Adélinu mamku.

„Co je to za melodii?“ zeptám se jí.

„Ále, to hraje Jonáš. Konečně taky dělá něco do školy, chodí na konzervatoř… Můžeš tam za ním jít a připomenout mu, že má jít umýt nádobí?“ požádala mě.

Mám jít do Jonášova pokoje? A úplně sama? Za celý pobyt v tohle domě jsem tam nebyla ani jednou. Jen mi při příjezdu Áďa ukazovala dveře jeho pokoje.

Tak teď tam jdu. Ta krásná melodie se stále blíží. Jdu pomalu a nejistě. Najednou mi schody a chodba připadají nezvykle dlouhé. Chci za ním jít ale jsem šíleně nervózní. No jistě, alespoň, že vím co říct. Velmi romantickou větu – Mamka ti vzkazuje, že máš umýt nádobí… Čím blíž jsem byla tím více jsem z toho šílela. Jonáš! To je ten samý Jonáš, který je tak vtipný, má dokonalé tělo a proklatě sexy hlas. Ten stejný Jonáš, který umí nádherné hrát na piáno. Stála jsem před jeho dveřmi a srdce mi tlouklo jako splašené. Nebyla jsem schopná se pohnout, jen jsem blaženě poslouchala tu přenádhernou dojemnou melodii. Mezi mnou a Jonášem teď stály jen jedny dveře, jedny hloupé dřevěné dveře. Bylo by tak lehké je jen otevřít, tak nevím, proč je to pro mě tak těžké. Musím je otevřít. Přece to nedělám kvůli sobě, ale kvůli nádobí. A nádobí je snad důležitější než mé pochybné zcela absurdní city! Vždyť má přece holku… Co si myslíš Sněhurko… Prober se!

Jemně zaklepu na dveře jeho pokoje. Melodie utichne a Jonáš nejistě řekne:

„Dále.“

Ostýchavě otevřu dveře a podívám se na Jonáše. Jakmile ho vidím, tak najednou všechno zapomenu.

„Sněhurko, co tu děláš?“ řekne nadšeně.

Ehmm, to je dobrá otázka…

„No, posílá mě tvoje mamka, že …“ odmlčím se. Před chvílí jsem to věděla! Jak to, že jsem najednou jak vygumovaná.

Jonáš bystře zareaguje.

„Mám vyluxovat, umýt auto, nábobí…?“ zvyklý zřejmě pravidelným vykonáváním domácích povinností. Na okamžik mě napadne hříšná myšlenka, že by to byl dobrý manžel. Pak mi ještě pár minut trvá než tu myšlenku vyženu z hlavy…

Jonáš se na mě tázavě dívá a já si uvědomuji, že by nebylo od věci odpovědět.

„Myslím, že máš umýt to nádobí.“

„OK.“ Usměje se na mě svým sladkým úsměvem a já už skoro ani nevím jak se jmenuju. Najednou před jejich barákem zatroubí auto. Jonáš vykoukne z okna svého pokoje.

„To je ona! Už je tady!“ vykřikne radostně a běží dolů.

Ach ne. Jeho holka přijela a já tu ten budu muset koukat na to jak je s ní šťastný. Možná by bylo lepší kdybych z toho okna tady vyskočila. Procházím se po jeho pokoji a prohlížím si piáno. Je vážně luxusní… Pokoj má do modrožluta. Na stole má vystavené fotky z dětství a se svou rodinou. Byl tak roztomilý jako malý klučina. Jsou tu i fotky z fotbalových utkání a trofeje. Ale kde má nějakou fotku své holky? No, možná je jen nemá vystavené nebo spolu nejsou tak dlouho. To je fuk… Celý pokoj je vcelku velký a prostorný. Mám sto chutí mu tam sebrat nějakou jeho fotku, ale neudělám to. Za prvé nekradu a za druhé by to zjistil a za třetí bych v sobě živila zbytečné naděje.

Jdu do pokoje k Adéle, kde mě ubytovala a jen tak se dívám z okna a pak si jdu lehnout. Asi po hodině přijde nahoru Adéla.

„Kde jsi byla? Pojď dolů. Babička tě chce poznat:“

„Babička?“ podivím se

„Jo, babička.“

„Já myslela, že přijela Jonášova holka.“

„Ale prosím tě. On s nikým nechodí.“

„Ale vždyť jsem ti venku říkala, že má tvůj bratr holku, tak ať mu nic neříkáš a tys to nevyvrátila!“

„A ani jsem to nepotvrdila…“

To je vlastně pravda. Tak ten telefonát… Já myslela, že to byla jeho holka. To by mě nenapadlo, že má takový hezký vztah s babičkou.

Šla jsem tedy s Adélou dolů do obýváku.

„Babi, to je Erika, jak jsem ti o ní vyprávěla.“

„Těší mě, Eriko.“ Podávala mi její babička ruku.

„Ehm, mě taky.“ Odpověděla jsem nejistě.

„Ale my jí říkáme Sněhurka.“ podotknul Jonáš.

Podívala jsem se na něho a usmála jsem se. On se na mě taky usmál.

„Tomu se nedivím. Erika skutečně vypadá jako Sněhurka.“ dodala jejich babička.

Tak jsem tam s celou rodinou seděla až do večera a povídali jsme si o všem možném.

Kolem osmé večer jejich babička odjížděla a celá rodina se s ní venku loučila. Všichni postupně šli dovnitř jen já s Jonášem jsme zůstali venku sami. Ani moc se mi dovnitř nechtělo. Dívali jsme se na sebe s Jonášem za svitu zahradního světla, které Jonáš rozsvítil.

„Máš moc milou babičku Jonáši.“

„Díky, hodně pro mě znamená. Pomáhala mi v těžkých chvílích v životě.“

„Těžkých chvílích?“

Jonáš se chvíli odmlčel a pak řekl…

„Když mi bylo 12, tak mi zemřel nejlepší kamarád na následky autonehody. Dlouho jsem se s tím nemohl vyrovnat a babička mi hodně pomáhala.  Teď už je to sedm let, ale stále na něho vzpomínám… To on mi řekl o té kouzelné řece. Házeli jsem tam spolu jako malí kluci kamínky a přáli jsem si spoustu přání. Ale jedno jsem si zapomněl přát,… aby tu byl se mnou do dneška. Nikomu jsem o té řece neřekl. Sice k té řece chodí hodně lidí, ale to tajemství, že je kouzelná vím jsem já a můj kámoš z dětství. A teď to víš i ty Sněhurko…“

Nevěděla jsem co mám na to říct…

„To je mi moc líto. Musí ti moc chybět viď.“

„Dříve to bylo horší, ale člověk si zvykne… Občas za ním chodím..“

„Co?“

„Nedaleko našeho domu je místo kde se ta autonehoda stala a tam je pomníček. Chodím tam, když mám strach nebo jsem zamilovaný. Adéla se mi směje, že tam chodím někdy až moc často..“

Pokoušela jsem si dát dvě a dvě dohromady a nějak jsem docházela k zvláštnímu závěru.

„Já se asi pletu, ale …“

„Co?“ zajímá se.

„Když jsi říkal, že už musíš jít, že na tebe čeká kámoš…“

„Jo, to byl Petr…“

„A když jsi to říkal jak jsi mě objal po fotbalu, tak to jsi měl strach nebo jsi byl zamilovaný?“

„Kdy?“

„Ty si to asi nepamatuješ.. No to je fuk..“

„Jo, ty myslíš… aha… No…“ koktá a dívá se do země. „Myslím, že trochu obojí.

„Jak jako obojí?“

„Líbíš se mi, ale mám strach, že je to jen jednostranné.“

„A co ti na to Petr řekl?“

„Že se tě mám zeptat…“

„Tak se mě zeptej.“

„A na co?“

„To bys měl vědět ty, ne?“

„Jistě…“

Ticho. Proč je ticho?

Po chvíli…

„Složil jsem ti sonátu, chceš si ji poslechnout?“

„To je ta otázka?“

„Jaká by to měla být jiná?“ usmívá se šibalsky.

„Já bych věděla…“

„Tak to řekni:“

„Ne, to musí říct kluk holce první…“

On se usmál  a řekl…

„Zavři oči a otevři je až řeknu.“

„Ale…“ chci něco namítnout.

„Pšššt…“ zakryjeme jemně dlaní pusu. „Zavři oči a teď nic neříkej.

Zavřela jsem tedy oči a usmívala jsem se. On mě vzal do náručí a nesl. Bylo poznat, že jdeme do domu a pak po schodech nahoru. Otevřely se dveře a Jonáš mě jemně položil do křesla.

„Jonáši! Tys mě odnesl až do svého pokoje…“

„Ano, chci ti teď zahrát sonátu, kterou jsem ti složil…“

„Ale to snad…“

„Jestli nechceš, tak tě tu nedržím. Nechci ti něco vnucovat…“

„Ne, ty mi to nevnucuješ a ráda si to poslechnu, ale jsem jen celkem vyšokovaná…“

„Dobře, tak poslouchej. Pojmenoval jsem to Sonáta pro Sněhurku.“

Poslouchala jsem a bylo to tak nádherné a dojemné až jsem z toho skoro brečela.

Když Jonáš dohrál, tak se na mě podíval s tázavým pohledem.

„Jonáši, já nemám slov. Nic tak krásného jsem nikdy neslyšela…“

„Zase nepřeháněj.“

„Nepřeháním ani trošku…“

Chvíli jsme se na sebe dívali a pak se ke mně Jonáš přiblížil a políbil mě.

V tu chvíli vešla do pokoje Adéla a suše poznamenala:

„Já věděla že to takhle skončí…“

 

 

Komentáře :-)

Přidat komentář

Přehled komentářů

Barča - Šíří se rychle

28. 3. 2013 11:53

Buďte zdrávi. Letos koluje po internetu unikátní finta, jak snadno vydělat peníze - vhodná pro lidi, co jsou doma :-) Vydělávám si takto bez práce už nějaký čas a je to perfektní :) Nad poměry si díky tomu sice nežiju, ale dokud můžu, tak jsem vděčná za každé přilepšení! Přečtěte si to taky na www.Cervena-Cerna.cz