Jdi na obsah Jdi na menu

Vánoční besídka

 Vánoční besídka

 

Chodím do dramatického kroužku v našem městě už asi 5 let a za tu dobu jsem se stihla se všemi celkem dobře poznat. Tedy aby jste rozuměli…

Je mi 16 let a jmenuji se Marisa. Není na mě nic moc zvláštního, snad jen, že jsem praštěná umělkyně, která bloudí bezútěšně světem hledajíc svého prince na bílém koni. Jsem v podstatě, no ale vlastně i na povrchu strašně nesmělá a neprůbojná. Ale když jsem na prknech, které znamenají svět, tak ze mě hned opadnou veškeré obavy a jsem veselá a odvážná. Ne nejsem schizofrenik, jen prostě na pódiu jsem někým jiným.. Ne tou obyčejnou nudnou Marisou, kterou jsem každý den ve škole. Chodím na gympl a každý se mi diví, že zvládám dramatický kroužek i tak náročnou školu. Ano, je náročná a já se taky učím každý den 4 hodiny, ale divadlo je mi vším. Je to moje životní láska. Když jsem v nějaké roli, tak se do ní většinou tak vcítím, že přestanu vnímat prostor a čas. Náš učitel kroužku, pak Donnert, říká, že se někdy do své role tak vžiju, že přestanu myslet a vnímat a zdá se jako by ta divadelní hra byla napsána o mě… Celkem vtipné přirovnání a snad i pravdivé, když se na tom shodují všichni okolo.. Jenomže já si nemůžu pomoct. Tak to se týká mojí kariéry.. Tedy doufám mojí počínající kariéry v mém životě.. Ale jistě vás zajímá i můj soukromý život. Nějaké důvěrnější informace.. Dobrá.. Krevní skupina B, znamení rak, velikost bot číslo 38 a barva vlasů světle hnědá… Já vím, že tohle vás nezajímá a vlastně chcete vědět něco jiného. Chcete vědět to, na co se mě pořád ptají rodiče doma a babička a děda.. Jako bych zrovna slyšela hlas v mé hlavě, který patří babičce…

„Tak Mariso, už máš nějakého chlapce?“

„Ne babi..“odpovím nedůtklivě.

„Snad nejsi.. jak je to ošklivé slovo, co dnes mladí používají…“

„Obluda z močálu?“

„Ne.. Na holky..“

„Ježkovy voči, babi..! Co si to o mě myslíš?? To určitě ne!“

„Tak proč mi nepřivedeš někdy ukázat nějakého chlapce?“

„Protože o mě žádný nestojí.. Protože pro všechny jsem jen fajn kámoška, ale nevypadám jako Daisy od nás ze třídy, která má na každém prstu deset kluků…“

„Ale no tak.. Co vy to s tou krásou dneska máte.. Vždyť nejsi ošklivá..“

„Babi, to ty musíš říkat, jsem tvoje vnučka..“

„Viděla jsi mě jak jsem vypadala ve tvém věku? Vypadala jsem skoro stejně a jak za mnou chlapci pálili..“

„No jo, jenomže teď je jiná doba.. Dnes nestačí ke kráse jen to, že máš vyčištěné nehty a nažehlenou sukni..“

„Ba ne holčičko.. Bude to ještě v něčem jiném…“

„A v čem jako?“

„Ale co já stará bába ti budu radit. Na to musíš přijít sama…“

Hm, jak to asi myslela, …říkám si když odcházím od babičky.

 

Biologie, Chemie, Matematika, Dějepis… Učím se pořád a mám z toho hlavu plnou nějakého podivného guláše… Škola mě nebaví, ale musím tam chodit a učit se, učit se, učit.. brrr…

Je půlnoc a já právě zavřela sešit z Češtiny a podívám se ven z okna, které je v mém pokoji hned u psacího stolku. Páni, nebe je plné hvězd a mě najednou došlo, že nikdy nebudu na ty hvězdy hledět s žádným klukem… Do očí mi vyhrkly slzy. Proč nemůžu být hezká jako Daisy? Takovou ošklivou husu žádný kluk nemůže mít rád… Tolik bych si přála najít svého prince, který by miloval jen mě a ne mě stále přehlížet. No, ale vlastně.. To je nemožné… Nikdo nemůže milovat holku jako já.. Jsem tak nudná a nemožná… Nesnáším se… Proč je ten život tak těžký? Proč mají všichni kolem mě nějakou lásku a já jsem jako páté kolo u vozu? Role vosku svíčky mi jde opravdu dobře… Ale ne, nesmím na to myslet.. Utřu si slzy a i když brečím dál tak otevřu sešit matematiky a snažím se učit… Jenomže přes slzy už skoro nevidím. Potom nějak usnu a ani nevím jak.

Druhý den ve škole je jako vždy obyčejný a nudný. Tedy pro mě, pro některé šťastnější je školní den jedna velká párty..

„Erik mě pozval na ten ples, ale pozval mě i Vincent a Paul…Sakra, všichni tři jsou úžasní a já nevím pro koho se rozhodnout…“ Stěžovala si na oko Daisy ve třídě svojí kámoše Viktorii.

„Mno to já půjdu se svým klukem Peterem…“

Obě se pak chichotají. Nezdá se, že by se snažily svůj rozhovor hvězd nějak utajit..

Jenomže nejde jen o ně. Všechny holky ve třídě mají kluka nebo se alespoň nějakému klukovi líbí a rozhodují se, jestli jim dají šanci. Jen já jsem ta poslední.. Vlastně někdy si připadám že být poslední je jen můj vytyčený cíl…Jsem daleko za čárou posledních… Moje kámoška Wendy  se mě zeptala jakoby nevěděla jak na tom sem..

„S kým jdeš na ten Vánoční ples?“ zeptala se mě Wendy s nevinným a vysoce nevědoucím výrazem ve tváři.

„Heh… Totiž já na ples nepůjdu. Budu se asi učit na tu velkou písemku z dějepisu jak budeme psát po novém roce. Já na takové akce moc nejsem…“

„Ale jdi ty.. Vždyť jsi herečka. Prý jsi úžasná. A herečky přece chodí na plesy nebo ne? Kolem tebe se pořád motá tolik kluků.. Určitě si nemůžeš ani vybrat..“ smála se.

Ano.. Nevědoucí oči… Wendy myslí, že když divadlo je můj život a jde mi to, tak, že bych snad mohla mít nějaké nápadníky. Můžu jí říct, že mě všichni vidí jen jako kámošku?

„Nejsem krásná jako Daisy, takže o žádných nápadnících nemůže být ani řeč..“

„Mariso! Ale vždyť jsi hezká.. a vůbec o krásu v lásce až tolik nejde..“

„Vážně? Tak proč mě nikdo nemá rád. Proč se do mě žádný kluk nikdy nemůže zamilovat…“

„Ale vždyť to nevíš.. Třeba se někomu líbíš..“

„Wendy.. Já to vím! Vím, co vidím a vím, co prožívám každý den. Vím, že jsem stále sama a vždy ta navíc. Divadlo je jiný svět. Když hraju ten příběh, tak se proměním v motýla a můžu být kým chci, kým jsem kdy chtěla být. Ve světě se najednou zboří hranice, obavy opadnou a já vidím velkou zahradu a jako ten motýl létám z kytky na kytku a jsem volná… Volná! Nejsem svázaná realitou a každodenní šedí. Víš ty vůbec jak často doma brečím, protože vím, že nikdy neprožiju lásku, nikdy nebudu dost dobrá na to, aby mě mohl nějaký kluk milovat.“

Wendy se na mě chvíli upřeně kouká a zdá se, že neví, co říct. Zbořila jsem jí snad její ideální obraz o mě? Z trosek té ruiny možná povstane realita a tou realitou je to, že divadlo je pro jiné smyšlený svět, ale já upínám veškerou svou mentální sílu k tomu, že pro mě je to skutečnější než můj pravý život.

Zvoní na hodinu a Wendy se na mě podívá o něco více vědoucíma očima než před chvílí. Možná jakoby nahlédla pod pokličku a pára jí opařila.

Do třídy vchází učitelka a vypadá celkem naštvaně.

„Vážení, byla to důležitá písemka a výsledky jsou prostě příšerné. Vy jste se na to snad ani nepodívali.“

„Paní učitelko, byla to vážně těžká písemka a nešlo to..“ protestovala Daisy zatímco si pilovala nehty svým pravděpodobně briliantovým pilníkem..

„Díky za připomínku slečno Dowen, ale nebylo to nemožné a o tom mě přesvědčila tady slečna Paerlson. Výborná práce Mariso!“ Podává mi nadšeně písemku ze které mám jako jediná ve třídě za jedna.. Všichni ve třídě se na mě podívají s opovržením. Je to důkaz mojí nesoudržnosti? Proč si najednou připadám jako sprostý vlastizrádce?

„No jistě, Marisa má za jedna.. Ale paní profesorko, to jen proto, že ona má čas se učit, protože jako jediná nemá kluka. Myslím, že je to nefér…“ namítala opět Daisy.

„Ano, to máš pravdu Daisy, je to nefér,“ odvětila učitelka. „Marisa se na to poctivě připravovala a není správné na ní takhle před celou třídou útočit. Možná bys měla lepší známku, kdybys věnovala méně času svým nehtům a více učení na test.“

Daisy už nic nenamítala, ale jen uraženě odložila pilník a celou hodinu mlčky seděla ve své lavici.

Když jsem šla další hodinu do učebny angličtiny, tak mě Daisy zastavila na chodbě a vmetla mi do tváře, že jsem jen trapná šprtka.

Bylo mi z toho smutno. Myslela jsem, že budou mít všichni dobrou známku. Nechtěla jsem vyčnívat nebo se vytahovat. Nechápu, proč se ke mně chová Daisy tak hnusně. Jenomže jí to očividně netrápí, protože už za půl minuty se motá kolem kluků z vyššího ročníku a motá jim hlavy. Ti jsou z ní úplně vedle a flirtují spolu jako o život. To mě ještě víc rozesmutní. Ona je tak dokonalá.. Kluci na ní letí jako vosy na med a mě si ani nevšimnou. Mno možná, že všimnou a proto se o mě nikdy nezajímají. Takhle to chodí už léta a já nikdy nebyla milovaná a tolik bych si přála aby byl někdo i pro mě.. Taková nespravedlnost. Někdo má všechno. Daisy je krásná jako modelka, je bohatá a oblíbená. Myslíte, že žárlím? Ano, máte pravdu.. Štve mě to, že někdo má všechno a někdo nic. Kdyby alespoň byla milá, ale ona si toho ani neváží. To já bych byla šťastná jako blecha, kdyby se do mě zamiloval některý z těch fešáků z vyššího ročníku.. Mají takový úsměv, že se mi podlamují kolena. Ti si mě nikdy nevšimnou, jen když prohodí Daisy nějaký ponižující vtípek na mojí osobu, tak se pobaveně smějí. Tak jako ten den před angličtinou..

Bylo mi už tak do breku ze všeho toho, tedy hlavně z celého mého života,  když před všemi těmi kluky pronese Daisy:

„Hej, Mariso, ten vytahaný svetr, co máš na sobě vypadá jako ten, který vyhodila moje služka do popelnice minulý týden…“

Kluci se samozřejmě strašně smáli a já nevěděla, co říct. Utekla jsem na záchod a tam jsem se rozbrečela jako malá holka. Na hodinu angličtiny jsem přišla samozřejmě s oteklýma očima a tiché posměšky spolužáků mi nemohly uniknout.

Odpoledne jsem byla tak šťastná, že jsem v dramatickém kroužku. Mohla jsem konečně zapomenout na Daisy, školu a to, že nikdy nepoznám lásku. Teď jsem se mohla stát někým docela jiným a odložit realitu jako starý kabát.

Zrovna nacvičujeme pohádku pro děti na vánoční besídku. Já tam hraju princeznu a prince hraje můj kámoš Harry. Jsme dobří kámoši od dětství a ne, nelíbí se mi, pokud by vás to zajímalo..

„Mariso, máme tu změnu…“ zastavil mě pan Donnert.

„Změnu? Cože?“ nechápu…

„Harry onemocněl…takže..“

„Ale to ne! Jak může Harry onemocnět. Vždyť máme spolu hlavní roli.. Ten bídák, to si s ním vyřídím.“

„Mariso, vím, že je to změna, ale chci tím říct, že..“

„Všechno je v háji, do Vánoční besídky zbývá jen 14 dní a Harry je jediný, kdo ten text umí.“ přeruším ho..

„Nesouhlasím!“ ozve ze někde ze tmy..

„Cože? Kdo to…“ nechápu a rozhlížím se odkud by to tak mohlo být. V celém sále kromě jeviště je totiž tma.

Najednou uslyším tiché kroky, které se stále více přibližují ke mně. Jsem napnutá jak špagát. Kdo to asi může být? Klučičí hlas zněl tak tajemně a přece vesele. Po chvíli se pomalu ze tmy vynořil pohledný mladík. Přišel před pódium usmál se na mě a pak vešel po schodech nahoru na podium. Páni, ten je tak kouzelný, pomyslím si. Rozbuší se mi srdce. On si v kostýmu z pohádky přede mnou klekl, opět se usmál a zeptal se:

„Dovolíš mi, být tvým princem?“

Srdce mi budí jako splašené. O této chvíli se mi ani nezdálo. Škoda jen, že ten svět není skutečný. Je to jen divadlo, ten svět iluzí, svět ve kterém já nejsem já… V duchu se snažím uklidňovat, že si nesmím nic namlouvat, nechci podlehnout iluzím o mém princi.

„Proč nic neříkáš? Vím, asi nejsem dost dobrý vedle tebe. Vždyť o tobě všichni mluví jako o velké herečce celého dramatiku a já jsem jen obyčejný amatér…“

„Copak myslíš, že já jsem profesionál?“ divím se…

„Můj strejda říkal, že ti k profesionalitě chybí jen Broadway..“

„Cože? Tvůj strejda? Kdo je tvůj strejda?“ nechápu.

„No přece Ted Donnert…“

„Coo? Náš učitel pan Donnert je tvůj strejda?“ jsem v šoku.

Tentokrát se do toho vloží pan Donnert..

„Ano, je to můj synovec Mikel Donnert. Víš on studuje herectví na vysoké škole a potřeboval praxi, tak tu už několik týdnů pozoruje jak hrajete. Ale vždy odešel dříve než se rozsvítila světla v publiku, takže ho nikdo nikdy neviděl a nikdo nebyl nervózní…“

„A jak jsem to přestavení viděl už asi milionkrát a byl jsem fascinovaný, tak jsem si celý text zapamatoval. A taky možná proto, že jsem si vyžádal u strýčka scénář a učil se ho po nocích.“

Nějak nevycházím z úžasu.

„Oh, to jsem netušila. Pokud tedy nikdo jiný neumí text,“ doufala jsem, že nikdo jiný neumí, „Tak to asi budeš mým princem ty, Mikeli.“ usměju se na něho.

Začalo se zkoušet, ale najednou jsem se nějak nemohla soustředit. Drmolila jsem a koktala. Když jsem se totiž podívala na Mikela, tak se mi podlomily kolena a nebyla jsem schopná slova.

„Co je s tebou Mariso?“ ptá se mě pan Donnert. „Není ti špatně? Přineste jí někdo sklenici vody a uděláme si pauzu.“

Tohle není fyzická bolest. Ale nahlas to nepovím.

Mikel se na mě zadívá takovým zkoumavým pohledem a pak mi pošeptá do ucha:

„Pssst, pojď se mnou.“ a pak jde za oponu. Já jdu tedy opatrně za ním. On mě vezme za ruku a vede mě dlouhou chodbou až k velkému oknu.

„Mikeli, proč sem jdeme?“ zeptám se nechápavě.

On se na mě zase usměje a já se pevně chytnu zábradlí, protože když se na mě usměje, tak se mi podlamují kolena.

„Když je mi smutno nebo jsem nervózní, tak se dívám z okna ven. To mě vždy uklidní. podívej padá hvězda. Měli bychom si něco přát…“

Chytnu se zábradlí ještě pevněji..

„Ahmm…“ koktám a zírám na něj jako idiot…

„Je to vážně nádherný pohled. Je ti už líp?“

Vím, jsem blázen.. Ale zamilovaná až po uši má být líp? Soustřeď se holka, říkám si. Seberu veškerý zbylý rozum a odpovím

„Jsem v pohodě, dík..“ ale nebyla jsem. Lítala jsem v tom až po uši.

„Super, tak teď se vrátíme na zkoušku, dobře?“

Kývla jsem a šli jsme společně zpět.

Musela jsem zapojit veškerou energii a herecký talent abych zamaskovala nervozitu v přítomnosti Mikela - mého nového prince.

Zkouška probíhala v pořádku. Naučený text jsem odříkala správně a dokonce jsem i celkem herecky excelovala, což mě potěšilo hlavně kvůli němu…

Po zkoušce jsme se všichni rozloučili a já šla sama domů přes město. Myslela jsem na Mikela a doufala jsem, že bych se mu taky mohla líbit.. Tedy i když to asi nebylo moc pravděpodobné. Nevím, proč bych se mu měla líbit zrovna já. Ne! Kluci jako on se do holek jako já nezamilovávají… Najednou mi někdo zaklepe na rameno…

Prudce se otočím a nedokážu uvěřit kdo to je…

„Mariso, nezapomeň se naučit na všechny testy..“

„Daisy, co tu děláš? zeptám se otráveně a pozoruju spolužačku jak je mírně přiopitá.

„Myslíš, že je to tvoje město, co? Ty asi víš všechno, co. Tak mi řekni, proč se se mnou rozešel Riki?“ pohrdavě se směje.

„Mariso!“ uslyším z dálky svoje jméno. „Počkej zapomněla jsi si na zkoušce hodinky.“ podává mi Mikel moje hodinky.

„Ale copak je to za sladkého fešáka?“ paralyzuje Daisy Mikela svým hadím pohledem.

„Heh, fešáka? Díky, jsem Mikel..“ koktá Mikel…

Ach ne, už ho dostala… Proč zrovna jeho? Ale kdo by se divil, že slečna perfektní dostane vždycky všechno, co chce… Žádný div, že jí všichni kluci leží u nohou.. Jak bych s ní mohla soupeřit…

„Těší mě zlato, já jsem Daisy. Zrovna jsem se rozešla se svým klukem. Co děláš zítra večer?“

„Na tak krásnou holku budu mít určitě čas. Chodíš ráda do kina?“ rozplýval se.

„Kino mě fascinuje skoro stejně jako ty..“ flirtovala Daisy.

Ta mrcha hnusná! Ačkoli kdo by se divil, že další kluk v mém životě se mnou chce být jen kámoš a nic víc. Ale u Mikela mě to mrzí obzvlášť. Nikdo jiný se mi totiž tolik nelíbil. Ale evidentně jsem nebyla jediná. Daisy, která může mít každého mi sebrala kluka, který se mi kdy líbil snad nejvíc. A to bolí…

Nebudu nikomu dělat křena a pomalu smutně odcházím zcela smířená se svým životem poustevníka. Asi tak 5 minut doufám, že na mě Mikel zavolá ať zůstanu, ale moje naděje roztají jako sněhulák zjara.

Druhý den ve škole se Daisy zase vytahuje ve třídě.

„Tak si představ Viki, seznámila jsem se se super klukem včera večer a dneska máme rande v kině. Jmenuje se Mikel a je prostě úžasný…“

to vím taky, že je Mikel úžasný. Každé Daisyno slovo mě bodá jako nůž do srdce. Dokonce test na který jsem se učila se stane totálním propadákem. Nemůžu se soustředit. Pod lavicí vztekle mačkám písemku a štve mě, že Daisy opět jako vždy má všechno. Jak jsem jen mohla věřit na zlomek sekundy, že by kluk, tak úžasný kluk jako Mikel stál o trapku jako já..

Příští zkoušku jsem dokonale koncentrovaná, protože se soustředím pouze na roli a toho fešáka Mikela ignoruji. Tedy citově ignoruji. Fyzicky ho ignorovat samozřejmě nejde, když jsme oba hlavními hrdiny té pohádky. Mám na to však jeden trik. Nedívám se mu do očí. Nikdy! A když jsou přece jen scény, kdy musím tak se dívám jakoby skrz něj. Nikdo si toho nevšiml a mě to podstatně ulehčilo práci.

Ovšem ani to mi nepomáhá přestat být beznadějně zamilovaná. Probrečené noci se staly mým každodenním (nebo mám říct každonočním?) chlebem.

Den za dnem ubíhaly jako voda a Vánoční besídka se blížila. Samozřejmě i ples o kterém se bavily všechny holky ve škole, ale ten mě nějak nezajímal… Vždyť nemám s kým bych šla…

Dva dny před besídkou se uzdravil konečně Harry, který byl, podle svých slov, rád, že nemusí hrát mého prince. Bezva.. Už ani kámoši mě nemají rádi. Ten svět je čím dál lepší... Datum besídky je 16. prosince a ples je 17. prosince…

Jenomže já nejsem Popelka, takže nemám šaty ani prince a na ples nejdu….

Vše bylo připraveno na besídku a už jen zbavit se trémy a přestoupit před publikum.

Začali jsme hrát pohádku pro rodiče i děti. V publikum ovšem seděla Daisy a nestydatě poslala Mikelovi vzdušný polibek. Kdyby to byla hra podle mých pravidel, tak bych vlítla do publika a nechala jí minimálně vyvést. Ale to jsem nemohla a musela jsem hrál podle scénáře. Stejně jako všichni. Tak jsme hráli a obecenstvo tleskalo. Pohádka byla vtipná a poučná. Takže se líbila rodičům i dětem. Po představení jsme šli všichni herci do zákulisí. Mikel však někam odešel. Patrně za svou láskou Daisy.. Vrrr.. Kašlala jsem na něho. Povídala jsem si s kámoši a rozhodla jsem se nedělat si starosti o tom, že Mikel miluje Daisy a ne mě…

Ovšem po chvíli přišel za námi Mikel a zdál se být dosti nervózní…

Rychle přecházel ze strany na stranu a něco si huhňal pro sebe…

Co se asi stalo?

Vím, že jsem sama sobě slibovala, že na něho kašlu a snažila jsem se namluvit sama sobě, že mě nezajímá, ale nemůžu už lhát sama sobě, mám ho ráda i když si to vůbec nezaslouží a v tu chvíli jsem byla snad neodvážnější v životě mimo divadlo.

Pošeptala jsem mu do ucha:

„Pssst, pojď se mnou…“

„Mariso?“ snaží se namítat  Mikel.

Ale já stejně jako on tehdy na nic nečekám. Vezmu ho za ruku a táhnu na konec té chodby k velkému oknu.

Chvíli oba mlčíme, ale on pak začne kopat do zdi.

„ To taková potvora!“ nepřerušovala jsem ho. Věděla jsem o kom mluví… „Šel jsem za ní a ona se tam normálně líbala s nějakým klukem. Nechápu, co jsem na ní viděl. Už jí v životě nechci vidět.“

Já jsem ho jen mlčky poslouchala a sbírala odvahu k tomu, abych řekla, co cítím. Nikdy jsem nebyla odvážná nebo nějak průbojná, ale v tu chvíli, jak jsme tam byli sami dva a koukali jsme jak za oknem sněží, tak jsem nějak věděla, co říct.

„Víš, jednou mě sem vzal jeden super kluk, který mi řekl, že se dívá z okna když je smutný nebo nervózní. A od té doby pro mě okna přestala být obyčejnými okny, ale jsou pro mě bránou .“

Jeho oči se náhle rozzářily jako když malé dítě dostane dárek.

„Jak to myslíš bránou?“ nechápe.

Vezmu jeho ruku do své a pohladím ji.

„Bránou mezi světem snů a světem skutečným. Pro mě to byly vždy dva odlišné a nepropojitelné světy, ale tys mi ukázal, že i sen se může stát skutečností.“ řeknu, ale pak se zarazím.. „Ale asi jsem hloupá. Promiň, měla bych už asi jít..“

Otočím se a odcházím. Jsem vážně tak moc hloupá. Neměla jsem to říkat….

„Počkej Mariso!“ řekne Mikel a chytne mě kolem ramen. „Nejsi hloupá ani trochu. Jsi ta nejúžasnější holka, co znám!“

„Ale já nejsem tak krásná jako Daisy…“

„Blázníš? Daisy je jen povrchní a namyšlená primadona, která nemá srdce. Dokáže člověka okouzlit, ale to není láska. Vzhled není všechno.. A navíc, nevím, kde jsi vzala, že nejsi hezká. Máš oči v barvě nebe a vlasy jako med a z tvého úsměvu prostě šílím.“

„Mikeli, to je asi sen… Doufám, že tohle není součást naší divadelní hry, protože já to beru vážně.“

„Ne, to vážně není. My si svou pohádku můžeme prožít na živo. A musím se tě znovu na něco zeptat…“

„A na co?“ usměju se?“

„Můžu být tvým princem?“

„Navždy má lásko!“ obejmu ho a on mě a potom se líbáme a oba jsme totálně Šťastní.

Další den byl ples a já měla partnera i šaty. Šaty jsem si sice půjčila z kostymérny, ale to nikdo nepoznal.

Na plese byla Daisy a byla úplně sama. Divný.. Žádní kluci se kolem ní nerojili a nikdo ji ani nevyzval k tanci.

„Hej, ahoj Mariso!“ zdraví mě Wendy se svým přítelem. To je super, že jsi přišla.“

„Ahoj Wendy! Díky, taky tě tu ráda vidím. Tohle je můj kluk Mikel. Známe se spolu z dramaťáku.“

„Těší mě, tohle je zase můj kluk Kevin…“ odpoví Wendy..

„Psst, co je s Daisy?“ vyzvídám na Wendy.

„Počkej, ty to nevíš?“ tváří se udiveně.

„A co mám jako vědět?“ nechápu.

„Její otec a ta jeho rodinná firma zkrachovali. Budou se stěhovat z jejich luxusní vily do malinkého bytečku na předměstí.“

„Cože?!“ vytřeštím oči… „To si děláš srandu?“

„No vážně… Všichni o tom teď mluví a už nemá u kluků takový úspěch jako když byla bohatá.. Celkem pech, viď, když ji všichni milovali zřejmě jen kvůli prachům…“

Najednou se můj svět ještě více rozzářil. Tak ta bohyně, jak jsem ji viděla je obyčejný smrtelník a už se nebude moct povyšovat. Ona není tak úžasná jak jsem myslela a ta jejich přízeň byla tak povrchní. Teď jsem ráda, že mám jednoho kluka, který mě má skutečně rád, než tisíc falešných obdivovatelů.

„Ale proč vůbec přišla na ples? Já bych se strašně styděla a nevycházela bych z domu…“ vyzvídám.

„Tak to nevím jistě, ale šušká se tu, že na tomto plese chce klofnout nějakého boháče. Ale vezmi si, kdo by ji s její pověstí chtěl…“

Najednou Daisy uvidí Mikela a jde sebevědomě k nám.

„Miki, miláčku…“ snaží se ho obejmout.

Ten se jí však vytrhne z náručí a naštvaně se na ni podívá.

„Ale Miki! Co to má znamenat?“ snaží se Daisy o nevinný výraz.

„Jsi falešná potvora Daisy. Jestli ti to nedošlo, tak jsem tu s Marisou a ty odplav.“

Ona tam stála s otevřenou pusou a já šla s Mikelem tančit a byla jsem totálně šťastná.

Po chvíli Daisy odešla i z plesu, protože o falešnou potvoru nikdo nestál.

25. prosince jsem byla u babičky.

„Babi, dovol abych ti představila mého kluka Mikela.“

„Těší mě madam..“ podával jí Mikel zdvořile ruku.

„Mě také mladíku.“ umívá se babička svýma moudrýma očima. „Zdá se, že je moje vnučka skutečně šťastná.“

„Štěstí Marisy je pro mě na prvním místě, madam.“ pronesl Mikel.

„Nemusíš mi říkat madam, nejsem žádná šlechtična, chlapče. Klidně mi říkej babičko, stejně jako moje vnučka.“

„Dobře mad.. tedy babičko.“ smál se Mikel.

"Už jsi přišla na to v čem spočívá krása dívky, Mariso?“ zeptá se mě babička.

Podívám se na Mikela a odpovím…

„Myslím, že o vzhled až tolik nejde, ale spíš o odvahu, lásku, vyrovnanost, upřímnost a tak vůbec…“

„Správně.. Vzhled je jako obal knihy, ale to co kniha obsahuje je důležitější, stejně jako charakter člověka.

„Vím přesně co tím myslíš, pokud člověk sází na povrchní hodnoty jako vzhled, peníze a společenské postavení, tak to dříve nebo později zmizí. Ale charakter vydrží navždy. Nejsme dokonalí, ale nesmíme dovolit aby náš zájem o vzhled zastínil náš zájem o skutečné hodnoty,. které se skrývají v srdci."

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře :-)

Přidat komentář

Přehled komentářů

šarlota - krásné

25. 5. 2014 1:15

kéž by se mi to stalo...