Jdi na obsah Jdi na menu

Vánoční večírek

11. 12. 2014

Vánoční večírek

„Loreto, ty jsi beznadějná romantička.“ Rýpne do mě sestra, když obdivně hodnotím vztah Romea a Julie ve stejnojmenném filmu na motivy Shakespearovy pravděpodobně nejznámější hry. Zbývá 14 dní do Vánoc a já sedím sama doma se sestrou, která se se mnou dívá na telku jen z důvodu vyplnění času do večírku, na který za hodinu vyráží.

S pobaveným úšklebkem se na ní podívám. Možná, že na jejích slovech i bude něco pravdy. Vlastně je zde možnost i většího množství pravdy… Ano jsem velká romantička. Neustále sním o všem romantickém. Vymýšlím si různé příběhy jako z pohádek a hlavními hrdiny jsem překvapivě já a můj idol Alex. On je prostě úžasný, chodíme spolu do třídy druhým rokem. Líbil se mi už od prvního dne, kdy jsem ho viděla postávat před kantýnou a něčemu se smál s kámoši. Já jen prošla kolem nich, byla jsem vykulená z nový školy a z toho, že tam vůbec nikoho neznám a tak vůbec. On se na mě asi na setinu sekundy podíval, já na něj taky, naše pohledy se střetly a já si připadal jako ve filmu. Ovšem, kdybych byla ve filmu, tak by za mnou už dávno běžel a něco by se stalo. Jenomže nic se nestalo. Prostě se naše pohledy jen na chvilku střetly a nic víc. Jenomže já se do toho kluka s tmavýma vlasama a oříškovýma očima asi zamilovala. Když jsem pak zjistila po zvonění, že spolu budeme chodit do třídy, tak jsem byla úplně paf. Sedla jsem si do zadní lavice, abych byla co nejméně na očích a on si sedl do lavice přede mě. Vedle mě si sedla Sanny a docela jsme se skamarádily. Jenomže, co jsem se dozvěděla celkem brzo, tak Sanny je sestra Alexe. Ne snad, že bych doufala, že si sednul blízko naší lavice kvůli tomu, že bych se mu snad líbila… ehmmmm… to vůůůůůůůbec… No jo, ale, když se jejich rodičům narodili dvojčata, tak asi nechtěli ztrácet čas s vymýšlením dvou škol, když stačí vymyslet jednu a dát tam obě své děti. Sanny je opravdu přátelská a snadno se z nás staly kámošky. Jenomže s Alexem je to horší. Tedy, nemůžu říct, že by se choval nějak špatně, ale tím, že je tak úchvatný a já na něj zírala každý den, jsem prostě nemohla být s ním jen kámoška. Nejraději bych ho objala a políbila. Často se i na nás otáčel a chtěl něco půjčit. Kdyby to byl hezoun, co má v hlavě vymeteno, tak bych si možná řekla hezkej, ale blbej a po čase by mě to přešlo. Jenomže ne… On je navíc i děsně chytrej. Ale ne takový tím našprtaným způsobem, kdy se tyto lidi vytahují, jak jsou úžasně chytří, když si pamatují miliardu vzorečků a nikdo jiný ne. On má vždycky tu správnou odpověď a dokáže říct něco vtipného ve správnou chvíli. Má opravdu krásné tmavě hnědé oči a jeho nos je malinko nahnutý nahoru, což mi připadá moc roztomilé. Jeho úsměv je fakt sladkej a když se na mě usměje, tak mám chuť se taky smát i když by mi bylo kdovíjak smutno. To, že se mi Alex líbí, nikdo netušil. Vše jsem si nechávala pro sebe, ovšem až do školního výletu v létě…

Jeli jsme se třídou  v červnu tohoto roku na školní výlet na týden k nějakému rybníku do nějaké pr….osté vesnice kdesi. Byly jsme ubytovaní v kempu v chatkách. Já byla v chatce se Sunny a dvěma dalšíma holkama ze třídy – Jill a Donne. Jednoho večera jsme nemohly spát, tak jsme kecali. Jak to tak bývá, tak nejdřív o nějakých nesmyslech jako škola, co dělá babička atd. ale pak se konverzace asi po minutě a půl svedla na kluky.

„Holky, budeme hrát takovou hru, seřadíme všechny kluky z naší třídy od nejkrásnější po nejošklivější, začni Loreto“ pobídla mě Sunny.

„Eh, proč já, já fakt nevim, co myslíš ty Jill?“ pokouším se zamaskovat to, že se mi líbí Alex. Nechtěla jsem, aby to všechny věděly.

„No já už vůbec nevim, odpověz ty Loreto!“ přemlouvala mě Jill.

„Možná by Donne chtěla začít…“ namítnu.

„Hele holky, já nemůžu, mám kluka ve třeťáku, copak to nevíte? Bylo by to blbý vůči němu…“

„Co by na tom jako bylo blbý? Je to úplně jednoduchý….“ Pronesu a vzápětí bych si nejraději vlepila facku, že jsem řekla jak je to jednoduchý.

„No tak začni Loreto, já vůbec nevím….“ Dodala Jill

Podívala jsem se na holky, které mě hypnotizovaly pohledem a čekali, že začnu. Řekla jsem si, že je to stejně hloupá hra a nikdo to neuslyší, natož aby si to pamatoval…

„OK… Myslím, že nejhezčí je Alex, ten je sladkej….“ Pak jsem se odmlčela, ani nevím proč…“Pak Fil, Stefan, Lucas, Pedro, Peter a nakonec Denis…“

Jak jsem to dořekla, tak jsem za okny slyšela klučičí smích a v tu chvíli mi bylo jasné, kdo to byl a co bude následovat. Sunny vyběhla z chatky a řvala na kluky, že jsou blbci. Tedy ve skutečnosti použila jiné výrazy, ale to se nesluší opakovat…

„To snad není možný, ty kluci fakt asi nemají co na práci, že nás musí šmírovat…“ řekla naštvaně Jill.

„Já jsem tak blbá, proč jsem to říkala…“ vyčítala jsem si nahlas.

„Ale Loreto, kašli na ně. Přeci nemůžeš za to, jaký jsou blbci….“ Snažila se mě uklidnit Sunny.

„No jo, ale zítra ráno při snídani se mi budou smát.“ Řekla jsem skoro s pláčem.

„Hele, promiň, že jsem vymyslela tu blbou hru… Já myslela, že to bude sranda…“ omlouvala se mi Sunny…

„Hm, taky, že byla, ale pro kluky… Ne, Sunny, to neřeš, jsem naštvaná, ale na sebe ne na tebe… Půjdeme u spát?“

Tak jsme zhasly a usnuly… Teda většina z nás…. Já zírala asi 3 hodiny do stropu a přemýšlela, že na snídaní ráno nejdu… Jenomže ráno nastalo, já byla nevyspalá a na snídani mě holky skoro dotáhly.

„Prosim tě… Kluci nejsou přece tak pitomý, aby si z tebe dělali srandu, že se ti líbí Alex…“říkala Donne, která by se asi nemohla živit jako znalkyně budoucnosti.

„Hej, Alexi, přišla tvoje snoubenka Loreta, prej jsi fakt nejhezčí kluk ve třídě.“ Pronesl se smíchem ostatních Denis.

„Mňam k snídani jsou koblihy, copak jen může být sladší než koblihy? Už vím, Alex…“Poplácal ho Lucas po zádech a pak se oba podívali směrem ke mně.

„Myslíš, že existuje šance, že to, co jsi včera řekla někdo neví?“ zeptala se potichu Sunny.

Její ironickou poznámku jsem ignorovala do doby než…

„Alexi, jsi tak sexy, víš, že jsi sexy? Myslíš, že je Loreta taky..“

„Klapni!“ přerušila jsem Petera. „Tohle jsem nikdy neřekla!“ vyjasnila jsem jim skutečnost a odešla.

Sunny šla za mnou.

„Kašli na ně, jsou to puberťáci.“

„Jo a tvůj brácha taky. Myslela jsem, že je jinej.“

„Brácha je blbej, jako všichni kluci v tomhle věku. Ber to tak, že už jen 3 roky na téhle škole a pak už ho neuvidíš.“ Pokoušela se mě rozesmát.

Docela mě tím pobavila, ale stejně jsem byla naštvaná.

O dva dny později jsme měli nějaký závody s loďkama a učitel, který asi vůbec netušil, co se stalo, mě dal do dvojce s Alexem. Prý máme čísla (který nám mimochodem vybral sám) vedle sebe, takže prostě budeme spolu. Kam se poděl pojem demokracie. Když jsem protestovala učitel moje námitky vůbec nebral vážně…. Sakra!... Tak jsme jeli spolu v loďce.. Fááááákt super (doufám, že jste postřehli ten důraz na ironický tón) Chvíli bylo ticho, které přerušilo Alexovo zakašlání. Mlčela jsem. Když to své významné pokašlání ještě 5x zopakoval, tak mi to nedalo a zeptala jsem se…

„Co je?“ řeknu už trošku vytočeně.

„Vážně se ti líbím?“ zeptá se mě tiše

„Ne!“ odseknu a v duchu se snažím uvěřit svému tvému tvrzení.

Chvíli bylo trapné ticho, ačkoli mě se celkem líbilo, že nemluvíme. Nechtěla jsem s ním mluvit a poslouchat jeho posměšné poznámky na můj účet.

„Kluci ve třídě jsou děsní pitomci…“ pronesl tak nějak neurčitě…

Mlčela jsem… Tomuto tvrzení nejde odporovat… Alex čekal na mou reakci a když se řádná nekonala pokračoval.

„Chci se ti jen omluvit. Chovali se jako malý děcka…“

„To je v pohodě, už si to skoro nepamatuju.“

„Stalo se to před 2 hodinama…“ smál se.

Naštvaně jsem se na něj otočila a když jsem viděla jen jeho rozesmátý obličej, tak jsem se musela taky smát.

„Víš co, budu ti moc vděčná, když o tom nebudeme mluvit.“ Poprosila jsem ho, když jsem se přestala smát.

„Dobře…Chápu….“

Bylo zvláštní, že pak jsem se s ním dokázala bavit o škole, filmech a našich zájmech a tak vůbec o všem možném jako staří kámoši. Tím, že jsem prožila s ním takový velký trapas a tak nějak jsme o tom mohli pokecat, teda vlastně pomlčet… Tak já nevím, prostě už mi nebylo trapný s ním mluvit o blbostech jako počasí. Dobře jsme si pokecali, nasmáli se možná se z nás stali i kámoši…. Měl to být závod, ale my spíše kecali, než závodili.

Alex řekl nějaký fakt dobrý vtip a já se smála tak moc až jsem vypadla z loďky do vody, ale bohužel jak jsem spadla tak jsem se bouchla do hlavy a na chvíli ztratila vědomí. Alex na nic nečekal skočil pro mě do vody a vytáhl mě ven. Byla jsem v bezvědomí a on okamžitě zahájil úspěšnou první pomoc. Po chvíli jsem se probrala a zírala jsem na něj nechápavě několik vteřin než mi došlo, co se stalo….

„Zachránil jsi mi život…díky…“

„To je v pohodě, jak se cítíš?“

„Dal ses i na psychologii?“ neodpustím si kousavou poznámku

„Jo, jak jsi to poznala?“ nevzdal to.

„Vážně děkuju Alexi, jednou ti to oplatím….“

„Nebudeš mě teď nutit skákat do vody, že ne?“

„Ne, neboj..“ uklidnila jsem ho..

Do cíle jsme dojeli asi 2 hodiny po ostatních a spolužáci si neodpustili posměšné poznámky, jenomže my to ignorovali. Byli jsme kámoši a nikdo na tom nemohl nic změnit. Tedy aby jste rozuměli…Byli jsme kámoši, ale já byla stále tajně zamilovaná a snažila se vsugerovat si, že jsem v pohodě a nelíbí se mi… Ano opravu se z nás stali kámoši, bavili jsme se o všem možném a já tak dokonale předstírala, jak jsme jen kámoši. Tak to se stalo v létě, stále jsme kámoši, já stále tajně zamilovaná a když vím, že je to jednostranné, tak se ani o nic nepokouším. Vím, že mi to neřekl přímo, ale myslím, že člověk to prostě pozná, když je to jednostranné.

Uběhl další týden a tím pádem zbývá jen týden do Vánoc a 4 dny do vánočního večírku, který pořádá naše škola. Ano, uhodli jste, chystám se tam.

Je fakt super, že se ze mě a Alexe stali kámoši, protože mi před večírkem oznámil, že se zamiloval a chodí teď s Valerií z vedlejší třídy.

„Znáš jí? Ona je tak krásná a milá a bla bla bla bla bla……“ líčil mi nadšeně, když jsme společně pili kafe z automatu…

V tu chvíli jsem se moc snažila aby můj zamrzlý úsměv vypadal alespoň trochu přirozeně a hlavně, aby nebylo poznat, že v tu chvíli nejsem v naprosté pohodě…

„Eh… no jasně, je fakt milá….“

Kráva… vypatlaná primadona, která okouzlí asi každýho kluka na kterýho se jen usměje… Jo… závidím jí… Pokud by se do mě zamiloval Alex, mohla bych být taky taková…

„Jo, viď… Jsem rád, že to vidíme stejně…“

Pak ještě asi 20 minut kecal o všech jejích přednostech, kterých jsem si nikdy ani nevšimla. No vlastně jsem 19 minut ani moc neposlouchala, co říká. Jen jsem dělala, že jo sledovala jeho oči a občas souhlasně přikývla, aby to nebylo divný.

„Ach jo, to je taková škoda, že je z jiné třídy, máte úplně jiný rozvrh a moc se nebudete vídat…“ snažím se zjišťovat…

„Představ si, to je na tom právě to nejlepší, ona přestoupí do naší třídy už v pátek! Nemůžeme se dočkat, až budeme sedět spolu v lavici…“

„No jasně, to bude fakt senzační…“

Tak a teď je celý můj život v háji… Když chodí v Valerií, tak já teď určitě nebudu mít sebemenší šanci, navždy zůstanu jen ve škatulce kámoška…

Na vánoční večírek jsem se snažila se opravdu upravit a být, co nejkrásnější, abych popřípadě sbalila někoho jiného… Ne, co si nalhávám, chtěla jsem jen Alexe…

Šla jsem se Sunny na ten večírek a myslím, že jsme vypadaly fakt super! Když jsem vešla, tak uprostřed tanečního parketu postávala Valerie. Měla na sobě černé minišaty a všichni kluci na ní mohli oči nechat. Hledala jsem Alexe, ale nikde nebyl. Šla jsem na záchod a když jsem byla v kabince tak jsem zaslechla povědomý hlas. Chvíli jsem poslouchala a poznala jsem Valerii. Asi myslela, že tam jsou sami.

„Hele, jak to máš s tím Alexem?“

„Je celkem fajn, ale jsem s ním jen Kvůli Klifovi. Víš, chci, aby žárlil a nakonec se k sobě vrátíme… Dnes večer budu s Klifem, Alexovi jsem řekla, že jedu k babičce do nemocnice. No a taky má hodně peněz, kupuje mi drahé dárky a tak…Tak to s ním ještě chvíli vydržím. Včera mi dal tenhle zlatý náramek, hezký, že?“

Počkala jsem, až odejdou a vyšla jsem nepozorovaně ven. Na chodbě jsem potkala Alexe.

„Jé, ahoj Loreto, fakt ti to moc sluší! Neviděla jsi Valerii? Mám pro ni dárek…“

„Alexi, nevím, jak ti to mám říct… Víš, jak jsem ti slíbila v létě, že ti oplatím to, jak jsi mě zachránil z té vody?“

„Jasně..“

„Valerie tě podvádí…“

„Co?“

„Mrzí mě to…Slyšela jsem ji  s někým mluvit o tobě a o Klifovi ke kterýmu se chce vrátit….“

„Musím si s ní promluvit….“ Řekl smutně a odešel.

Po nějaké době se vrátil naštvaný a odcházel pryč. Zastavila jsem ho tím, že jsem ho chytla za rameno…

„Alexi!“

„Valerie je slepice a já už nechci nikdy s nikým chodit nebo se zamilovat..“

„To neříkej… všechny holky nejsou stejný…“

„Máš pravdu, ty jsi jiná…“

„Vážně?“

„Jo, ty nejsi mrcha, ty jsi dobrá kámoška..“

„Jistě, o to mi celou dobu šlo…“

„No vidíš, jsi moc fajn, jako moje mladší sestra…“

„Měj se Alexi…“

Řekla jsem, odešla a v tu chvíli jsem si uvědomila, že mě Alex nikdy nebude vidět jinak než jako kámošku, po téměř roce a půl jsem ztratila naděje. Mám fajn kámoše, nic víc a nic míň. Nemám kluka, ale jsem šťastná. Možná jednou někdo přijde a možná ne. Teď si užívám života takového jaký je a vážím si maličkostí. Můj příběh není o tom – a byli spolu šťastni na věky, ale o tom, že mít dobrého kámoše místo lásky je někdy moc fajn. Na tomto večírku mi moc věcí došlo a udělala jsem tlustou čáru za minulostí. Možná někdy nemá cenu lpět na věcech, které si to nezaslouží. Tím chci říct všem holkám, které to čtou – i když ten, do koho jsi zamilovaná, tě bere jen jako kámošku, tak nebuď smutná, je to tak a nijak to nezměníš. Buď se s tím můžeš smířit nebo se s ním přestaň vídat. Pokud budeš dál doufat, budeš se jen trápit. Někde jinde na tebe jistě čeká ten pravý a když se budeš dívat stále špatným směrem, tak ho možná neuvidíš, až přijde…

 

 

 

Komentáře :-)

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář